ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.605.2005.1
sp. zn. 33 Odo 605/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. I., s. r. o. zastoupené JUDr. E. Š., advokátkou proti žalovanému městu P., zastoupenému JUDr. J. S., advokátem o zaplacení 9,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Plzeň – město pod sp. zn. 24 C 222/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2005, č. j. 12 Co 422/2004-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2005, č. j. 12 Co 422/2004-120, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. května 2004, č. j. 24 C 222/2003-80, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 9,000.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný získal na úkor jejího právního předchůdce plněním z právního důvodu, jenž odpadl.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 4. května 2004, č. j. 24 C 222/2003-80, žalobu o zaplacení 9,000.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že 21. 4. 1999 uzavřel žalovaný jako prodávající s kupujícím R. J. kupní smlouvu, jejímž předmětem byly domy čp. 1003 a 1078 v části obce S. P. a pozemky č. kat. 11102/11, 11102/451 v katastrálním území P. (dále jen „nemovitosti“, případně „předmětné nemovitosti“). Sjednaná kupní cena ve výši 18,000.000,- Kč měla být kupujícím uhrazena do 30 dnů od právní moci rozhodnutí ve věci o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem vedené pod sp. zn. 19 C 253/95 u Okresního soudu Plzeň – město. V tomto sporu bylo určeno, že žalovaný je vlastníkem nemovitostí, neboť předchozí kupní smlouva z 18. 11. 1991, jíž nemovitosti prodal manželům Š., je absolutně neplatná; rozsudek nabyl právní moci 1. 7. 1999. Dne 21. 4. 1999 uzavřeli žalovaný na straně jedné, R. J. na straně druhé a manželé J. a E. Š. na straně třetí dohodu o narovnání vzájemných práv a závazků, podle níž postoupil R. J. žalovanému svoji pohledávku za manželi Š. ve výši 4,842.050,- Kč, žalovaný započetl tuto svou pohledávku proti pohledávce manželů Š. vůči němu ve výši 9,000.000,- Kč a R. J. převzal dluh žalovaného vůči manželům Š. ve výši 4,157.950 Kč a zůstal tak žalovanému dlužen 9,000.000,- Kč na kupní ceně předmětných nemovitostí; tento zůstatek kupní ceny R. J. žalovanému nezaplatil. Dříve, než se kupní smlouva uzavřená 21. 4. 1999 stala účinnou, resp. než byl podán návrh na vklad vlastnického práva R. J. k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, byly tyto nemovitosti zapsány správcem konkursní podstaty obchodní společnosti A., spol. s r. o. do konkursní podstaty této úpadkyně. Žalovaný se bránil zápisu vylučovací žalobou, která však byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2002, č. j. 4 Cmo 202/2000-53, zamítnuta; tento rozsudek nabyl právní moci 21. 3. 2002. Stejně tak byl zamítnut návrh žalovaného na vydání předběžného opatření, jímž by bylo správci konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o. zakázáno nemovitosti do vydání rozhodnutí o dovolání zcizit. Dopisem z 22. 5. 2002 vyzval R. J. žalovaného k vydání částky 9,000.000,- Kč s tím, že plnění z kupní smlouvy se stalo nemožným a částka 9,000.000,- Kč, která byla uhrazena na kupní cenu podle smlouvy z 21. 4. 1999, tak představuje bezdůvodné obohacení žalovaného. Smlouvou z 10. 12. 2002 postoupil R. J.o svou pohledávku za žalovaným z titulu vydání plnění z bezdůvodného obohacení žalobkyni a dopisem z 12. 12. 2002, který byl žalovanému doručen 7. 4. 2003, mu tuto skutečnost oznámil. Žalovaný vznesl námitku promlčení práva žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že došlo k promlčení práva žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, neboť okamžikem, kdy došlo k zápisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o., tj. k 1. 9. 1999 ztratil žalovaný svá dispoziční práva k nemovitostem (tato práva přešla podle §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání výlučně na správce konkursní podstaty) a plnění z kupní smlouvy uzavřené 21. 4. 