ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.730.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 730/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 31. července 2007 v neveřejném zasedání dovolání obviněných M. L., a D. L., podaná proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2007, č. j. 6 To 52/2007-5450, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 118/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání M. L. a D. L. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. ledna 2007, sp. zn. 8 T 118/2006, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a obviněný D. L. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Obviněný M. L. byl podle §187 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let se zařazením do věznice s ostrahou a obviněný D. L. byl podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let se zařazením do věznice s ostrahou. Dalším výrokem byl M. L. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro jiný skutek, v němž byl spatřován trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a pro skutek, kterým měl spáchat pomoc k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §185 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jímž byli uznáni vinnými, se obvinění ve zkrácené verzi společně dopustili tím, že dne 23. 2. 2006 v P., v ulici N. P., se domluvili s R. T. na obstarání drogové látky pervitin za peněžní částku kolem 50.000,- Kč, načež odjeli osobním automobilem na nezjištěné místo v P., kde předmětnou drogu opatřili a tuto skutečnost jeden z nich telefonicky oznámil zmíněnému R. T., k němuž se poté na stejné místo vrátili; ten však v mezidobí informoval o celé akci Policii ČR, která oba obviněné zadržela, přičemž u vozidla nalezla celkem 7 kusů sáčků, které obviněný M. L. vyhodil z vozidla; sáčky obsahovaly 40,124 g hnědé hydroskopické látky, v níž byl zjištěn metamfetamin o čisté hmotnosti 17,006 g a efedrin v nezjištěném množství, přičemž metamfetamin a efedrin jsou uvedeny v příloze č. 5, resp. č. 9 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako látka psychotropní, resp. jako prekursor, a tohoto jednání se obviněný D. L. dopustil přes skutečnost, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1999, sp. zn. 31 T 18/94, který nabyl právní moci dnem 22. 9. 1999, odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, který vykonal dnem 23. 9. 2005.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 6 To 52/2007, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti citovanému rozsudku městského soudu podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný M. L. dovolání opřel o důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Vedle obecného poukazu na neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění, resp. nesplnění požadavků uvedených §2 odst. 5 tr. ř. a nedodržení zásady „in dubio pro reo“, namítl, že skutek, kterým byl uznán vinným, měl být posouzen podle mírnějšího ustanovení trestního zákona, a to s ohledem na skutečnost, že množství zakázané látky, která u něj byla zajištěna, není dle jeho názoru okolností, která by podmiňovala použití vyšší trestní sazby a soud k ní ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. neměl přihlédnout. V té souvislosti též zmínil, že soud nezohlednil, že stejně jako svědek T., kterému droga měla být určena, jsou osobami drogově závislými a vnímání množství látky je pro ně odlišné, než u osob bez drogové závislosti.
Obviněný D. L. ve svém dovolání výslovně odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále, že mu byl uložen trest ve výměře neodpovídající trestní sazbě, a to s ohledem na nesprávné právní posouzení, pokud se týká zvlášť nebezpečné recidivy. Svůj opravný prostředek dále podrobněji odůvodnil tím, že v žádném případě drogu neobstaral a ani nevěděl o tom, že ji převáží spoluobviněný M. L. a byl pak zaskočen svědkem R. T., který si sedl k nim do vozidla a poté ihned zasáhla policie. Namítal závažné pochybení orgánů činných v přípravném řízení, když nebyly zajištěny stopy na sáčcích s efedrinem a svědek T. nebyl prohledán ani před ani po nástupu do automobilu, takže nelze vyloučit, že to byl právě on, kdo do vozu nastoupil již s drogou. Dovolatel se dále hájil tím, že drogy pouze kupoval a nehromadil je v úmyslu s nimi obchodovat. Dále se domnívá, že s ohledem na skutečnost, že od posledního spáchání trestného činu uplynula doba 14 let, na něj není možno hledět jako na zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 tr. zák.
Oba obvinění ve svých dovoláních shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ze základních obecných hledisek označila obě dovolání za přípustná. K oběma dovoláním konstatovala, že námitkami v nich vznesenými se zabýval již odvolací soud, s jehož závěry se plně ztotožnila. Vzhledem k množství zajištěné drogy a prekursoru je dle jejího názoru naprosto zřejmé, že došlo k naplnění zákonného znaku většího rozsahu, a to i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a dosavadní soudní praxi, kdy toto množství značně převyšuje dolní hranici množství drogy, které je již považováno za větší rozsah. Pokud jde o námitku obviněného D. L. stran posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 tr. zák., se ztotožnila se závěrem soudů obou stupňů, že se nyní projednávané trestné činnosti dopustil pět měsíců po výkonu trestu odnětí svobody, když se dopustil opětovně zvlášť závažného trestného činu. Byly zde tedy splněny jak formální, tak materiální podmínky k tomu, aby nyní projednávané jednání obviněného bylo kvalifikováno jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou. V závěru svého vyjádření konstatovala, že z dostupných spisových materiálů nezjistila extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a právní kvalifikací jednání obou obviněných a navrhla, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obou obviněných jsou podle §265a tr. ř přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že obě splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněnými uplatněné námitky skutečně lze podřadit pod některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
S ohledem na obsah obou dovolání, konkrétně těch pasáží, kde M. L. namítal neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění, resp. nesplnění požadavků §2 odst. 5 tr. ř. a nedodržení zásady in dubio pro reo a D. L. pochybení, která se měla vyskytnout v přípravném řízení při provádění dokazování, Nejvyšší soud především poukazuje na znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o něž oba obvinění formálně opřeli svá dovolání. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, tak jak ho zjistil soud, přičemž v dovolání lze namítat, že soudem zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Nelze v něm však nic namítat proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinými slovy, v dovolání nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudem s cílem dosáhnout primárně jejich změny či dokonce zvratu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští přezkum skutkového základu rozhodnutí dovolacím soudem jako soudem třetí instance. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je tím zcela naplněno. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal extrémní nesoulad, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Soud prvního stupně provedl důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. V bližším lze v tomto směru odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pasáž na str. 15 - 19. Stejně tak nelze nic vytknout ani způsobu, jakým provedené důkazy hodnotil na str. 6 - 10 odůvodnění usnesení soud druhého stupně. S oběma rozhodnutími se Nejvyšší soud v tomto směru ztotožňuje a nemá, co by k nim doplnil.
