ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.58.2007.1
sp. zn. 4 Tz 58/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. července 2007 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 5 To 496/2004, vydaného ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 110/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 5 To 496/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného L. P.
Napadené usnesení se zrušuje .
Dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 1 T 110/2003.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Karviné se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 1 T 110/2003, byl obviněný L. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 15. 6. 2001 v Č. T., jako jednatel společnosti A. P., s.r.o., po vyřazení z výběrového řízení vyhlášeného dne 15. 2. 2001 Státním zemědělským intervenčním fondem a vrácení finanční hotovosti ve výši 1.200.000, Kč jako kauce z tohoto řízení, kterou mu dne 9. 4. 2001 účelově půjčil K. D., ve stanovené lhůtě vrátil K. D. částku 300.000,- Kč a zbylou finanční hotovost použil pro svou potřebu, čímž způsobil K. D. škodu ve výši 900.000,- Kč.
Za to byl obviněnému L. P. uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Výkon tohoto trestu byl podle §60a odst. 1, odst. 2 a §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Dále mu byla uložena povinnost ve zkušební době nahradit poškozenému K. D. škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně byl zrušen výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 11. 2001, sp.zn. 7 T 127/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2002, sp.zn. 5 To 36/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Zároveň byla obviněnému uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozenému K. D. škodu ve výši 900.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení ročně ode dne 16. 6. 2001 do zaplacení.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný L. P. odvolání, které směřovalo proti výroku o vině i náhradě škody. Odvolání projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2004 a usnesením, sp. zn. 5 To 496/2004, rozhodl tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 1 T 110/2003, bylo podle §60a odst. 4 tr. zák. rozhodnuto tak, že obviněný L. P. vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 3 roků, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 1 T 110/2003. Pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Proti tomuto usnesení podal obviněný L. P. stížnost a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 5 To 11/2007, tuto podle §148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 5 To 496/2004, podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. P.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na to, že při provádění dokazování především soud I. stupně nepostupoval řádně v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a neprovedl všechny dostupné a potřebné důkazy. Zejména je zapotřebí poukázat na to, že přes opakované požadavky ze strany obhajoby nebyl proveden výslech svědkyně Mgr. L. Z. Soud se sice opakovaně snažil o zajištění její účasti u hlavního líčení, když se však jmenovaná svědkyně nedostavovala a nereagovala na předvolání soudu, bylo upuštěno od provedení jejího výslechu. Přitom je nesporné, že Mgr. L. Z. byla, jak vyplývá z jejího vyjádření poskytnutého před zahájením trestního stíhání, do věci zasvěcena a mohla soudu sdělit údaje, které mohly mít zásadní význam pro posuzování zejména otázky viny. Nedostatečná pozornost ze strany soudu byla věnována otázce výše částky, kterou poškozený skutečně obviněnému zapůjčil. V potvrzení o půjčce i v textu směnky na č.l. 56 spisu je uvedena suma 1.820.000,- Kč, ve výroku rozsudku pak 1.200.000,- Kč, přičemž rozdíl nebyl soudem nijak blíže zdůvodněn ani komentován. K této okolnosti se blíže vyjádřil pouze poškozený K. D., který uvedl, že sice výše půjčky byla 1.200.000,- Kč, ale směnka byla vyhotovena na vyšší částku proto, že obviněný mu již dlužil nějaké finanční částky z předchozí doby. Soud se spokojil s tímto velmi stručným zdůvodněním a naznačenými rozdíly se nikterak nezabýval ani je nijak nezdůvodnil.