1999 se pro něho stalo podle §575 obč. zák. nemožným. Tímto dnem zanikla i druhé smluvní straně (tj. R. J.) povinnost plnit podle kupní smlouvy; část kupní ceny, která byla již uhrazena, se stala plněním z právního důvodu, který odpadl, tedy bezdůvodným obohacením žalovaného, jehož vydání se R. J. mohl domáhat ve lhůtách uvedených v §107 odst. 2 obč. zák., což neučinil, neboť žaloba byla podána teprve 6. 6. 2003.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 12 Co 422/2004-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, shledal správným i jeho právní závěr, že lhůta k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení začala běžet nejpozději dnem 2. 9. 1999 a marně uplynula 2. 9. 2001, neboť dne 1. 9. 1999, kdy byly předmětné nemovitosti sepsány do konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o., se plnění z kupní smlouvy stalo pro žalovaného nemožným. Tímto dnem ztratil žalovaný právo dispozice se svými nemovitostmi, nemohl plnit ani za ztížených podmínek s většími náklady, ani po sjednaném čase a jeho povinnost zanikla. Již dne 1. 9. 1999 si R. J. (a v důsledku postoupení pohledávky pak i žalobkyně) musel být vědom toho, že žalovaný získal na jeho úkor bezdůvodné obohacení a je povinen ho vydat. Námitku žalobkyně, že úkon, jímž žalovaný vnesl námitku promlčení práva, je v rozporu s dobrými mravy, neshledal důvodnou. Zdůraznil přitom, že předmětné nemovitosti byly nezvratně zapsány do soupisu konkursní podstaty, žalovaný za ně dosud od R. J. neobdržel doplatek kupní ceny (tj. 9,000.000,- Kč) a nedostal od něho ani zaplaceno za jejich užívání od roku 1994. Odvolací soud nepřisvědčil ani výtce žalobkyně, že jí žalovaný nesplněním povinnosti podle §577 obč. zák. způsobil škodu. Konstatoval, že z provedených důkazů bez pochybností vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně byl vedlejším účastníkem v řízení o žalobě, jíž bylo požadováno vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, takže o nemožnosti plnění (rovněž z pozice zastupitele žalovaného) musel vědět a věděl. Nárok na náhradu škody pak nebyl předmětem řízení před soudem prvního stupně (byl namítán až v odvolání) a po koncentraci řízení již o něm odvolací soud nemohl jednat. Důvodnou nebyla shledána ani odvolací námitka, že žalovaný mohl zvrátit zápis nemovitostí do konkursní podstaty zaplacením pohledávky, která je zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitostech. Ze zástavní smlouvy je totiž zřejmé, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem k zajištění bankovních úvěrů v celkové výši 25,900.000,- Kč a po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby dosáhl jejich vynětí z konkursní podstaty. Názor žalobkyně, že plnění žalovaného není plněním nemožným ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák., tudíž nebyl odvolacím soudem akceptován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné z hlediska aplikace §575 obč. zák. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že samotným pojetím předmětných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty se pro žalovaného stalo plnění z kupní smlouvy uzavřené dne 21. 4. 1999 nemožným a již zaplacená část kupní ceny bezdůvodným obohacením. Zdůrazňuje, že nemožnost plnění musí mít trvalý charakter, resp. musí jíž o nemožnost zjevně nezvratnou (k tomu odkazuje na prvorepublikovou judikaturu, která je přejímána současnou odbornou literaturou). V souzené věci byly nemovitosti 1. 9. 1999 pojaty do soupisu konkursní podstaty, čímž dispoziční právo k nim sice přešlo na správce konkursní podstaty, avšak nenastal okamžik nemožnosti plnění předvídaný §575 odst. 1 obč. zák. Žalovaný byl totiž vyzván k podání vylučovací žaloby, tuto skutečně podal a v řízení před soudem prvního stupně byl dokonce úspěšný (vylučovací žalobu zamítl až odvolací soud). Byl-li výsledek sporu nejistý, nelze hovořit o trvalém charakteru nemožnosti plnění z kupní smlouvy, neboť žalovaný by v případě úspěchu mohl znovu s nemovitostmi disponovat. Navíc podání vylučovací žaloby s sebou nese podle §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) i zásadní omezení správce konkursní podstaty (do skončení řízení nesmí věc zpeněžit, ani s ní jinak nakládat). Dovolatelka je tak přesvědčena, že plnění se