Námitku obviněného M. L. stran množství zakázané látky, která u něj byla zajištěna a která není dle jeho názoru okolností, která by podmiňovala použití vyšší trestní sazby, neboť on sám stejně jako svědek T., kterému měla být droga určena, byli osobami drogově závislými a zajištěné množství drogy by každý sám spotřebovali maximálně v několika dnech, Nejvyšší soud hodnotí jako neopodstatněnou. Při posuzování otázky, zda zajištěné množství drogy značně převyšovalo dolní hranici množství drogy, které je již považováno za větší rozsah, nelze činit rozdíl mezi prvokonzumentem a uživatelem těchto látek v pokročilém stádiu. Toto množství je v zákoně vyjádřeno objektivně byť jen obecně uvedenou kvantifikací a musí být proto stejné pro každého, ať jde o prvokonzumenta nebo o osobu již na drogách závislou. Zajištěné množství drogy u obviněných by je tedy zajisté činilo trestně odpovědnými už podle ustanovení §187a tr. zák., které je subsidiární skutkovou podstatou ve vztahu k ustanovení §187 tr. zák. a jehož zavedením zákonodárce sledoval zvýšení možnosti trestního postihu pachatelů, kteří drogy přechovávají jako její výrobci nebo překupníci, ale v rámci trestního stíhání se jim nepodaří prokázat držení drogy pro jiného, příp. nebude vyvrácena jejich obhajoba, že drogu mají pro svoji potřebu pouze jako příležitostní konzumenti. V daném případě však obviněným bylo prokázáno jednání naplňující znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů spáchaného ve větším rozsahu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. K aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vzhledem k výše uvedenému evidentně nebyly splněny zákonné podmínky a soudy prvního a druhé stupně důvodně kvalifikovaly jednání obou obviněných jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal námitky obou obviněných vztažených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněnými, logicky stejně vyhodnotil i argumentaci obviněného M. L. vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož naplnění obviněný deklaroval v jeho druhé alternativě, a sice že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) téhož ustanovení, jelikož tento dovolací důvod je v posuzovaném případě předcházejícími dovolacími důvody podmíněn.
Pokud jde o námitku obviněného D. L. stran nesprávného posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 tr. zák., v jehož důsledku mu měl být uložen trest ve výměře neodpovídající trestní sazbě ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že veškeré formální i materiální podmínky pro takové hodnocení soudy prvního a druhého stupně dány byly. Definice zvlášť nebezpečné recidivy vychází z opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu týmž pachatelem, pokud byl pachatel v minulosti za tento čin potrestán. Za zvlášť nebezpečného recidivistu lze tedy pachatele označit a příslušné trestněprávní důsledky vůči němu uplatnit za současného splnění vícero podmínek, a sice že pachatel v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za tento trestný čin byl potrestán, přičemž k tomuto potrestání lze přihlížet, takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin spáchal opětovně po předchozím potrestání a tato okolnost podstatně pro svou závažnost zvyšuje stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost. Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový trestný čin pravomocně uznán vinným a že šlo o některý z trestných činů uvedených v ustanovení §41 odst. 2 tr. zák., které v této souvislosti jednak obsahuje odkaz na výčet trestných činů uvedený v §62 tr. zák. a jednak výslovně hovoří o úmyslných trestných činech, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Vzhledem k tomu, že D. L. byl naposledy odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků nepodmíněně, je zřejmé, že veškeré formální podmínky pro postup podle §42 odst. 1 tr. zák. zde byly dány. Pokud jde o podmínku materiální, Nejvyšší soud podotýká, že posouzení, zda v konkrétním případě byla splněna, se neomezuje toliko na dobu, která uplynula od posledního odsouzení pachatele. Soud by měl vždy hodnotit veškeré rozhodné okolnosti v konkrétním případě. Je sice pravdou, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné, a v případě obviněného skutečně od jeho posledního odsouzení uplynula delší doba, a to necelých sedm let, avšak soud prvního stupně zcela správně poukázal na fakt, že doba, která uplynula mezi ukončením výkonu trestu a spácháním projednávaného trestného činu nedosáhla délky ani půl roku. Je totiž třeba vzít v úvahu také fakt, že v průběhu výkonu posledního trestu odnětí svobody měl obviněný značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat. Takže nezbylo než i tento dovolací důvod hodnotit jako zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, když pro takový postup byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik