Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.355.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.355.2005.1
sp. zn. 33 Odo 355/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) JUDr. O. S., a b) PhDr. E. K., zastoupené JUDr. Č. K., CSc., advokátem proti žalované Č. r. – M. o. jejímž jménem jedná V.ú. p. p. z. m. o. o zaplacení 69.395,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 16/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004, č. j. 27 Co 86/2004-184, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se (v konečném znění žaloby) domáhali po žalované zaplacení 101.232,- Kč. Uváděli, že o tuto částku se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila, neboť od 9. 6. 1997 užívá pozemky, které jsou ve spoluvlastnictví účastníků, a za jejich užívání nad rámec svého spoluvlastnického podílu neplatí nájemné. Rozsudkem ze dne 21. února 2001, č. j. 5 C 16/2001-37, Okresní soud v Kutné Hoře zamítl žalobu, jíž bylo požadováno, aby žalovaná uzavřela se žalobci dohodu o narovnání dlužného nájemného ve výši 50.860,- Kč. Tento rozsudek Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2001, č. j. 27 Co 269/2001-55, zrušil pro vady žaloby, které brání projednání věci a nebyly odstraněny, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 7. srpna 2002, č. j. 5 C 16/2001-122, ve spojení s opravnými usneseními ze dne 22. ledna 2003, č. j. 5 C 16/2001-116, a ze dne 31. března 2003, č. j. 5 C 16/2001-144, Okresní soud v Kutné Hoře (poté, kdy usnesením ze dne 21. listopadu 2001 připustil změnu žaloby) uložil žalované povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům částku 60.840,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. června 2003, č. j. 27 Co 175/2003-153, tento rozsudek jako nepřezkoumatelný zrušil a věc opět vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, kdy při jednání dne 8. října 2003 připustil další změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření, Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem z téhož dne, č. j. 5 C 16/2001-165, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. ledna 2004, č. j. 5 C 16/2001-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 101.232, - Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č. j. 27 Co 86/2004-184, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu do částky 69.395,- Kč zamítl; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 397/31 o výměře 7.197 m2, 397/32 o výměře 2.387 m2, 397/34 o výměře 7 m2, 397/77 o výměře 346 m2, 398/4 o výměře 865 m2 a 398 o výměře 875 m2 (vše manipulační plochy), a dále pozemků č. parc. 397/75 o výměře 3.043 m2, 397/76 o výměře 1.344 m2 a 398/10 o výměře 162 m2 (vše ostatní komunikace), které jsou zapsány na LV č. 10207 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu K. H. Žalobci vlastní tyto nemovitosti každý v podílu 3/32 (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 z 4. 3. 1998, č. j. D 1336/97 a usnesení téhož soudu z 2. 5. 2000, č. j. D 1037/99-75), žalovaná v podílu 11/16; zbylé 2/16 vlastní Ing. G. Pozemky s kulturou „manipulační plocha“ nejsou žádným z účastníků užívány, pozemky č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10 tvoří místní komunikaci, která slouží jako přístupová cesta do oploceného areálu „G. d.“, jež do září 2002 včetně užívala výlučně žalovaná; shora specifikované pozemky nebyly žalobcům nikdy žalovanou „protokolárně předány“. Podle znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem J. L. činí nájemné za užívání pozemků s kulturou „manipulační plocha“ 4,- Kč za m2 ročně, a s kulturou „ostatní komunikace“ dvojnásobek, tedy 8,- Kč za m2 ročně. Zatímco soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu uzavřel, že v období od 9. 6. 1998 do 31. 8. 2003 se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně obohatila tím, že jim protokolárně nepředala společné pozemky, které v minulosti užívala (zmiňovány jsou pak pozemky „tvořící příjezdovou silnici včetně příkopů a bočních stran“ a „polní komunikace, která z příjezdové silnice na jejím počátku odbočuje doleva“), a že je povinna toto bezdůvodné obohacení žalobcům vydat v plném rozsahu (ve výši 101.232,- Kč), neboť neuplynula subjektivní, ani objektivní tříletá, resp. desetiletá doba, odvolací soud shledal nárok žalobců oprávněným pouze zčásti. Dovodil, že v posuzovaném případě nejde o nárok z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, nýbrž o vztah při hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák. Právo žalobců na náhradu za to, že jim jejich poměry neumožňovaly realizovat právo užívání společných pozemků č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10 a tyto v době od 9. 6. 1997 do 31. 8. 2002 užívala výhradně žalovaná, vyplývá z §137 odst. 1 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované, že došlo k promlčení práva žalobců na vydání plnění (náhrady za neužívání pozemků č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10) za dobu od 9. 6. 1997 do 30. 1. 1998. Při vyčíslení náhrady za užívání pozemků č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10 tvořících příjezdovou komunikaci vycházel odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) z hodnoty obvyklého nájemného tak, jak bylo zjištěno znaleckým posudkem (tedy 8,- Kč/m2). Uzavřel, že finanční náhrada za užívání zmíněných pozemků, jejichž rozloha čítá 4.549 m2, představuje za období od 31. 1. 1998 do 31. 12. 1998 částku 33.401,- Kč, za roky 1999, 2000 a 2001 částky po 36.392,- Kč a za dobu od 1. 1. 2002 do 30. 9. 2002 částku 27.219,- Kč; z toho částka 31.837,- Kč odpovídá spoluvlastnickým podílům žalobců. Odvolací soud pak oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům nenáleží náhrada za užívání zbylých pozemků zapsaných na LV 10207. Žalobci totiž v řízení neprokázali, že by je žalovaná v rozhodném období vůbec užívala a „existující poměry“ žalobcům umožňovaly plnou realizaci svého spoluvlastnického práva k těmto pozemkům. Protože žalobcům náleží náhrada za užívání pozemků v částce 31.837,- Kč, odvolací soud ve zbylé části (tedy do částky 69.395,- Kč) žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podali žalobci dovolání. Jsou přesvědčeni, že jimi uplatněný nárok je nárokem na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, jak správně dovodil soud prvního stupně a že k jeho vydání plynula soudem prvního stupně „respektovaná“ desetiletá promlčecí doba. Pro právní posouzení věci považují za klíčové zjištění, že jim pozemky nebyly žalovanou „protokolárně předány“, byť šlo o pozemky, které byly v minulosti vojensky využívány (např. jako cvičiště či autopark). Předání pozemků bylo podle jejich názoru nutné i proto, že byly přerozdělovány a některé z nich nejsou ani zakresleny v katastrální mapě. Žalobci přitom zdůrazňují, že dalšímu spoluvlastníkovi, Ing. G., byl jeho spoluvlastnický podíl žalovanou protokolárně předán 15. 4. 1996 za účasti Okresního pozemkového úřadu. Nesprávným shledávají žalobci rovněž závěr odvolacího soudu, že náhrada jim přísluší jen za příjezdovou komunikaci. Postup odvolacího soudu hodnotí jako „nepřiměřený“ a navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v jejich prospěch, popř. zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, že je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalobci v dovolání netvrdí, že se v řízení vyskytly vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly vytýkány. Existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolacími důvody, jak byly v dovolání obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalobci vytýkají odvolacímu soudu v prvé řadě to, že jejich žalobou uplatněný nárok neposoudil jako nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. I když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku popsal právní kvalifikaci uplatněného nároku značně neobratně (způsobem až zavádějícím), je zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav podřadil ustanovením, jimiž je upraveno bezdůvodné obohacení. Zcela správně ve svém rozhodnutí odkázal jak na §137 odst. 1 obč. zák., podle něhož podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, tak na §139 odst. 2 větu první obč. zák., v němž se stanoví, že o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícímu jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem - vyplývá z výše citovaného §137 odst. 1 obč. zák., tedy z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada. Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který opadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2). Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vydáno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze vydat. Ustanovení §458 odst. 1 věta druhá obč. zák. výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícímu jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky), který společnou věc užívá, byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který takto věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v období od 9. 6. 1997 do 31. 8. 2003, za něž je požadována finanční náhrada za užívání pozemků (tzv. rozhodné období), byli účastníci podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 10207 u Katastrálního úřadu K. H., a to žalobci v rozsahu tří šestnáctin (resp. každý z nich 3/32) a žalovaná jedenácti šestnáctinami, a že některé ze společných nemovitostí, konkrétně pozemky č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10 užívala v období od 9. 6. 1997 do 31. 8. 2002 výlučně žalovaná; zbylé pozemky zapsané na LV 10207 neužíval v rozhodném období žádný ze spoluvlastníků. Protože z provedeného dokazování nevyplývá, že by mezi účastníky bylo dohodnuto, že žalovaná bude společné nemovitosti užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, naopak žalobci prokázali, že ji o placení náhrady za užívání opakovaně žádali, je na místě uzavřít, že v období od 9. 6. 1997 do 31. 8. 2002 užívala žalovaná pozemky č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10 tvořící přístupovou komunikaci k vojenskému areálu „G. d.“ co do tří ideálních šestnáctin bez právního důvodu (§451 odst. 1 obč. zák.), a že tedy na její straně za stavu, kdy žalobci neměli možnost tyto nemovitosti užívat (resp. neužívali je), došlo k bezdůvodnému obohacení, které je povinna žalobcům vydat způsobem uvedeným v §458 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutím finanční náhrady. Z hlediska závěrů, k nimž odvolací soud dospěl, není proto významné, že aplikaci příslušných ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně odmítá, neboť ve skutečnosti jimi zjištěný skutkový stav poměřil. Výhrady dovolatelů k právnímu posouzení věci odvolacím soudem v tom směru, že pochybil, pokud zjištěný skutkový stav nepodřadil ustanovením upravujícím bezdůvodné obohacení, tudíž nejsou důvodné. Nelze přisvědčit ani výtce dovolatelů, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nesprávně vyhodnotil námitku promlčení jejich práva na vydání bezdůvodného obohacení, kterou žalovaná v řízení uplatnila. U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Pro počátek tříleté (popř. desetileté) objektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených promlčecích dob a je vznesena důvodně námitka promlčení, nelze oprávněnému právo přiznat. Žalobci jsou přesvědčeni, že i odvolací soud měl „respektovat“ desetiletou objektivní promlčecí dobu k uplatnění jejich práva, tak, jak to učinil soud prvního stupně. Je namístě zdůraznit, že z rozhodnutí soudu prvního stupně především vůbec nevyplývá, jaké důvody ho vedly ke konstatování, že objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení „bezesporu ještě neuplynula a proto není nutné se tím dále zabývat“. To, že počítal s desetiletou promlčecí dobou je zřejmé pouze ze skutečnosti, že námitku promlčení vyhodnotil jako nedůvodnou za situace, kdy požadována byla finanční náhrada za užívání společných pozemků za dobu od 9. 6. 1997, přičemž žaloba byla podána 31. 1. 2001. V řízení totiž nebyly uváděny, ani nevyšly jinak najevo, žádné skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že u žalované šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže dovodil, že byla-li žaloba o zaplacení finanční náhrady za užívání pozemků v době od 9. 6. 1997 do 30. 1. 1998 podána 31. 1. 2001, došlo k promlčení práva žalobců na náhradu (správně bezdůvodného obohacení) za toto období. V této souvislosti se sluší poznamenat, že žalobci zdůrazňovaná skutečnost, že pozemky jim nebyly žalovanou „protokolárně“ předány, je z hlediska promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení zcela nevýznamná. Předání ideálního podílu pozemků je nadto nereálné. Podílové spoluvlastnictví charakterizuje spoluvlastnický podíl, který je vyjádřen ve zlomku, popř. v procentu, a vyjadřuje míru účasti spoluvlastníka na právech a povinnostech ke společné věci. Přes přetrvávající zavádějící názory v právním povědomí, které počítá s neomezenými právy k reálně vydělené části, jde u podílových spoluvlastníků o tzv. ideální podíl na společné věci. Nejde o reálné vymezení k určité části společné věci. Lze uzavřít, že dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci není naplněn. Námitku dovolatelů, že jim „není jasné, proč jim odvolací soud přiznává pouze částečné odškodnění za jejich podíl za soukromou příjezdovou silnici, jejíž výměra se podle různých sdělení žalované strany několikráte měnila“, lze podřadit pouze dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí vychází se skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zatímco soud prvního stupně vzal z provedených důkazů (především z výpovědí účastníků a z výsledků místního ohledání) za prokázané, že ani žalovaná „aktivně v současné době pozemky neužívá“, odvolací soud dospěl k závěru, že pozemky č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10 užívala až do října 2002 jako přístupovou cestu do jí rovněž užívaného uzavřeného vojenského areálu „G. d.“; tento závěr je oproti závěru soudu prvního stupně pro žalobce příznivější a je podložen zejména sdělením samotné žalované, která využití „G. d.“ i příjezdové cesty k němu v období do konce září 2002 nepopírala. Údaj svědčící pro závěr, že by žalovaná v rozhodném období užívala rovněž ostatní pozemky zapsané na LV 10207, popř. že by v jejich užívání žalobcům bránila, nebo že by přístupovou cestu (tedy pozemky č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10) užívala i po září 2002, ze žádného z provedených důkazů nevyplynul. Nadto zjištění, že správu objektu (míněno „G. d.“) jako nepotřebného majetku převedla žalovaná v říjnu 2002 na Národní zemědělské muzeum a sama tak tento objekt přestala užívat, učinili účastníci v řízení nesporným. Závěr odvolacího soudu dovozující, že žalovaná s výjimkou pozemků č. parc. 397/75, 397/76 a 398/10, ostatní pozemky zapsané na LV č. 10207 v rozhodném období neužívala, má oporu v provedeném dokazování a ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn právem. Protože se žalobcům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jejich dovolání zamítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. června 2007 JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2007
Spisová značka:33 Odo 355/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.355.2005.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28