Podle stěžovatele nejzávažnější pochybení nalézacího soudu je třeba spatřovat v posuzování právní kvalifikace jednání obviněného L. P. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je mimo jiné zapotřebí, aby si pachatel přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Ke svěření věci pak dojde v případě, že věc je odevzdána pachateli do faktické moci s tím, aby s ní nakládal pouze určitým blíže vymezeným způsobem. Svěřená věc může být určena druhově nebo individuálně a pro posouzení věci z trestněprávního hlediska je podstatné, že takto svěřená věc zůstává vlastnictvím původního vlastníka, podle jehož dispozic má být s věcí nakládáno. V trestní věci obviněného L. P. lze z důkazů obsažených ve spise dovodit spolehlivý závěr, že k výše popsanému \"svěření\" peněz ze strany poškozeného K. D. nedošlo. Text potvrzení z čl. 56 spisu, ve kterém se hovoří o poskytnutí půjčky, se specifikováním její výše i účelu, na který byla poskytnuta, včetně data, do kterého má být půjčka vrácena, svědčí pro závěr, že mezi poškozeným a obviněným byla uzavřena smlouva o půjčce, tedy smlouva, kterou věřitel přenechává dlužníkovi věc určenou podle druhu a dlužník se zavazuje vrátit věc stejného druhu (§657 obč. zák.). Smlouvou o půjčce na dlužníka přechází vlastnické právo k půjčené věci. Předmětem jeho závazku je vrácení jiných věcí, avšak věcí téhož množství a druhu. Z uvedeného vyplývá, že pokud obviněný L. P. převzal od poškozeného K. D. určitý finanční obnos jako půjčku, přešlo na něho vlastnické právo k těmto penězům a půjčená finanční částka již nebyla pro obviněného cizí věcí ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 tr. zák. Nedošlo tedy k naplnění jednoho z rozhodujících znaků skutkové podstaty citovaného trestného činu a jednání obviněného L. P. popsané ve výroku rozsudku nemohlo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písmo c) tr. zák.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu se nalézací soud měl zabývat otázkou, zda by jednání obviněného nebylo možno subsumovat pod jiné ustanovení trestního zákona. V úvahu by přicházela po náležitém doplnění dokazování a vyhodnocení všech rozhodných okolností případu zřejmě pouze právní kvalifikace trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to zejména za předpokladu, že bude možno v jednání obviněného prokázat existenci podvodného úmyslu minimálně ve formě úmyslu nepřímého.
Soud I. stupně se dopustil porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když provedl neúplné dokazování, zejména pominul nutnost provedení výslechu svědkyně Mgr. L. Z. a náležitě neobjasnil všechny okolnosti rozhodné pro posouzení výše vzniklé škody. Vycházel při svém rozhodování z neúplných zjištění, která náležitě nevyhodnotil, a bez toho, že by bylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., vynesl odsuzující výrok o vině obviněného L. P.
Krajský soud v Ostravě činný ve věci jako soud odvolací nevěnoval v rámci své přezkumné činnosti, uložené mu ustanovením §254 odst. 1 tr. ř., náležitou pozornost všem aspektům případu, zejména otázce úplnosti provedeného dokazování a použité právní kvalifikace jednání obviněného, ztotožnil se se závěry přijatými ve věci okresním soudem a namísto, aby napadený rozsudek z důvodů ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání, podané odvolání jako nedůvodné zamítl.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 5 To 496/2004, byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. P., a to v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a následně aby podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 1 T 110/2003, se podává, že obviněný L. P. jako jednatel společnosti A. P., s.r.o., po vyřazení z výběrového řízení vyhlášeného dne 15. 2. 2001 Státním zemědělským intervenčním fondem a po vrácení finanční hotovosti ve výši 1.200.000, Kč jako kauce z tohoto řízení, kterou mu dne 9. 4. 2001 účelově půjčil K. D., ve stanovené lhůtě, t.j. do 15. 6. 2001, vrátil K. D. částku 300.000,- Kč a zbylou finanční hotovost použil pro svou potřebu, čímž způsobil K. D. škodu ve výši 900.000,- Kč.
Z výpovědi obviněného L. P. učiněné v hlavním líčení, když v přípravném řízení využil svého práva a nevypovídal, vyplynulo, že si od K. D. půjčil částku 1.200.000,-Kč, kterou měl vrátit asi do konce června 2001. Částku si půjčil na podnikání. V prvé řadě se mělo jednat o kauci za účelem zakoupení krmné pšenice. Obchod se neuskutečnil a jelikož již v té době chtěl končit s činností firmy, měl v bance zrušené konto. Kauce byla proto zaslána na účet mgr. L. Z. Z peněz vrátil K. D. celkem 474.000,- Kč. Zbývající část peněz použila mgr. L. Z. na obchod s cukrem. O uskutečnění obchodu hovořil s K. D. a ten s použitím peněz na další obchod souhlasil. Pan D. byl ve spojení s mgr. L. Z. a znal detaily obchodu.
V písemném odůvodnění odvolání obviněný uvedl, že rozhodující účast v celé posuzované trestní věci hrála mgr. L. Z.. K. D. souhlasil, aby společně s mgr. Z. podnikali s cukrem v P. Z tohoto podniku však sešlo. Podnikatelský záměr také mgr. Z. potvrdila, když vypovídala jako svědek ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 2 T 81/2002.
Poškozený K. D. vypověděl, že obviněnému L. P. dne 9. 4. 2001 zapůjčil částku 1.200.000,- Kč, a to jako kauci na obchod s obilím. Smlouva i směnka zněly na částku 1.820.000,- Kč, když do této byly započteny další pohledávky, které měl vůči obviněnému. Byli domluveni tak, že pokud ve výběrovém řízení nebude obviněný úspěšný, částku 1.200.000,- Kč mu okamžitě vrátí. Ve výběrovém řízení byl obviněný neúspěšný, neboť předložil falešný doklad na částku 360.000,- Kč. Pokud by se mu podařilo zrealizovat obchod byli domluveni na vrácení půjčené částky do 15. 6. 2001. Obviněný mu peníze nevrátil a tvrdil, že se bude konat další kolo výběrového řízení. Z ministerstva se dověděl, že tomu tak není. Žádal obviněného o vrácení peněz. Po urgencích obdržel 200.000,- Kč na účet. Peníze zaslala mgr. Z. Tato mu také osobně předala částku 100.000,- Kč. Od obviněného obdržel i částku 174.000,- Kč, ale jednalo se o úhradu půjčky z předchozí doby.
Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 9. 4. 2001 mezi L. P. a K. D. se podává, že K. D. téhož dne předal L. P. částku 1.820.000,- Kč určených na složení povinné kauce na Státní zemědělský investiční fond k nákupu potravinářské pšenice. L. P. se zavázal částku vrátit do 15. 6. 2001. Součástí smlouvy je i směnka znějící na částku 1.820.000,- Kč.
Součástí spisového materiálu je zpráva Státního zemědělského investičního fondu, ze které se podává, že firma A. P., s.r.o. podala dne 21. 3. 2001 přihlášku k nákupu 4.000 tun pšenice. Podmínkou výběrového řízení bylo složení kauce ve výši 10% z hodnoty obchodu. U tohoto obchodu činila kauce 1.785.000,- Kč. Firma A. P., s.r.o. prokázala složení částky 1.200.000,- Kč pokladní složenkou ze dne 9. 4. 2001. Dále byl dokladován vklad 360.000,- Kč pokladní složenkou ze dne 23. 3. 2001. Tyto finanční prostředky však nikdy nebyly K. b. poukázány na účet Státního zemědělského investičního fondu. Firma A. P., s.r.o. byla z toho důvodu vyřazena z výběrového řízení, což jí bylo sděleno dne 11. 4. 2001. Na žádost obviněného L. P. ze dne 13. 4. 2001 byla kauce vrácena dne 19. 4. 2001 na účet Z. L.
Soud I. stupně provedl důkaz čtením spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 7 T 127/2001.
Jako důkaz byl čten rovněž podstatný obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 125/2001, jehož součástí je i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 7 To 504/03. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 504/03, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2002, sp.zn. 3 T 125/2001 a obviněný L. P. podle §226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že přesně nezjištěného dne měsíce března 2001 při přihlašování do výběrového řízení na vývoz potravinářské pšenice pro rok 2001 předložil padělanou kopii pokladní složenky K. b., a.s. na částku 360.000,- Kč z účtu společnosti A. P., s.r.o., kdy tato částka měla představovat část kauce Státního zemědělského investičního fondu obligatorně vyžadované, mimo jiné vyplývá, že obviněný L. P. se k předložení padělaného dokladu doznal s tím, že doklad vyhotovil pouze proto, aby snadněji získal od svého známého K. D. půjčku.
Z výdajového pokladního dokladu vystaveného dne 3. 5. 2001 společností A. P., s.r.o. vyplývá, že K. D. byla vyplacena částka 174.000,- Kč jako částečná úhrada z půjčky ze dne 9. 4. 2001. Součástí dokladu je potvrzení K. D. o převzetí této částky dne 3. 5. 2001.
Okresní soud v Karviné k hlavnímu líčení předvolal svědkyni mgr. L. Z. Tato se přes opakované pokusy o zajištění její účasti k hlavnímu líčení nedostavila a soud I. stupně pak dokazování ukončil, aniž tuto svědkyni vyslechl.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu konstatuje, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle §254 odst. 1 tr. ř., nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá - li že není důvodné.
Podle §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Skutková věta musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace.
Podle §125 odst. 1 tr. ř. pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.
Podle §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Základní námitkou, kterou ministr spravedlnosti uplatnil v podané stížnosti pro porušení zákona, je nesprávná právní kvalifikace jednání obviněného, a to jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud se s touto námitkou ztotožnil.
Z dokladu sepsaného mezi obviněným L. P. a K. D. dne 9. 4. 2001 vyplývá, že K. D. zapůjčil obviněnému L. P. částku 1.820.000,- Kč s tím, že tato částka mu bude vrácena do 15. 6. 2001. Takovýto doklad s ohledem na jeho obsah svědčí pro závěr, že mezi poškozeným a obviněným byla uzavřena smlouva o půjčce, tedy smlouva, kterou věřitel přenechává dlužníkovi věc určenou podle druhu a dlužník se zavazuje vrátit věc stejného druhu (§657 občanského zákoníku). Smlouvou o půjčce na dlužníka přechází vlastnické právo k půjčené věci. Předmětem jeho závazku je vrácení jiných věcí, avšak věcí téhož množství a druhu. Pokud obviněný L. P. převzal od poškozeného K. D. určitý finanční obnos jako půjčku, přešlo na něho vlastnické právo k těmto penězům. V žádném případě tu nebyla situace, že by v poměru mezi K. D. na straně jedné a obviněným L. P. na straně druhé šlo o smlouvu o zprostředkování ve smyslu §642 a násl. obch. zák., o smlouvu mandátní ve smyslu §566 odst. 1 a násl. obch. zák. nebo o jinou smlouvu, se kterou by bylo spojeno to, že obviněný by převzal do své dispozice částku 1.200.000,- Kč jako prostředky, které by nadále byly ve vlastnictví K. D. a které by proto z hlediska obviněného byly cizí věcí.
K naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je mimo jiné zapotřebí, aby si pachatel přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Ke svěření věci pak dojde v případě, že věc je odevzdána pachateli do faktické moci s tím, aby s ní nakládal pouze určitým blíže vymezeným způsobem. Svěřená věc může být určena druhově nebo individuálně a pro posouzení věci z trestněprávního hlediska je podstatné, že takto svěřená věc zůstává vlastnictvím původního vlastníka, podle jehož dispozic má být s věcí nakládáno.
V daném případě půjčená finanční částka nebyla pro obviněného cizí věcí ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 tr. zák., neboť na něho přešlo vlastnické právo k půjčené věci. Nedošlo tedy k naplnění jednoho z rozhodujících znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a jednání obviněného L. P. popsané ve výroku rozsudku nemohlo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Lze rovněž souhlasit s námitkou ministra spravedlnosti, že především soud I. stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a neprovedl všechny dostupné a potřebné důkazy.
Z dosud shromážděných důkazů vyplývá, že obviněný L. P. padělal kopii pokladní složenky K. b., a.s., znějící na částku 360.000,- Kč z účtu společnosti A. P., s.r.o., kdy tato částka měla představovat část kauce Státního zemědělského investičního fondu. Obviněný L. P., jak sám doznal, doklad vyhotovil pouze proto, aby snadněji získal od svého známého K. D. půjčku. Je nepochybné, že za tohoto stavu věci bylo obviněnému jasné, že nemůže vyhovět podmínkám výběrového řízení, t.j. složení kauce v celkové výši 1.785.000,- Kč, a že z tohoto řízení bude vyřazen.
Tím, zda obviněný měl již od samého počátku úmysl obohatit se na úkor poškozeného K. D., předstíráním účasti ve výběrovém řízení, se v dosavadním řízení žádný z orgánů nezabýval. Nebylo vzato v úvahu a ani prověřováno tvrzení obviněného, že měl v úmyslu skončit s činností firmy, měl v bance zrušené konto a z toho důvodu byla vrácená kauce zaslána na účet mgr. Z. Majetkové poměry obviněného nebyly prověřovány, přestože obviněný si na jedné straně byl nucen půjčit od K. D. na zaplacení kauce částku 1.200.000,- Kč a na druhé straně chtěl v případě úspěchu ve výběrovém řízení zakoupit 4.000 tun pšenice (4.250,- Kč za tunu) za celkovou částku 17 mil. Kč. Z jakých peněz měl v úmyslu nákup provést a kde chtěl vzít finanční prostředky na vrácení půjčky K. D. ve sjednané lhůtě, zjišťováno nebylo. Nebyla vyslechnuta mgr. Z. k tomu kdo a kdy přišel s nápadem obchodovat s cukrem v P. Právě zjištění z jakého důvodu se přihlásil do výběrového řízení, z jakých zdrojů měl v úmyslu zaplatit objednané množství pšenice, zda měl obviněný zřízen nějaký účet a kdy účet zrušil, či zda již před půjčením peněz od poškozeného měl obviněný dojednán jiný obchod, mohlo vést orgány činné v trestním řízení k závěru o úmyslu obviněného pod smyšlenou záminkou od poškozeného vylákat finanční prostředky. V takovém případě by naznačené jednání naplňovalo znaky trestného činu podvodu spáchaného již v den uzavírání smlouvy o půjčce a následné vrácení peněz poškozenému by pro stanovení výše škody nemělo význam, neboť by se jednalo toliko o následnou náhradu škody. Zde je na místě připomenout, že pokud by takovéto jednání obviněného bylo prokázáno, nelze již v daném stadiu trestního řízení postavení obviněného zhoršit, a to jak co se týče výroku o trestu a právní kvalifikace, tak skutkových zjištění, tzn. i výše způsobené škody.
Jestliže po doplněném dokazování ve shora naznačeném směru, kdy bude zapotřebí věnovat náležitou pozornost i spisům, které měl soud I. stupně k dispozici (zde učiněným výpovědím svědků a listinným důkazům), nebude možno dospět k jednoznačnému závěru o úmyslu obviněného obohatit se na úkor poškozeného K. D. již při uzavírání smlouvy o půjčce předstíráním účasti ve výběrovém řízení, bude zapotřebí zkoumat zda následné jednání obviněného L. P. nenaplňuje některou ze skutkových podstat trestných činů vyjmenovaných v trestním zákoně.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalostí podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici. Touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoliv nepatrná a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Z uvedených znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby, resp. její neznalostí všech podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu, resp. učiněnou s uvedenou neznalostí, a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Jak již bylo uvedeno shora z provedených důkazů vyplývá, že K. D. zapůjčil dne 9. 4 2001 obviněnému L. P. částku 1.200.000,- Kč s tím, že částka mu bude vrácena do 15. 6. 2001. Tato skutečnost vyplývá jak z výpovědi obviněného, tak z výpovědi poškozeného. Částka byla použita při přihlašování do výběrového řízení na vývoz potravinářské pšenice pro rok 2001 a měla představovat část kauce Státního zemědělského investičního fondu. Po vyřazení z výběrového řízení byla obviněnému L. P. na jeho žádost složená kauce ve výši 1.200.000,- Kč převedena od Státního zemědělského investičního fondu na účet mgr. Z. Z této částky bylo poškozenému dle jeho vlastního tvrzení vráceno 300.00,- Kč. Doklad o době vrácení spisový materiál neobsahuje a lze se pouze domnívat, že tak bylo učiněno přede dnem 15. 6. 2001. Z dokladu vystaveného dne 3. 5. 2001 společností A. P., s.r.o. vyplývá, že K. D. byla vyplacena částka 174.000,- Kč jako částečná úhrada z půjčky ze dne 9. 4. 2001. Tento doklad není poškozeným K. D. podepsán, ale obsahuje poznámku poškozeného, že mu skutečně dne 3. 5. 2001 obviněný předal částku 174.000,- Kč. Obviněný tvrdil, že poté, co obdržel od Státního zemědělského investičního fondu částku 1.200.000,- Kč, dohodl se s poškozeným na použití této částky na obchod s cukrem. Z obchodu sešlo a s penězi disponovala mgr. Z., u níž je dosud blokována částka 240.000,- Kč. Poškozený K. D. naopak tvrdil, že s žádným obchodem nesouhlasil a že celá částka mu měla být dle dohody s obviněným okamžitě vrácena a o vrácení obviněného také žádal. Pro úplnost lze zmínit výpověď poškozeného, že ho obviněný uváděl v omyl, když mu tvrdil, že výběrové řízení nebylo ještě skončeno, přitom od Státního zemědělského investičního fondu zjistil, že výběrové řízení již skončilo. Ze zprávy Státního zemědělského investičního fondu vyplývá, že dne 11. 4. 2001 požádala společnost A. P., s.r.o. o snížení množství nakupované pšenice, a to z důvodů nižší složené kauce. Na tuto žádost již nebyl brán zřetel. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že byť tvrzení obviněného a poškozeného jsou ve vzájemném rozporu nalézací soud neprovedl dostatek důkazů k jejich odstranění.
Trestný čin podvodu je úmyslným trestným činem. Úmysl je třeba prokazovat. Přitom skutečnost, že vypůjčitel nesplnil svůj závazek k vrácení peněz ve sjednané lhůtě, ač tak učinit mohl, ještě nedokazuje, že uvedl zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák.
Přestože pouze výslech mgr. L. Z. mohl alespoň z části prokázat nebo vyvrátit tvrzení poškozeného či obviněného, soud I. stupně i přes opakované požadavky ze strany obhajoby výslech svědkyně mgr. L. Z. neprovedl. Nebylo prokázáno, jakou částku a kdy obviněný poškozenému vrátil a jaká byla poškozenému skutečně způsobena škoda. Přesné zjištění způsobené škody jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je přitom významné pro právní kvalifikaci jednání obviněného. Také okolnosti, které vedly obviněného k tomu, že do sjednaného termínu celou finanční částku poškozenému nevrátil, zjišťovány nebyly.
Je nutno konstatovat, že hodnocení důkazů je prvořadým právem soudu nalézacího a soudy vyšších stupňů do tohoto mohou vstupovat pouze za zákonem daných vymezených podmínek. Avšak toto právo nalézacího soudu je zároveň spojeno s povinností řádně a přesvědčivě své hodnocení též popsat a zdůvodnit tak, aby nevzbuzovalo pochybnosti. V posuzovaném případě odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně uvedené požadavky §125 odst. 1 tr. ř. nesplňuje.
Pokud se týká námitky ministra spravedlnosti, že ze strany soudu I. stupně nebyla věnována dostatečná pozornost otázce výše částky, kterou poškozený skutečně obviněnému zapůjčil, lze uvést, že jak obviněný, tak poškozený shodně vypověděli, že skutečně byla obviněnému dne 4. 9. 2001 zapůjčena částka 1.200.000,- Kč. Tomuto shodnému tvrzení také odpovídá pokladní složenka K. b., a.s., dle které dne 9. 4. 2001 složil K. D. ve prospěch účtu Státního zemědělského investičního fondu částku 1.200.000,- Kč. Vklad byl proveden jménem společnosti A. P., s.r.o. Faktem zůstává, že ani v tomto případě soudy obou stupňů ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nerespektovaly.
Nad rámec stížností pro porušení zákona vytýkaných pochybení Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 1 T 110/2003, byla obviněnému L. P. vedle podmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří roků s odložením jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyř let, když současně byl po dobu zkušební doby nad obviněným vysloven dohled, uložena podle §60a odst. 3 tr. zák. povinnost ve zkušební době nahradit poškozenému K. D. škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §60a odst. 3 tr. zák. podmíněně odsouzenému, kterému byl vysloven dohled, může soud uložit přiměřená omezení nebo i přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že ustanovení §60a odst. 3 tr. zák. hovoří o pravidelné možnosti soudu uložit obviněnému v rámci podmíněného odsouzení s dohledem povinnost nahradit podle svých sil škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Uložení této povinnosti nebrání skutečnost, jestli soud současně rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody podle §228 tr. ř. či nikoli. To z toho důvodu, že výrok podle ustanovení §60a odst. 3 poslední věty tr. zák. má jinou funkci, než výrok podle §228 tr. ř. Zatímco primárním účelem výroku podle §228 tr. ř. je jednoznačně formulovat obsah a rozsah nároku poškozeného, má výrok podle poslední věty ustanovení §60a odst. 3 tr. zák. v první řadě především zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení tím, že pod pohrůžkou výkonu trestu odnětí svobody podněcuje pachatele k dobrovolné úhradě škody, kterou svým trestným činem způsobil. Od obviněného se tedy vyžaduje aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu a vede jej tak k uznání a respektování zájmů trestným činem dotčených. Povinnost nahradit podle svých sil způsobenou škodu se tak stává důležitým prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, protože nepostačuje pouze uznání nároku poškozeného, ale nutí podmíněně odsouzeného ke skutečné náhradě škody způsobené trestným činem. Škodou ve smyslu poslední věty ustanovení §60a odst. 3 tr. zák. se pak rozumí jen škoda, jenž vznikla v příčinné souvislosti se skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným. Jde o škodu majetkovou, jakou lze uplatnit v adhezním řízení. Pokud nelze některý nárok v adhezním řízení uplatnit, lze povinnost k jeho uspokojení vyslovit jako jinou přiměřenou povinnost (např. úhradu zkrácené daně). Je tedy zřejmé, že výrok podle §60a odst. 3 tr. zák. se může týkat i další škody, než ke které byl obviněný zavázán rozsudečným výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody, ovšem nesmí jít o škodu, která by šla nad rámec výroku o vině. Výrok podle §60a odst. 3 tr. zák. je totiž součástí výroku o trestu, resp. konkrétně podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, a jako takový musí vždy vycházet z prokázané viny. Rozsah povinnosti k náhradě škody podle §60a odst. 3 tr. zák. je přirozeně limitován její výší, jenž vyplývá z příslušných právních předpisů. Povinnost nahradit škodu podle svých sil znamená, že odsouzený je povinen nahradit škodu v době a ve výši, v jaké to jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry dovolí, proto nepřichází v úvahu stanovení splátek, neboť výdělkové, resp. majetkové poměry obviněného se mohou během zkušební doby i bez zavinění obviněného změnit, a to i opakovaně. K náhradě majetkové škody je ovšem v určitých případech možné určit i kratší termín, než je zkušební doba, zejména pokud to majetkové poměry obviněného zjevně umožňují. Pokud by obviněný vlastním zaviněním tuto podmínku ve stanovené kratší době nesplnil, může to být důvodem k nařízení výkonu trestu odnětí svobody ještě před koncem zkušební doby. Není-li stanovena kratší lhůta k náhradě škody, může tak podmíněně odsouzený učinit zásadně kdykoli v průběhu zkušební doby.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že bez dalšího není možno obviněnému podle §60a odst. 3 tr. zák. stanovit povinnost, aby již během zkušební doby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, neboť tento výrok není v souladu s platnou právní úpravou.
Jestliže se Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně a odvolání obviněného L. P. zamítl, porušil svým rozhodnutím zákon v ustanovení §256 tr. řádu. Je také zřejmé, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. řádně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání obviněným L. P. a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených zjištění podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě 11. 10. 2004, sp. zn. 5 To 496/2004, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného L. P.
Podle názoru Nejvyššího soudu nutný rozsah nápravy chyb nastalých v dosavadním řízení přesahuje míru, vyplývající z ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. Z daného důvodu a též k zachování práva obviněného uplatnit případně řádný opravný prostředek proti novému rozhodnutí nalézacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil nejen napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, ale též rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 1 T 110/2003. Dále pak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud doplní dokazování v naznačeném směru, tzn. že vyslechne svědkyni mgr. L. Z., prověří majetkové poměry obviněného, dokazování zaměří na zjištění, zda společnost A. P., s.r.o., měla otevřený účet a kdy tento účet zrušila a kdy byly částky 200.000,- Kč a 100.000,- Kč poškozenému vráceny. Po vyřešení výše naznačené problematiky věc v souladu se zákonem a s důrazem na úplnost odůvodnění opětovně rozhodne. Přitom musí mít na paměti zásady obsažené v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §125 tr. ř.
Při dalším postupu bude třeba též respektovat, že Nejvyšším soudem bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, a proto nemůže podle §273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle §270 odst. 4 tr. ř. je okresní soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2007
Předseda senátu
JUDr. J. P.
Vypracoval :
JUDr. P. Š.