stává nemožným až okamžikem, kdy marně uplyne lhůta k podání vylučovací žaloby a v případě, že byla podána, dnem právní moci zamítavého rozsudku. Připomíná, že v posuzovaném případě nebyly nemovitosti pojaty do soupisu proto, že náležely úpadkyni, nýbrž postupem podle §27 ZKV. Bylo tudíž namístě posoudit věc podle §575 odst. 2 obč. zák. Na rozdíl od majetku úpadce, který je zapisován obligatorně, je majetek třetích osob zapsán toliko za kumulativního splnění dvou podmínek – jestliže zajišťuje pohledávku za úpadcem a jestliže vlastník na výzvu správce konkursní podstaty nevyplatí ve prospěch konkursní podstaty takto zajištěnou pohledávku nebo nesloží cenu zastavené věci. Třetí osoba tak má vždy možnost svoji věc ze soupisu konkursní podstaty tzv. „vyplatit“. Složit cenu zastavené věci nebo vyplatit pohledávku je možné kdykoliv až do jejího zpeněžení a v takovém případě správce věc ze soupisu vyškrtne. Z toho lze podle názoru žalobkyně dovodit, že zápisem do konkursní podstaty se v dané věci nestalo plnění z kupní smlouvy nemožným, nýbrž bylo uskutečnitelné za ztížených podmínek s většími náklady; žalovaný měl možnost složit cenu zastavených nemovitostí nebo vyplatit zajištěnou pohledávku i po 1. 9. 1999 a pak mohl plnění z kupní smlouvy „realizovat“. Dovolatelka zásadně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby uhradil cenu zajištěné pohledávky ve výši 25,900.000,- Kč. Tzv. „vyplacení“ pohledávky bylo pro žalovaného jistě nevýhodné, avšak měl rovněž možnost složit cenu zastavené věci, která odpovídá zisku z prodeje R. J. Bylo tudíž možné požadovat, aby dostál povinnosti z kupní smlouvy a obnovil své dispoziční právo k nemovitostem složením jejich ceny ve prospěch konkursní podstaty. Žalobkyně ani její právní předchůdce nijak nezapříčinili zastavení předmětných nemovitostí za úvěry úpadkyně A. spol. s r. o. (nemovitosti zastavili 18. 2. 1992 a 14. 1. 1994 manželé Š.) a nemohou za to být sankcionováni. Protože nemožnost plnění podle kupní smlouvy nemohla nastat dříve než 21. 3. 2002, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba, mohlo být právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatněno poprvé až po tomto datu. Teprve tehdy právní důvod plnění z kupní smlouvy odpadl a došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného. Právní závěr odvolacího soudu, že právo mohlo být uplatněno poprvé již 1. 9. 1999 a že došlo k jeho promlčení, tudíž neobstojí. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí, příp. zamítnutí dovolání. Nesouhlasí ani s názorem, že zapsáním nemovitostí do konkursní podstaty nenastala nemožnost plnění z kupní smlouvy, ani s názorem, že na daný případ dopadá ustanovení §575 odst. 2 obč. zák. Připomíná, že výzvu správce konkursní podstaty k vyplacení zajištěné pohledávky obdržel až 26. 1. 2004, přičemž žalobkyně podala žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení již 6. 6. 2003, tedy v době, kdy podle jejího názoru bezdůvodné obohacení ještě ani nevzniklo. Při akceptaci názoru žalobkyně by bylo namístě zkoumat platnost postupní smlouvy z 10. 12. 2002, neboť pohledávka v době postoupení ještě neexistovala. Nadále je přesvědčen, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby uhradil cenu zajištěné pohledávky, resp. aby nemovitosti tzv. „vyplatil“ a dostál povinnosti z kupní smlouvy. Od právního předchůdce žalobkyně totiž zbylou část kupní ceny nemovitostí, která byla splatná již 1. 7. 1999, neobdržel a neměl žádnou jistotu, že tento doplatek bude kdy skutečně uhrazen. Souhlasí tudíž se závěrem soudů obou stupňů, že jeho námitka promlčení práva žalobkyně je důvodná a zdůrazňuje, že stejné argumenty, jimiž byly odůvodněny rozsudky soudů použila sama žalobkyně k odůvodnění své žaloby.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu. Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny a dovolací soud z nich proto při dalších úvahách vychází.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že dnem 1. 9. 1999, kdy byly nemovitosti zapsány do soupisu konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o. a žalovaný ztratil právo s nimi nakládat, se jeho plnění z kupní smlouvy uzavřené dne 21. 4. 1999 s právním předchůdcem žalobkyně, stalo nemožným ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák., žalovaný nemohl plnit ani za ztížených podmínek s většími náklady a jeho povinnost plnit zanikla. Otázka aplikace §575 odst. 1 obč. zák. předložená k dovolacímu přezkumu, tj. posouzení, zda se plnění žalovaného z kupní smlouvy uzavřené dne 21. 4. 1999 stalo nemožným již zápisem nemovitostí do soupisu konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o. a zda nebylo namístě zjištěný skutkový stav posoudit podle §575 odst. 2 obč. zák., je rozhodující pro dovoláním rovněž zpochybněný závěr o důvodnosti námitky promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, přičemž vymezené právní otázky mají zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by nastíněné otázky ve své rozhodovací praxi již řešil, lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalobkyně je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V posuzovaném případě byla dne 21. 4. 1999 uzavřena kupní smlouva, jíž žalovaný prodal R. J. (právnímu předchůdci žalobkyně) zde označené nemovitosti za sjednanou kupní cenu 18,000.000,- Kč, která měla být uhrazena do 30 dnů od právní moci rozhodnutí ve věci o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem vedené pod sp. zn. 19 C 253/95 u Okresního soudu Plzeň – město. Vlastnictví k nemovitosti se nabývá vkladem do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák., zákon č. 265/1992 Sb.); kupní smlouva má jednak účinky obligační (vznik závazkového právního vztahu mezi prodávajícím a kupujícím) a vkladem do katastru pak i účinky věcné (nabytí vlastnictví). Žalovanému jako prodávajícímu tedy z výše zmíněné kupní smlouvy vznikla povinnost předmět koupě kupujícímu R. J. odevzdat a tomu vznikla povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj dohodnutou kupní cenu. Část kupní ceny ve výši 9,000.000,- Kč byla žalovanému uhrazena formou započtení vzájemných pohledávek, zbytek zůstal nezaplacen. Ke vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem podle kupní smlouvy z 21. 4. 1999 nedošlo, neboť návrh na vklad bylo možno podat teprve po úplném zaplacení sjednané kupní ceny. Dne 1. 9. 1999 byly nemovitosti zapsány do soupisu konkursní podstaty úpadkyně A., spol. s r. o., neboť žalovaný cenu jimi zajištěné pohledávky správci konkursní podstaty v zákonné lhůtě podle §27 odst. 5 ZKV neuhradil, ani nesložil cenu nemovitostí. V řízení o žalobě na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty nebyl úspěšný.
Závěru odvolacího soudu, že zápisem nemovitostí do soupisu konkursní podstaty se plnění z kupní smlouvy uzavřené 21. 4. 1999 stalo pro žalovaného nemožným a jeho závazek odevzdat kupujícímu R. J. předmět koupě zanikl, nelze přisvědčit.
Jedním z účinků prohlášení konkursu je přechod oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce konkursní podstaty (srov. §14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Soupis podstaty, který provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru, je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§6 odst. 3), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Podle §27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (srov. §18 odst. 1 až 3 ZKV). Jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu a soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se zato, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně. Do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby (§19 odst. 1 až 5 ZKV).
Z uvedeného vyplývá, že zápisem předmětných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty v posuzovaném případě žalovaný ztratil oprávnění s nemovitostmi bez souhlasu správce konkursní podstaty nakládat a toto své oprávnění zpět nezískal, neboť nebyl v řízení o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úspěšný (§19 odst. 1 až 5 ZKV).
Podle §575 odst. 1 obč. zák. stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne. Podle odstavce 2 téhož ustanovení plnění není nemožné, zejména lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase.
Shora citované ustanovení se týká následné nemožnosti plnění, jež nastala až po vzniku závazku. Stane-li se plnění nemožným až v době platného závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. Nemožnost je dodatečná, jestliže plnění se stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoli v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Při objektivní nemožnosti (je-li plnění nemožné i pro kohokoliv jiného) závazek zaniká vždy. Subjektivní nemožnost (zcela pro důvody na straně dlužníka) působí zánik závazku jen ve výjimečných situacích; s ní úzce souvisí tzv. hospodářská nemožnost plnění, při které je plnění objektivně možné, ale z hospodářského hlediska natolik obtížné, že je nelze od dlužníka rozumně požadovat. Jestliže fakticky i právně je závazek splnitelný, samotná hospodářská nemožnost nemá za následek zánik závazku. Kromě faktické (fyzické nemožnosti plnění, která spočívá v tom, že závazek je objektivně neuskutečnitelný), může nastat překážka právní, kdy plnění, k němuž je dlužník zavázán, je následně zakázáno právním předpisem (v podstatě jde o nedovolenost plnění (§39 obč. zák.). Posouzení, zda je plnění nemožné, závisí zejména na obsahu závazku, příp. na předmětu plnění. V některých případech může být důvodem zániku dlužníkova závazku nejen trvalá nemožnost plnění (splnění je vyloučeno vždy), ale výjimečně i jen přechodná nemožnost. Vodítkem pro rozlišení plnění nemožného od obtížného je shora citované ustanovení §575 odst. 2 obč. zák., které výslovně stanoví, že plnění není nemožné, lze-li je uskutečnit za ztížených podmínek, s většími náklady (tj. náklady zvýšenými, nikoli bez ohledu na náklady) a až po sjednaném čase. Zásadně je třeba vycházet z toho, že závazek zaniká pro nemožnost, která je objektivní a trvalá.
Vlastnické právo je nejvyšší právní mocí nad věcí a jeho obsah tvoří právo věc držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a s věcí nakládat (§123 obč. zák.). Oprávnění držby je významným předpokladem realizace ostatních oprávnění vlastníka a jeho zvláštností je, že může existovat i odděleně od vlastnictví, protože držitelem věci může být i někdo, kdo není jejím vlastníkem. Oprávnění věc užívat, požívat její plody i užitky v sobě zahrnuje i spotřebování, popřípadě zničení věci; vlastnictví však nesmí být zneužito na újmu práv druhých a v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Oprávnění s věcí nakládat je stěžejním právem vlastníka. Vlastník může věc zcizit, pořídit o ní závěť, přenechat ji jinému k užívání, zastavit, zatížit ji věcným břemenem či se jí zbavit opuštěním atd.
V posuzovaném případě zápisem předmětných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty sice žalovaný ztratil ve vztahu k těmto nemovitostem jedno ze svých oprávnění vlastníka, a to oprávnění bez dalšího (tj. bez souhlasu správce konkursní podstaty) s nimi nakládat, ostatní atributy vlastnického práva mu však zůstaly zachovány, tzn. nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí. Tím ostatně nepřestal být ani poté, kdy soud zamítl jeho žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně A. spol. s r. o. Neztratil-li žalovaný zápisem předmětných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty své vlastnické právo k nim, nelze dovozovat, že plnění z kupní smlouvy se následkem této okolnosti pro něho stalo nemožným. Jak již bylo shora vyloženo, nemožnost plnění musí být objektivní a trvalá. Zápis věci do soupisu konkursní podstaty není okolností, která objektivně a trvale znemožňuje jejímu vlastníku splnit závazek z kupní smlouvy. Pojetí věci do soupisu konkursní podstaty totiž ještě neznamená její nutné zpeněžení, tedy změnu vlastnictví, jak nesprávně dovozuje ve svém rozhodnutí odvolací soud, který ztotožnil ztrátu oprávnění vlastníka s věcí nakládat se ztrátou vlastnického práva jako takového. Pohledávky ze dne 18. 2. 1992 ve výši 20,000.000,- Kč a ze dne 19. 1. 1994 ve výši 5,900.000,- Kč, jež byly zajištěny zástavním právem váznoucím na předmětných nemovitostech, mohly být uspokojeny zpeněžením jiného (ostatního) majetku úpadkyně a ke zpeněžení nemovitostí, které jsou předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a R. J. dne 21. 4. 1999, nemuselo dojít. Údaj, že ke zpeněžení těchto nemovitostí správcem konkursní podstaty došlo a že žalovaný tak pozbyl vlastnické právo k nim, se ze zjištění, z něhož oba soudy vycházely, nepodává.
Protože nelze dovozovat, že zápisem do soupisu konkursní podstaty (ale ani okamžikem právní moci rozhodnutí, jímž soud zamítl žalobu žalovaného na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty) se plnění z kupní smlouvy stalo pro žalovaného nemožným, nelze mít ani zato, že tímto okamžikem se žalovaný na úkor kupujícího bezdůvodně obohatil a je povinen toto obohacení podle §458 obč. zák. vydat. Nemůže tudíž - logicky vzato - obstát ani závěr odvolacího soudu, jímž je dovozováno, že právo žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť nebylo uplatněno v promlčecí době plynoucí od 2. 9. 1999.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil; protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu