ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.362.2005.1
sp. zn. 33 Odo 362/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. P. Č., advokátem proti žalované J. K., zastoupené JUDr. F. H., advokátem o zaplacení 115.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 29/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č. j. 31 Co 379/2004-392, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se spolu s další žalobkyní V. H. domáhali po žalované zaplacení 205.100,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 122 v K., který v roce 1995 pronajali (s výjimkou bytu o jedné místnosti) žalované na dobu 10 let. Protože se vztahy účastníků zhoršily, dohodli se na ukončení nájmu ke dni 31. 12. 1999. V souvislosti s ukončením nájmu žalovaná podepsala prohlášení, v němž uznala svůj dluh vůči žalobcům ve výši 155.000,- Kč, z čehož 40.000,- Kč představoval nedoplatek nájemného za 4. čtvrtletí roku 1999 a 115.000,- Kč osobní půjčka. Z takto uznané částky uhradila žalovaná 5.000,- Kč a zbytek dluží. Částkou 55.100,- Kč žalobci vyčíslili škodu, která jim vznikla tím, že jim žalovaná nepředala zařízení v pořizovací ceně 101.200,- Kč.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 7. června 2004, č. j. 7 C 29/2001-310, uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 115.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 6. 12. 1999 do zaplacení. Žalobu, jíž bylo požadováno, aby žalovaná zaplatila částku 115.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 6. 12. 1999 do zaplacení žalobkyni, zamítl (výrok I.). Dále uznal žalovanou povinnou do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit každému ze žalobců polovinu částky 35.000,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 6. 12. 1999 do zaplacení (výrok II.), žalobu o zaplacení 55.100,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 15. 1. 2000 do zaplacení zamítl (výrok III.), zastavil řízení o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 55.100,- Kč od 1. do 14. 1. 2000 (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky V., VI. a VII). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 6. 1995 nájemní smlouvu, jíž žalobci jako podíloví spoluvlastníci pronajali žalované dům čp. 122 ve Slaném s parcelou č. 77 o výměře 295 m2. Smlouva byla uzavřena na dobu 10 let a nájemné bylo sjednáno částkou 40.000,- Kč měsíčně, tedy 480.000,- Kč ročně. Ke smlouvě bylo následně uzavřeno 5 dodatků (dodatek č. 1 z 1. 9. 1995, dodatek č. 2 z 22. 12. 1995, dodatek č. 3 z 20. 12. 1996, dodatek č. 4 z 19. 12. 1997 a dodatek č. 5 z 18. 12. 1998), jimiž bylo sjednáno snížení nájemného na 20.000,- Kč měsíčně (tj. 240.000,- Kč ročně) od 1. 9. 1995 do 31. 12. 1999. Součástí nájemní smlouvy byla i příloha č. 3 obsahující seznam vybavení pronajatých prostor; vybavení bylo rozděleno do třech oddílů, které byly označeny jako seznam předávaného placeného vybavení a zařízení domu, seznam nadstandardního předávaného vybavení domu a seznam předávaného vybavení a zařízení bývalé prodejny G.; u jednotlivých věcí byla uvedena pořizovací hodnota. Zařízení, které je uvedeno v příloze č. 3 nájemní smlouvy v části označené jako předávané placené vybavení a zařízení domu, žalovaná od žalobců koupila za sjednanou kupní cenu 160.000,- Kč, kterou uhradila 16. 8. 1995, což žalobce písemně potvrdil dne 16. 8. 1995. Dne 3. 12. 1999 se účastníci dohodli na ukončení nájmu k 31. 12. 1999. Žalovaná dům vyklidila v lednu 2000; o vyklizení byly ve dnech 12. a 14. 1. 2000 sepsány protokoly. Protokoly obsahují i seznam chybějícího (nenalezeného) zařízení v celkové pořizovací hodnotě 101.200,- Kč. Dne 3. 12. 1999 podepsala žalovaná listinu, v níž prohlásila, že uznává vůči žalobci svůj dluh ve výši 155.000,- Kč sestávající jednak ze 40.000,- Kč na nedoplatku nájemného z domu čp. 122 ve S. za IV. čtvrtletí roku 1999 a dále ze 115.000,- Kč z titulu „osobní půjčky, která byla již dříve splatná“; ujednán byl termín splatnosti takto uznané částky do 5. 12. 1999. Pohledávka žalobce za žalovanou v částce 115.000,- Kč vznikla tak, že žalobce účetně vykazoval v patřičném období nájemné jako zaplacené, přestože jej žalovaná ve skutečnosti neuhradila a podle jejich ujednání se takto „proúčtované“ nájemné mělo stát půjčkou se sankčním úrokem, který byl pro žalovanou výhodnější. Žalovaná, která dluh posléze písemně uznala co do důvodu i výše, v řízení neprokázala, že jí žalobce částku 115.000,- Kč způsobem, který popsal, neposkytl. Pokud jde o právní posouzení věci, nájemní smlouvu, kterou účastníci uzavřeli 27. 6. 1995, soud hodnotil jako neplatnou pro absenci předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu s pronájmem nemovitosti, v níž se nacházely i nebytové prostory. Částku 35.000,- Kč žalobcům přiznal rozsudkem pro uznání podle §153a o. s. ř., s tím, že představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná na úkor žalobců získala užíváním jejich domu bez právního důvodu; jde o uznaný dluh na nájemném (40.000,- Kč) ponížený o 5.000,- Kč, které žalovaná v mezidobí od uznání dluhu žalobcům zaplatila. Částku 115.000,- Kč přiznal pouze žalobci, vůči němuž žalovaná tento dluh písemně ve smyslu §558 obč. zák. uznala. Konstatoval přitom, že „osobní půjčka“ neměla reálnou povahu (žalobce žalované částku 115.000,- Kč ve skutečnosti nepředal, nýbrž ji postupně v její prospěch vyúčtoval, tj. vykázal ve svém účetnictví, jako zaplacené nájemné) a šlo tudíž ve skutečnosti o vztah z nepojmenované smlouvy. Existence žalobcovy pohledávky z tohoto vztahu je potvrzena uznávacím prohlášením z 3. 12. 1999 a žalovaná opak neprokázala. Protože nebylo zjištěno, že by se žalobkyně na poskytnutí částky 115.000,- Kč žalované podílela, byla žaloba o zaplacení 115.000,- Kč ve vztahu k ní zamítnuta. Soud nepřiznal žalobcům ani nárok na zaplacení částky 55.100,- Kč, kterou požadovali z titulu škody způsobené jim tím, že žalovaná při vyklizení pronajatého domu odvezla jejich zařízení. Vzal totiž za prokázané, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu, jíž žalobci žalované zařízení domu prodali za sjednanou kupní cenu 160.000,- Kč, kterou žalovaná žalobci ve dvou platbách uhradila. Žalobcům tudíž tvrzená škoda nevznikla.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2004, č. j. 31 Co 379/2004-392, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích tak, že žalobu o zaplacení 115.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 6. 12. 1999 do zaplacení zamítl; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Pokud jde o nárok žalobců na náhradu škody ve výši 55.100,- Kč, ztotožnil se zcela se skutkovými i právními závěry, které dovodil soud prvního stupně. Zdůraznil přitom, že tvrzení žalované koresponduje s obsahem listinných důkazů (přílohy č. 3 nájemní smlouvy, dvou prohlášení o uznání dluhu žalovanou a dvou písemných potvrzení o zaplacení částky 80.000,-Kč, jejichž obsah formuloval žalobce). Nárok na zaplacení částky 115.000,- Kč neshledal odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, důvodným. Konstatoval, že je-li v písemném uznávacím prohlášení žalované jako důvod dluhu uvedena „osobní půjčka“, nelze tento důvod výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. měnit (tj. nahrazovat novým důvodem - nepojmenovanou smlouvou), jak to učinil soud prvního stupně poté, když zjistil, že půjčka nebyla žalované žalobcem reálně poskytnuta. Přisvědčil přitom soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a žalovanou nešlo o půjčku, která předpokládá nejen dohodu stran, ale rovněž i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že smlouvu o půjčce ve smyslu §657 obč. zák. neuzavřeli. Sám žalobce připustil, že „osobní půjčku“ v podstatě tvořily nedoplatky nájemného z minulých období, kdy se s žalovanou dohodl, že nájemné, které nezaplatila, proúčtuje vždy v patřičném období jako zaplacené a nedoplatky se stanou půjčkou s výhodnějším sankčním úrokem pro žalovanou. Žalovaná tudíž prokázala, že jí dluh z půjčky nevznikl. Z účetních dokladů (resp. výdajových pokladních dokladů a výpisů z účtu), které žalovaná předložila a jež korespondují s přehledem plateb nájemného dodaným žalobcem, vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaná v roce 1999 nájemné ve výši stanovené nájemní smlouvou a jejími dodatky – s výjimkou částky 35.000,- Kč – zaplatila. Uzavřel tudíž, že žalobce v řízení neprokázal, že mu žalovaná částku 115.000,- Kč dluží na nájemném za pronájem domu čp. 122 ve S. Pro úplnost pak odvolací soud uvedl, že k tvrzením žalobce, že jím požadovaná částka 115.000,- Kč představuje dlužné nájemné za III. a IV. čtvrtletí roku 1999, kdy již nedošlo k dohodě o slevě z nájemného a že dodatek č. 5 nájemní smlouvy byl antidatován, resp. zfalšován, nemohl přihlédnout, neboť byla učiněna až po koncentraci řízení (ve vyjádřeních z 21. 8. 2002 a 22. 3. 2004).
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, v němž deklaruje uplatnění dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně posoudil důsledky vyvratitelné právní domněnky, která je založena prohlášením žalované o uznání dluhu z 3. 12. 1999. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 180/2003 a 32 Odo 964/2003 zdůraznil, že jako věřitel, který soudu předložil písemné prohlášení žalované o uznání dluhu, již nemusí prokazovat vznik dluhu, ani jeho výši a soud musí mít za to, že mu žalovaná v okamžiku podpisu uznávacího prohlášení částku 155.000,- Kč dlužila z důvodů, které zde písemně uvedla. Tato domněnka nemůže být vyvrácena pouhým tvrzením žalované, že závazek neexistoval a opak, tedy že dluh z půjčky ve skutečnosti neexistoval, nelze dovozovat ani z toho, že byly zpochybněny důkazy svědčící ve prospěch uznaného dluhu. Žalobce se domnívá, že v řízení nebyl předložen žádný relevantní důkaz o tom, že půjčku žalované neposkytl. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnou interpretaci tvrzení ohledně půjčky. Výroky že „osobní půjčku v podstatě tvořily nedoplatky nájemného z minulých období“ a že „půjčil žalované na dlužné nájemné a ta ho tímto způsobem uhradila“ totiž chtěl vyjádřit, že částka 115.000,- Kč je opravdu dluhem z půjčky. Pokud ve svém písemném vyjádření zmínil innominátní kontrakt, nešlo o nové tvrzení, nýbrž o pouhý právní rozbor věci, který byl navíc proveden až po koncentraci řízení. Odvolací soud při svých úvahách zcela pominul, že žalovaná neměla důvod přiznávat se písemně k dluhu, pokud by žádné peníze nedlužila. Pravost prohlášení o uznání dluhu nikdy nezpochybnila. Soud měl navíc možnost přesvědčit se o nevěrohodnosti žalované, neboť mu předložila zfalšovanou listinu, jíž se snažila prokazovat, že v řízení uznaný dluh na nájemném ve výši 35.000,- Kč již zaplatila. Žalobce je přesvědčen, že k platbám nájemného, které mu žalovaná poskytla před podpisem uznávacího prohlášení, nelze přihlížet, resp. tyto nemohou mít vliv na existenci dluhu, který byl posléze písemně uznán. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepředvídatelné, neboť „odvolací soud činí nečekaný a zcela nesprávný skutkový závěr, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že smlouva o půjčce mezi nimi uzavřena nebyla“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Podstatou námitek uplatněných žalobcem v dovolání je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil uznávací prohlášení žalované ze dne 3. 12. 1999, resp. jeho právní účinky. Žalobce je přesvědčen, že uznala-li žalovaná písemně, že mu dluží částku 115.000,- Kč z titulu půjčky, nemusel existenci dluhu z půjčky již prokazovat. Protože odvolací soud tuto zásadu nerespektoval, pochybil při právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Institut uznání dluhu podle §558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v §558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu §110 odst. 2 věty druhé obč. zák.
Podle §133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Právní teorie i soudní praxe (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 708 s., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/98, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, sešit 30/2004, č. C 2736/2004) je zajedno v tom, že uznání dluhu není novým právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku (§133 o. s. ř.). Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je, chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky.
Především lze souhlasit s odvolacím soudem, že plyne-li z písemného prohlášení žalované z 3. 12. 1999, že důvodem dluhu, který vůči žalobci uznává, byla „osobní půjčka“, nelze tento důvod vzniku závazku vzhledem k nutnosti zachování písemné formy (§40 odst. 1 obč. zák.) nahrazovat novým důvodem (nepojmenovanou smlouvou), jak to učinil v dané věci soud prvního stupně. Jak správně uvedl odvolací soud, vzhledem k tomu, že uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dlužníka uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který tento jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl tento úkon adresován, byl zřejmý jak důvod, tak výše uznávaného dluhu, není-li to seznatelné již z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a soud nemůže interpretací obsahu právního úkonu podle §35 odst. 2 obč. zák. učiněný písemný projev vůle měnit či nahrazovat.
Jednostranným právním úkonem žalované tedy nastala vyvratitelná právní domněnka, že v době uznání (tj. ke dni 3. 12. 1999) dluh z půjčky existoval (tj. žalobce nemusel prokazovat jeho existenci) a bylo na žalované, aby prokázala, že žalobce jí půjčku neposkytl, resp. částku 115.000,- Kč jako půjčku nepředal (tedy, aby prokázala opak). Tyto právní účinky odvolací soud s uznáním dluhu žalované spojil a jeho právnímu posouzení věci v tomto směru tudíž nelze ničeho vytknout. Žalobcem uplatněný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak není naplněn.
Důvodné nejsou ani dovolací výtky žalobce uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy jehož prostřednictvím dovolatel zpochybňuje správnost skutkových závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno).
Dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující tento dovolací důvod obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly jinak za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně tohoto, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich pravdivosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Především nelze souhlasit s námitkou žalobce, že odvolací soud „činí naprosto nečekaný“ a nesprávný skutkový závěr, že účastníci neuzavřeli smlouvu o půjčce a že jeho rozhodnutí je v tomto směru nepředvídatelné. Již soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce, tedy smlouvy, jež předpokládá nejen dohodu stran, ale i odevzdání předmětu půjčky, a že uzavřena byla nepojmenovaná smlouva, jejímž obsahem bylo ujednání, že nájemné, které žalovaná nezaplatila, proúčtuje žalobce vždy v patřičném období jako zaplacené a dluh se stane půjčkou se sankčním úrokem, který byl pro žalovanou výhodnější. Odvolací soud tento skutkový závěr převzal. Zmiňovaný skutkový závěr vychází především z údajů, které v řízení uváděl sám žalobce. Žalobce již v žalobě uvedl, že osobní půjčku „v podstatě tvořily nedoplatky nájemného minulých období“ a vznik půjčky popsal tak, že „aby nedocházelo ke zmatkům v účetnictví na obou stranách, dohodly se obě strany na praxi, že nedoplacené nájemné se proúčtuje v patřičném období a dlužná částka se tak stávala půjčkou (s výhodnějším nižším sankčním úrokem pro dlužníka, než jak bylo ujednáno v nájemní smlouvě). Tuto verzi pak uvedl rovněž v dalších svých podáních, byť byly učiněny až po koncentraci řízení. Žalovaná ve svých podáních vždy uváděla, že si od žalobce žádné peníze nepůjčila, resp. že od něho nikdy žádnou půjčku nepřevzala. Pokud tedy soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná v řízení prokázala, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce (přičemž vysvětlily, jaké jsou předpoklady půjčky), resp. že si od žalobce peníze nepůjčila, má toto zjištění oporu v provedeném dokazování. Jak bylo výše rozvedeno, rozhodovací praxe připouští možnost vyvrátit právní domněnku existence dluhu prokázáním skutečnosti, že dluh nevznikl. Předpokladem existence dluhu je totiž jeho vznik. Je-li prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit, jelikož je jejím opakem (§133 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že existence písemně uznaného dluhu z půjčky byla v řízení žalovanou vyvrácena tím, že se jí podařilo prokázat (unést důkazní břemeno), že dluh z půjčky ve vztahu k žalobci nevznikl, lze pokládat za správný.
Nevznikl-li písemně uznaný dluh z půjčky, bylo na žalobci, aby prokázal své tvrzení, že částku 115.000,- Kč mu žalovaná dluží na nájemném z minulých období. Nelze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud pochybil, když důkazní břemeno v tomto směru „přenesl“ na něho, neboť bylo na žalované, aby prokázala, že mu částku 115.000,- Kč uvedenou v prohlášení o uznání dluhu, ve skutečnosti nedluží. Uznání dluhu z 3. 12. 1999 založilo pouze vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu z půjčky, nikoli dluhu z jiného právního důvodu. Bylo tudíž na žalobci, aby prokázal své tvrzení, že žalovaná dluží na nájemném za užívání domu čp. 122 ve Slaném. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že toto tvrzení žalobce neprokázal. Skutkový závěr dovozující, že žalobce neprokázal, že žalovaná částku 115.000,- Kč dluží na nájemném, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Zdůvodnil přitom náležitě a zcela logicky, proč uvěřil žalované, jejíž tvrzení koresponduje s listinnými důkazy, že - s výjimkou 35.000,- Kč - nájemné za pronájem domu žalobců již zaplatila. Dovolání navíc ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobce, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ústícími v závěr, že v řízení nebyla prokázána existuje dluhu na nájemném, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti (žalobce má za to, že odvolací soud neměl uvěřit žalované, neboť je nevěrohodná). Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů však lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru žádné pochybení nelze vytknout. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v §132 o. s. ř., a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků a z listinných důkazů, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Jestliže odvolací soud neshledal věrohodným tvrzení žalobce a uvěřil tvrzení žalované, že nájemné (s výjimkou 35.000,- Kč) žalobcům uhradila, neboť koresponduje s listinnými důkazy, přičemž vylíčil, proč takovým způsobem hodnotil tyto důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), nemůže dovolací soud, ať je uplatněn jakýkoli dovolací důvod, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Požadavku dovolatele, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu shledáno nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., případně dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze přisvědčit.
Lze tudíž uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu