infNsVyrok8,

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2007, sp. zn. 8 Tdo 780/2007 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.780.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.780.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 780/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2007 o dovolání obviněných ing. J. B., ing. J. M., ing. S. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 1 To 60/2006, který rozhodl jako soud odvolací ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 15/2004, takto: 1) Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B., J. M. o d m í t a j í . 2) Z podnětu dovolání obviněného S. P. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. i ohledně spoluobviněných J. B. a J. M. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 1 To 60/2006 ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu ohledně všech tří jmenovaných obviněných. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 40 T 15/2004, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a obvinění J. M. a S. P. pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Obviněný J. B. byl odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech, obchodních společností a družstev v trvání sedmi roků. Obvinění J. M. a S. P. byli podle §248 odst. 4 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. byl každému výkon tohoto trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu, a podle §60a odst. 2 tr. zák. jim byla stanovena zkušební doba každému v trvání pěti roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev v trvání pěti roků. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných J. B., J. M. a S. P. podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 1 To 60/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. B. v bodech 1.-5. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a obviněného J. M. v bodech 1.-7. a obviněného S. P. v bodech 1., 2., 4.-7. pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Těchto trestných činů se obvinění podle popsaných skutkových zjištění dopustili tak, že: obviněný J. B. jako ředitel společnosti D. z.V. P., státní podnik, se sídlem ve V. P. (dále jen „DZ“) a zároveň jako ředitel společnosti S. s. V., státní podnik, se sídlem ve V., (dále jen „SSV“) a zároveň jako jednatel a společník společnosti D. B. P., s. r. o., se sídlem ve V. P. (dál jen „společnost D.“), v úmyslu získat do své dispozice jako jednatel společnosti D. prostřednictvím společnosti P., s. r. o., se sídlem v B., na (dále jen „P.“) finanční hotovost DZ a SSV, a tuto finanční hotovost poté použít na úhradu kauce k zajištění účasti společnosti D. ve veřejné obchodní soutěži vyhlášené Fondem národního majetku České republiky o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy o prodeji části privatizovaného majetku DZ a úhradu části kupní ceny, a obvinění J. M. a S. P. jako jednatelé a společníci společnosti P., v úmyslu umožnit obviněnému J. B. prostřednictvím společnosti P. získat do dispozice jednatele společnosti D. finanční hotovost DZ a SSV, která nebude užita způsobem vymezeným v uzavřených kupních smlouvách, uzavřeli následující kupní smlouvy a převedli finanční prostředky způsobem, že 1. dne 3. 11. 1997 obviněný J. B. jako ředitel DZ uzavřel na straně kupujícího kupní smlouvu s obviněnými J. M. a S. P. jako jednateli společnosti P. na straně prodávajícího, která se týkala dodávky 50 tun mražených kuřat jakosti I a 35 tun mražených kuřat jakosti II, vše v celkové ceně 5.250.000,- Kč bez DPH, přičemž podle dojednaných podmínek této kupní smlouvy měla být kuřata dodána prodávajícím, tj. společností P. do 60-ti dnů od výzvy kupujícího – tj. DZ; přesto kupující DZ již dne 11. 12. 1997 poskytl prodávajícímu společnosti P. zálohu ve výši 3.000.000,- Kč ze své pokladny, dne 11. 12. 1997 (správně 19. 12. 1997) v hotovosti další zálohu ve výši 200.000,- Kč a 400.000,- Kč, a dne 29. 12. 1997 ještě zálohu ve výši 400.000,- Kč, tedy celkově kupující – DZ zaplatil prodávajícímu - společnosti P. zálohu ve výši 4.000.000,- Kč, bez toho, že by statutární zástupce kupujícího učinil výzvu k dodání zboží nebo vrácení peněz, 2. dne 12. 11. 1997 obviněný J. B., jako ředitel SSV uzavřel na straně kupujícího kupní smlouvu, a to s obviněnými J. M. a S. P. jako jednateli společnosti P. na straně prodávajícího, která se týkala dodávky stromové kulatiny v objemu 1.527 m³ v celkové hodnotě 2.000.370,- Kč bez DPH, s termínem dodávky do 60-ti dnů od výzvy odběratele; na základě této kupní smlouvy poskytl kupující – SSV z pokladny prodávajícímu – společnosti P. dne 11. 12. 1997 zálohu ve výši 2.000.000,- Kč, tj. takřka v plném rozsahu kupní ceny, bez toho, že by následně statutární zástupce učinil výzvu k dodání zboží nebo vrácení peněz, 3. dne 8. 12. 1997 obviněný J. B. jako ředitel SSV uzavřel na straně kupujícího s obviněným J. M. jako jednatelem společnosti P. na straně prodávajícího, dodatek ke kupní smlouvě ze dne 12. 11. 1997, uzavřené mezi stejnými subjekty (ad 2), který se týkal další dodávky stromové kulatiny v objemu 573 m³ v celkové hodnotě 750.630,- Kč bez DPH; na základě tohoto dodatku kupující – SSV zaplatil prodávajícímu – společnosti P., dne 19. 12. 1997 z pokladny zálohu ve výši 750.000,- Kč, tj. takřka v plném rozsahu kupní ceny, bez toho, že by následně statutární zástupce učinil výzvu k dodání zboží nebo vrácení peněz, 4. dne 22. 1. 1998 obviněný J. B. jako ředitel SSV uzavřel na straně kupujícího s obviněnými J. M. a S. P. jako jednateli společnosti P. na straně prodávajícího, kupní smlouvu, která se týkala dodávky stromové kulatiny v objemu 3.620 m³ v celkové hodnotě 4.850.800,- bez DPH, přičemž na základě smluvně zakotvené povinnosti uhradit zálohu ve výši 4.850.000,- Kč do 26. 1. 1998 zaplatil kupující - SSV ze své pokladny dne 26. 1. 1998 částku 4.850.800,- Kč (správně 4.850.000,- Kč) prodávajícímu společnosti P., tj. v plném rozsahu kupní ceny, bez toho, že by následně statutární zástupce učinil výzvu k dodání zboží nebo vrácení peněz, 5. dne 26. 1. 1998 obviněný J. B. jako ředitel Státního statku V. P. (správně DZ) uzavřel na straně kupujícího s obviněnými J. M. a S. P. jako jednateli společnosti P., na straně prodávajícího, kupní smlouvu, která se týkala dodávky 85 tun mražených kuřat jakosti I. a 37 tun mražených kuřat jakosti II., vše v celkové hodnotě 8.259.000,- Kč bez DPH, přičemž podle dojednaných podmínek této kupní smlouvy měla být kuřata dodána prodávajícím, tj. společností P., do 60 dnů od výzvy kupujícího, tj. DZ, avšak současně byla kupujícímu uložena povinnost zaplatit zálohu; na základě této smlouvy kupující – DZ, vyplatil dne 28. 1. 1998 převodem ze svého účtu na účet prodávajícího – spol. P., zálohu ve výši 8.219.000,- Kč, tj. takřka v plném rozsahu kupní ceny, bez toho, že by následně statutární zástupce učinil výzvu k dodání zboží nebo vrácení peněz, na základě těchto pěti kupních smluv byly společnosti P. v období od 11. 12. 1997 do 28. 1. 1998 poskytnuty zálohy ve výši 12.219.000,- Kč z DZ a 7.600.800,- Kč od SSV, tedy zálohy v celkové výši 19.819.800,- Kč, aniž by došlo ze strany společnosti P.k jakémukoliv byť dílčímu plnění těchto kupních smluv nebo vrácení záloh, přesto obvinění dále jednali tak, že 6. dne 3. 12. 1997 obvinění J. M. a S. P. jako jednatelé společnosti P. uzavřeli na straně kupujícího kupní smlouvu s obviněným J. B. jako jednatelem společnosti D., na straně prodávajícího, jejímž předmětem byla dodávka 113 tun mražených kuřat v celkové hodnotě 6.846.000,- Kč bez DPH, přičemž podle dojednaných podmínek této kupní smlouvy měla být kuřata dodána prodávajícím – společností D. do 30 dnů od výzvy kupujícího - společnosti P., avšak současně byl kupující povinen uhradit zálohu ve výši 6.750.000,- Kč, tj. takřka v plném rozsahu kupní ceny do 10. 12. 1997, a dne 3. 12. 1997 uhradil zálohu ve výši 6.750.000,- Kč, bez toho, že by následně statutární zástupce učinil výzvu k dodání zboží nebo vrácení peněz, 7. dne 26. 1. 1998 obvinění J. M. a S. P. jako jednatelé společnosti P. uzavřeli na straně kupujícího kupní smlouvu s obviněným J. B. jako jednatelem společnosti D. na straně prodávajícího, jejímž předmětem byla dodávka stromové kulatiny v objemu 10.023 m³ v celkové hodnotě 13.076.000,- Kč, přičemž podle dojednaných podmínek této smlouvy byl kupující – společnost P. povinen poskytnout zálohu ve výši 13.072.000,- Kč bez DPH, tj. takřka v plném rozsahu kupní ceny do 28. 1. 1998, kterou také dne 28. 1. 1998 převodem ze svého účtu na účet prodávajícího složil, bez toho, že by následně statutární zástupce učinil výzvu k dodání zboží nebo vrácení peněz, na základě těchto dvou smluv ze dne 3. 12. 1997 a 26. 1. 1998 byly poskytnuty společnosti D. v období od 11. 12. 1997 do 28. 1. 1998 zálohy, a to dne 11. 12. 1997 v hotovosti částka 2.000.000,- Kč a částka 3.000.000,- Kč, a dne 28. 1. 1998 částka 13.072.000,- Kč, převodem z účtu, tedy zálohy v celkové výši 18.072.000,- Kč od společnosti P., což společnosti D. umožnilo provedení úhrady částky 5.000.000,- Kč dne 11. 12. 1997 a částky 14.201.219,- Kč dne 28. 1. 1998 Fondu národního majetku České republiky. Tímto jednáním obviněných vznikla škoda 12.219.000,- Kč DZ, a jednáním obviněných J. B. a J. M. škoda 7.600.800,- Kč SSV, v případě obviněného S. P. škoda o částku 750.000,- Kč nižší. Obviněný J. B. byl podle §248 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev, na dobu sedmi roků. Obvinění J. M. a S. P. byli podle §248 odst. 4 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody každý v trvání pěti roků, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. jim byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev, na dobu pěti roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený SSV s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a bylo rovněž rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného S. P. podle §226 písm. c) tr. ř. pro dílčí skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 3. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali všichni tři obvinění dovolání, učinili tak prostřednictvím obhájců a opřeli je o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. B. namítl že byl statutárním zástupcem SSV a DZ a byl z titulu své funkce oprávněn uzavírat obchodní smlouvy, poskytovat a přijímat plnění z těchto smluv. Žádná ze smluv, které jsou popsány ve výrokové části napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, z rámce tohoto jeho oprávnění nevybočovala. Uvedené kupní smlouvy sledovaly cíl, který v nich byl uveden, tedy nákup nebo prodej dohodnutého zboží za smluvně sjednanou cenu. Neztotožnil se se závěrem Vrchního soudu v Olomouci, že trestný čin zpronevěry byl dokonán okamžikem vybrání peněz v hotovosti a převodem z účtů obou státních podniků, neboť dokonání činu je vázáno na okamžik, kdy pachatel naloží se svěřenou věcí v rozporu s účelem, k němuž mu tato věc byla dána do dispozice. Taková situace však v jeho případě nenastala, a tudíž nemohlo dojít k naplnění znaků trestného činu zpronevěry podle 248 tr. zák., o který se nemohlo jednat i proto, že státním podnikům nevznikla vyčíslená škoda. Obviněný vznesl výhrady také proti výroku o náhradě škody, jehož nesprávnost spatřoval v tom, že poškozený SSV v likvidaci nárok neuplatnil v souladu s ustanovením §43 odst. 3 tr. ř., neboť jej neučinil v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným v žalobním návrhu, a vrchní soud o něm neměl rozhodovat. Z těchto důvodů obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 1 To 60/2006, ve výroku o vině, trestu a o náhradě škody a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný J. M. v dovolání uvedl, že smlouvy, které jsou uvedeny ve výroku napadeného rozsudku, byly skutečně uzavřeny a jednalo se o reálný obchodní vztah a nikoliv o fiktivní smlouvy, jak dovozují soudy obou stupňů. Obviněný též namítl, že nebylo prokázáno, že jednal po dohodě s obviněným J. B. a že věděl, že finanční prostředky budou společností D. použity na privatizaci DZ, ani to, že by věděl či byl srozuměn s trestním jednáním obviněného J. B., nebo mu jakkoliv pomáhal. Dovolatel poukázal na výpověď svědkyně L. N. a na písemné podklady, jež doložila, z nichž vyplývá, že se v posuzovaném případě jednalo o reálné kontrakty, podle kterých strany jednaly. Obviněný též brojil proti závěru o způsobení škody a namítl, že pokud se smluvené kontrakty nakonec nerealizovaly, inkasované prostředky byly vráceny, a jestliže společnost P. měla závazky vůči DZ a SSV, tyto splnila. Žádná škoda tudíž jednáním, které mu je kladeno za vinu, nemohla vzniknout, a pokud soudy takový závěr učinily, není v souladu s provedeným dokazováním, což dokladoval odkazem na rozpor mezi výpověďmi svědků ing. D. a nové ředitelky SSV ing. H. Č., že se společností P. vedli spory. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že u Krajského soudu v Brně ani u Okresního soudu v Břeclavi žádný spor mezi DZ a mezi SSV veden nebyl a není. Otázku neexistence škody dovolatel vázal na argument, že v civilním řízení se jí poškozený nedomáhal. V závěru dovolání obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 1 To 60/2006, zrušil a podle §265m tr. ř. ve věci rozhodl tak, že se dovolatel podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby nebo, pokud dovolací soud uzná za vhodné, aby byla věc znovu projednána nalézacím soudem, jemuž by ji podle §265l tr. ř. přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný S. P. dovoláním brojil proti výroku o vině a trestu, a napadenému rozsudku zejména vytkl, že odvolací soud pochybil, když při posuzování právních hledisek pro ukládání trestu nepostupoval ve shodě s názorem soudu prvního stupně o naplnění podmínek podle §40 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu, že odvolací soud aplikaci tohoto zmírňující ustanovení vyloučil, považoval za nesprávné s důrazem na dobu, která uplynula od toho, kdy byla trestná činnost spáchána. Namítl, že se činu, pro který byl odsouzen v roce 2007, měl dopustit na přelomu let 1997 a 1998, tedy s odstupem téměř deseti let. Obviněný v této souvislosti zmínil judikaturu Ústavního soudu a s odkazem na ni vyjádřil, že vrchní soud měl při ukládání nepodmíněného trestu posuzovat, že nepřiměřená délka řízení byla výrazným zásahem do jeho osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na to, že odvolací soud vůbec k délce řízení nepřihlížel a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody, nebyl vzhledem k velkému časovému odstupu splněn účel trestu. Vedle této námitky obviněný poukázal na nedostatky ve vztahu k subjektivní stránce a zdůraznil, že pokud odvolací soud nepovažoval za prokázané, že se pachatelé dopustili popisovaného jednání po vzájemné předchozí domluvě, a že obviněnému J. B. umožnili použít získanou finanční hotovost, je pochybné, zda jako pomocník podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., a za nelogické považoval, že chtěl poskytnout obviněnému J. B. pomoc k trestnému činu, o němž nevěděl. Podle obviněného nebyly provedeny takové důkazy, které by jeho zavinění prokazovaly, a naopak poukázal na obsah smluv, další listinné podklady a na výpověď svědkyně L. N., která uvedla, že obviněný vyvíjel obchodní aktivitu směřující k faktické realizaci uzavřených obchodních kontraktů. Tyto důkazy podle obviněného vyvracejí závěr soudu o existenci zavinění ve formě přímého úmyslu. Námitky obviněný opřel též o argumentaci odvolacího soudu, že „… nebylo prokázáno, že by obvinění obviněnému J. B. umožnili získanou finanční hotovost použít k úhradě části kupní ceny privatizovaného DZ…“, z čehož obviněný dovodil, že nebylo prokázáno, že nepomohl obviněnému J. B. naplnit následek ve formě jeho obohacení se, a proto nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., ale toliko porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., který je k trestnému činu zpronevěry ve vztahu subsidiarity. Na základě těchto argumentů obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl v souladu s ustanovením §265o tr. ř. o odložení výkonu trestu, a aby následně vydal usnesení, kterým podle §265k zruší rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 1 To 60/2006. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném stanovisku k podaným dovoláním uvedl, že argumenty dovolatelů, jimiž zdůrazňovali, že nešlo o trestné jednání, ale běžné obchodní aktivity, nemají oporu v provedeném dokazování. V souladu s odůvodněním napadeného rozhodnutí zdůraznil, že nelze jednostranně vycházet jen z obsahu formálně dokonalých smluv mezi DZ event. SSV a společností P., a posléze mezi společností P. a společností D., ale je nutné přihlížet rovněž k jejich časové návaznosti a k prokázanému toku finančních prostředků mezi zainteresovanými společnostmi. Teprve v této spojitosti je očividné, že skutečným důvodem jejich uzavření bylo vyvedení části majetku ze státních podniků DZ a SSV prostřednictvím společnosti P. a jejich vložení do společnosti D., jejíž faktický vlastník obviněný J. B. získal tímto způsobem finanční prostředky, aby je použil k privatizaci DZ. Ke zpochybňované subjektivní stránce poukázal na to, že lze na úmyslné zavinění všech obviněných usuzovat z časové provázanosti jejich úkonů i z naprosté neobvyklosti ujednání obsažených ve smlouvách, které obvinění jako statutární orgány uzavírali za příslušné subjekty, a jejichž samotná povaha svědčí o naprosté nereálnosti sjednaných kontraktů. To, že nebyla prokázána konkrétní domluva všech obviněných na spáchání tohoto trestného jednání, státní zástupce nepovažoval s ohledem na průkaznou nelegálnost finančních toků za rozhodné. Zdůraznil, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku napadeného rozhodnutí vystihuje podstatu trestné činnosti všech obviněných včetně podílu pomocníků na celkovém protiprávním jednání a je v souladu se zákonem. S námitkou, že délka řízení se měla odrazit v nižších trestech, se neztotožnil, a její zohlednění podřadil pod aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., avšak s výhradou, že způsobená škoda blížící se čtyřnásobku hranice škody velkého rozsahu, eliminuje takové zvýhodnění pachatelů. V závěru státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněná odmítl. Návrh obviněného S. P. na odklad výkonu rozhodnutí proto označil za nedůvodný. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že všichni obvinění opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze jednotně ke všem třem dovoláním uvést, že při posuzování otázky, zda lze obviněnými uplatněné námitky podřadit pod tento dovolací důvod, vycházel Nejvyšší soud z dikce jeho zákonného znění, podle něhož je možné s odkazem na tento dovolací důvod dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené. Na takto vymezený dovolací důvod z argumentace, kterou obvinění uplatnili, v dovolání obviněného J. B. nedopadají výhrady, které zaměřil proti nesprávnosti výroku o náhradě škody. Obviněný jimi totiž nevytýká hmotně právní podstatu tohoto výroku, ale svou nespokojenost opírá o nedostatky procesní povahy, které spatřuje v nesplnění podmínek ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. V dovolání obviněného J. M. a S. P. byly v rozporu s označeným dovolacím důvodem uplatněny námitky, jimiž oba obvinění obdobně poukazovali na rozpory ve výpovědích svědků nebo pokud z provedených důkazů zdůrazňovali věrohodnost výhradně L. N. a toliko skutečnosti vyplývající z její výpovědi považovali za významné pro stanovení skutkových zjištění. Tím požadovali změnit skutkové okolnosti popsané ve výroku soudu druhého stupně, což je požadavek s označeným dovolacím důvodem neslučitelný. Nejvyšší soud tak shledal, že tímto způsobem obvinění uplatnili námitky, které nedopadají na žádný z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., a proto ve vztahu k nim dovolání obviněných nepřezkoumával. Nejvyšší soud u ostatních námitek všemi dovolateli uvedenými v dalších částech jejich dovolání shledal hmotně právní povahu, jak je zákonem u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. požadováno, a proto se jimi mohl z věcného hlediska dále zabývat. S ohledem na to, že obvinění v rámci svých dovolání zčásti uplatnili obdobné výhrady, lze obecně ke všem třem dovoláním uvést, že trestného činu zpronevěry se podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. jde o čin, k jehož spáchání je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeném porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Za účastníka na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu se podle §10 odst. 1 tr. zák. považuje, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), nebo navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, odstranění překážek apod., naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu. Pomocí může být i dohoda o vytváření podmínek, aby mohl pachatel svou trestnou činnost provádět co neúčinněji apod. (srov. rozhodnutí č. 45/1963 Sb. rozh. tr.). Jestliže obviněný J. B. v rámci svého dovolání namítal, že se trestného činu zpronevěry nemohl dopustit vzhledem k tomu, že obsahy smluv, které jsou ve skutkových zjištěních popsány, nebyly fiktivní, ale vážně míněné dohody mezi obchodními partnery, této námitce byla v rozhodnutích soudů obou stupňů věnována dostatečná pozornost a soudy pečlivě tuto otázku na podkladě provedeného dokazování jednak objasňovaly, ale také po právní stránce zkoumaly. Pro stručnost lze jen odkázat na str. 28, 29 rozsudku soudu prvního stupně, v němž jsou rozvedeny úvahy, na jejichž základě soud pro závěr o tom, že obchodní smlouvy uvedené v bodech 1.-7. nebyly standardními dohodami, ale jejich účelem bylo pouze předstírat reálnost z nich vyplývajících kontraktů se dřevem a kuřaty. Tento závěr je opřen o výsledky provedeného dokazování, z nichž vyplynulo, že SSV v uvedené době již žádné aktivity nevyvíjel a jeho činnost byla soustředěna na vypořádání restitučních nároků. Bylo proto nesmyslné nakupovat takové množství dřeva, které se ve smlouvách pod body 2.-4. uvádí. Skutečným obsahem a účelem těchto smluv nebyla vlastní dodávka dřeva, ale byl to jen způsob, jímž se tento obchod předstíral, neboť byly toliko prostředkem zajišťujícím odtok finančních prostředků a jejich přesun na jinou právnickou osobu. Obdobný závěr lze na základě výsledků provedeného dokazování učinit i ve vztahu v bodech 1. a 5., k DZ. Také tyto smlouvy mají podobný charakter, když na jejich základě nebylo zboží plněno a byla stanovena neobvykle vysoká záloha v částkách, které měly být uhrazeny v krátkých dobách splatnosti. Skutečnosti vyplývající z obsahu smluv pod body 1.- 5. byly soudem prvního stupně posuzovány nikoli izolovaně, ale v souvislosti se všemi jak předcházejícími aktivitami obviněných, tak i s následnými kroky, které byly činěny v případě smluv pod body 6., 7. Všemi těmito skutečnostmi a vzájemnými vztahy se soud prvního stupně pečlivě zabýval a velmi podrobně a výstižně vysvětlil, o jaké konkrétní skutečnosti své úvahy opřel. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku na str. 27 zdůraznil, že pro skutečnost, že se jednalo o fiktivní smlouvy svědčí nejen chronologický sled událostí a obsah důkazů, na které krajský soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal, ale zejména tok finančních prostředků mezi jednotlivými firmami a platbami Fondu národního majetku České republiky. Obvinění J. M. a S. P. umožnili obviněnému J. B. přes svou společnost P. předisponovat finanční prostředky z obou státních podniků, což umožnilo v konečném důsledku, že obviněný J. B. jako jednatel společnosti D. mohl Fondu národního majetku uhradit celkem částku 17.201.219,- Kč. Nejvyšší soud se se závěry obou soudů ohledně této otázky ztotožnil, neboť byla posuzována v kontextu všech zajištěných důkazů a z nich vyplývajících souvislostí a na základě propojenosti jednotlivých bankovních operací, a to nejen společností, jejichž statutárními orgány obvinění byli, ale i s ohledem na jejich celkový vývoj, zejména v oblasti finančních operací, které v době související s předmětnou trestnou činností realizovali mezi sebou navzájem nebo v součinnosti s různými bankami. Přitom nebylo ponecháno bez povšimnutí ani finální řešení předmětných závazků formou postoupení pohledávky společností P. od K. b. Pokud obviněný J. B. vznesl námitku proti tomu, že by nenaplnil znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., protože nenastala situace, k níž by bylo možné vztahovat znak, že naložil se svěřenou věcí v rozporu s účelem, k němuž tato věc byla dána do dispozice, považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že obviněný byl v obou státních podnicích ředitelem. Ve smyslu §133 odst. 1 obch. zák. byl statutárním orgánem těchto státních podniků a byl za ně oprávněn jednat samostatně a tudíž i disponovat se svěřenými finančními prostředky, neboť mu byly odevzdány do jeho faktické moci s tím, aby s nimi nakládal v souladu se zájmy společnosti, což bylo účelem, ke kterému mu byly svěřeny. Povinnost, aby s takto svěřenými prostředky nakládal v zájmu společností, jejichž byl ředitelem, vyplývá z ustanovení §135 odst. 1 obch. zák., podle něhož jsou statutární orgány povinny zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, a rovněž ze smyslu ustanovení §194 odst. 5 obch. zák., podle něhož je jednatel povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, což znamená chovat se odpovědně a svědomitě stejným způsobem, jako by pečoval o svůj vlastní majetek tj., aby jej vědomě nezmenšoval nebo jej jinak neohrožoval. Obviněný však v souladu s těmito pravidly nepostupoval a svým povinnostem vykonávat činnost ředitele s péčí řádného hospodáře nedostál, neboť s prostředky DZ a SSV si v rozporu se zájmy těchto společností a mimo pravidla řádného podnikání z jejich majetku odčerpal významnou část prostředků pro své soukromé účely, když tyto prostředky investoval pro dosažení zájmů společnosti D., jejímž byl společníkem. Tím naplnil znak přivlastnění si cizí věci ve smyslu ustanovení §248 odst. 1, 4 tr. zák., protože s penězi, které mu byly svěřeny, naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly tyto prostředky jako cizí věc dány do opatrování, neboť s nimi nehospodařil odpovědně tj. s péčí řádného hospodáře, ale naopak o zjištěné částky majetek DZ a SSV zmenšil. Na základě těchto úvah Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. posoudil jako zjevně neopodstatněné, neboť z obsahu dovolání tohoto obviněného a připojeného spisu je dostatečně patrné, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Na obviněným uplatněné výhrady, které jsou opakováním jeho obhajoby a argumentace použité i v odvolacím řízení, soudy nižších stupňů příhodně reagovaly a výstižně všechny své právní závěry vysvětlily. Z těchto důvodů bylo dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Jestliže obviněný J. M. ve svém dovolání vznesl rovněž námitku proti nesprávnému závěru o fiktivnosti předmětných smluv, lze k těmto výhradám odkázat na úvahy, které Nejvyšší soud k obdobné námitce obviněného J. B. již rozvedl shora. Pokud obviněný J. M. odmítal svou trestní odpovědnost, protože nebyly dostatečně objasněny skutečnosti opodstatňující závěr, že naplnil znaky pomoci podle §10 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., když nebyla prokázána dohoda mezi ním a obviněným J. B., je potřeba poukázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Vrchní soud na str. 23 totiž vysvětlil, že pokud neshledal skutkový základ pro závěr o tom, že všichni tři obvinění byli domluveni na tom, že obviněný J. B. předmětnou transakcí DZ a SSV se společností P. na jedné straně (body 1.-5.) a následně společností P. a společností D. (body 6., 7.) získané peníze použije k úhradě části kupní ceny privatizovaného majetku DZ, nelze tento jeho závěr vázat na to, že by obvinění J. M. a S. P. nebyli vůbec zainteresováni na celém vykonstruovaném průběhu ve skutkových zjištěních vyjádřeného toku finančních prostředků. Takto vyjádřenou formulaci je nutné vykládat a chápat v celém jejím smyslu. Nepochybně z ní plyne, že nebyla zjištěna domluva všech pachatelů, na jaký konkrétní účel peníze, získané za pomoci obviněných J. M. a S. P. obviněný J. B. použije, a nikoliv to, že by ve vzájemné součinnosti na celém popsaném mechanizmu nespolupracovali. S takto chápaným obsahem jsou v souladu i další závěry, které odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 26) rozvedl, a jimiž vysvětlil, že obvinění J. M. a S. P. jednali vědomě, neboť hlavnímu pachateli poskytli pomoc k převodu finančních prostředků z obou státních podniků. Právě bez této účinné pomoci obou obviněných jako pomocníků, kteří byli jednateli společnosti P., jejímž prostřednictvím na základě sjednaných dohod vytvořili účinný mezičlánek řetězce uvedených „obchodních vztahů“, jehož účelem bylo zastření a znepřehlednění zamýšleného toku finančních prostředků od státních podniků do společnosti D. Na základě těchto závěrů odvolací soud učinil logický a v souladu s hledisky vyjádřenými v ustanovení §4 písm. a) tr. zák. závěr o tom, že obvinění J. M. a S. P. jednali v přímém úmyslu, a to i ve vztahu k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., protože věděli, že jejich jednání směřuje ke způsobení škody velkého rozsahu. Výši této škody uvedení obvinění znali právě s ohledem na sjednané kupní ceny, z jejichž obsahu vyplývají i výše záloh, pro jejichž časné vyplacení dohody rovněž vytvářely podmínky. Není proto pochyb, že úmysl jmenovaných dvou obviněných jako pomocníků směřoval k tomu, aby zcela vědomě prostřednictvím uzavření smluv popsaných v bodech 1. –7. (u obviněného S. P. mimo bod 3.), vytvořili zdání regulérních obchodních transakcí, čímž dopomohli obviněnému J. B., aby z DZ a SSV odčerpal částku 18.819.000,- Kč, a získal je pro svou soukromou společnost D. Nejvyšší soud na tyto závěry nejen soudu druhého stupně, ale v návaznosti na obdobné právní úvahy i soudu prvního stupně, plně odkazuje, neboť v nich nezjistil žádné nedostatky nebo nejasnosti a považuje tím otázku subjektivní stránky obviněných J. M. a S. P. nejenom za dostatečně objasněnou, ale i správně právně v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními zhodnocenou. Vzhledem k těmto úvahám Nejvyšší soud námitky obviněného J. M. neshledal opodstatněnými, neboť závěr soudu druhého stupně, že po všech stránkách naplnil znaky pomoci podle §10 písm. c) k §248 odst. 1, 4 tr. zák., byl učiněn v souladu se zákonem. Z tohoto důvodu dovolání obviněného J. M. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněného S. P. bylo rovněž v části zaměřeno proti subjektivní stránce činu, jenž byl ve vztahu k němu posouzen jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zpronevěry podle §10 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák. Vzhledem k tomu, že jemu za vinu kladené jednání bylo pácháno ve stejných souvislostech jako u obviněného J. M., pouze s rozdílem, že obviněný S. P. není vinen v bodě 3. popsaných skutkových zjištění, jsou subjektivní okolnosti, za nichž se činu dopustil shodné s těmi, jak byly zjištěny a rozvedeny k námitkám obviněného J. M. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud odkazuje na své úvahy výše ke stejné otázce popsané. Pro úplnost Nejvyšší soud navíc k výhradám tohoto dovolatele o tom, že nebyl proveden důkaz, který by prokazoval, že věděl o trestné činnosti obviněného J. B., doplňuje, že tento argument obviněného S. P. je vytržen z kontextu a neodpovídá skutečnosti, neboť z logického sledu všech úvah, které v tomto směru ve svých rozhodnutích rozvedly soudy obou stupňů, byla všemi výsledky provedeného dokazování objasněna promyšlenost jednání všech tří obviněných, které bylo vedeno stanoveným cílem. Právě z těchto všech na sebe navazujících zjištěných skutečností prokazujících neobvyklost, nelogičnost a účelovost obviněným za vinu kladených fingovaných obchodních transakcí, zcela jasně vyúsťuje, že se jednalo i ze strany obou obviněných - pomocníků o cílené a chtěné jednání vedené snahou zakrýt vlastní a skutečný tok finančních prostředků pro společnost D. Nelze přehlédnout, že obviněný J. B. se s obviněným S. P. znal a měl s ním v minulosti, jak též prokázaly výsledky povedeného dokazování, několikaleté obchodní vztahy. Správnost závěru a naplnění subjektivní stránky v podobě přímého úmyslu (§4 písm. a) tr. zák. u obviněného S. P., lze dovodit i z okolností následujících po spáchání činu, zejména ze zjištění o vzájemném postoupení pohledávek. Z právního auditu vypracovaného pro posouzení otázek spojených s předmětnými obchodními transakcemi bylo totiž shledáno, že dne 6. 8. 1998 uzavřely smluvní strany, a to společnost P. a DZ dohodu o vzájemném započtení pohledávek a závazků, kde jsou konstatovány jednak pohledávky ze smlouvy ze dne 3. 11. 1997 (viz bod 1. napadeného rozsudku) a kupní smlouvy ze dne 26. 1. 1998 (bod 5.), a jednak pohledávky společnosti P. ve výši 74.977.151,29,- Kč, kdy po vzájemném zápočtu zůstala jediná pohledávka, a to společnosti P. za DZ ve výši 62.758.151,29,- Kč. Přičemž nelze nevidět, že částka 74.985,751,29,- Kč byla původně pohledávkou K. b., a. s., za úvěr, který poskytla DZ z úvěrové smlouvy ze dne 31. 5. 1993. Nejvyšší soud i na základě těchto poznatků, z nichž vyplývá úzká propojenost obchodních vztahů mezi společností P. a DZ, a to nejen v době před tím, než byl čin spáchán, ale i později, lze spatřovat úzké vazby i mezi obviněnými navzájem a je možné z nich též dovozovat dostatečné vědomí obviněného S. P. a J. M. o skutečném obsahu a účelu transakcí, jak jsou skutkově ve výrokové části napadeného rozhodnutí uvedeny. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud tuto část dovolání obviněného nepovažoval za důvodnou a právní posouzení činu, jímž byl obviněný S. P. uznán vinným jako pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák. shledal správnou, a to i ve srovnání s obviněným namítanou možností právního posouzení činu jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Tato právní kvalifikace se totiž vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody (viz rozhodnutí č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr.). O takový případ v dané trestní věci však nešlo, protože obviněný J. B. si přisvojil věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, byl proto správně uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 ost. 1, 4 tr. zák., a nikoliv trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., a obvinění J. M. a S. P. pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k tomuto trestnému činu. Pokud však obviněný S. P. své dovolání zaměřil proti závěrům odvolacího soudu, že nebyly v daném případě naplněny podmínky pro použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., a v této souvislosti vytýkal, že odvolací soud řádně neposoudil všechny zákonné podmínky pro jeho aplikaci, když vůbec nezohlednil dobu, která uplynula od spáchání činu do okamžiku pravomocného odsouzení obviněných, ve vztahu k této výhradě, kterou Nejvyšší soud shledal důvodnou, ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř., přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Tyto námitky obviněného S. P. Nejvyšší soud považoval za opodstatněné zejména proto, že jimi dovolatel poukázal na nedostatky, jež je nutné považovat za významné z hlediska zákonnosti a právnosti napadeného rozhodnutí, a které vycházejí z požadavku, aby soudy postupovaly tak, aby nebylo porušeno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, které je jako integrální součást práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jenListina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) s tím, že nepřiměřená délka řízení se přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce i v právo samotné. Nejvyšší soud totiž shledal nevyváženost při ukládání trestu kromě namítané vady i v tom, že když v posuzované věci odvolací soud snížil u všech obviněných rozsah jejich viny, když z právní kvalifikace u trestného činu zpronevěry původně posouzeného podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., vypustil kvalifikační znak, že čin byl spáchán osobou se zvlášť uloženou povinností hájit zájmy poškozeného vyjádřenou v odst. 3 písm. a) cit. zákonného ustanovení, se s tímto zmírněním nikterak při zpřísnění trestu nevypořádal. Kromě toho, jak již bylo naznačeno výše, nezkoumal, zda délkou doby, po níž se řízení vedlo, nebyla porušena zásada vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nezvažoval, jaké to mělo důsledky pro trestní stíhání dovolatele, ani dostatečně nezvážil, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba hodnotit, zda zásah do osobní svobody pachatele obecně naším právním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Odvolací soud vůbec nevzal do úvahy, že zákonem předvídané omezení základních práv je třeba posuzovat tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Ve vztahu k tomu Nejvyšší soud v dané věci považuje v zájmu této zásady za nutné zdůraznit, že bylo potřeba zvažovat ve vztahu k délce řízení, i to, zda došlo k prodlevám způsobeným orgány trestního řízení, s ohledem na obsáhlost a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zvláštní zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení. Ve spojení s těmito skutečnostmi, jimiž bylo nutné se zabývat, bylo také nezbytné tyto okolnosti promítnout, jako důležité okolnosti pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje trestní zákon v §23 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k celkové délce na podkladě trestního spisu. Nejvyšší soud tak shledal, že tím, že odvolací soud rozvedeným principům nevěnoval žádnou pozornost, neověřil, čím byla doba téměř deseti let od spáchání činu a sedmi let, po níž se vede trestní řízení, způsobena, zda k ní přispěly i příslušné orgány činné v trestním řízení, které zůstaly nečinné a zda k ní nepřispěl i dovolatel, event. zda na výslednou délku řízení měly vliv i další faktory, např. značný rozsah a povaha trestné činnosti, jakož i změny v právní úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj podnikatelského prostředí, v němž se teprve ustavovaly principy tržní ekonomiky. Při absenci všech těchto úvah a vyjádřených zásad odvolací soud neposuzoval dostatečně objektivně všechny možnosti a podmínky významné z hledisek uvedených v ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, kde jsou uvedeny argumenty, pro něž nelze spatřovat splnění podmínek pro snížení trestu, odvolací soud tak nenahlížel na okolnosti činu a poměry dovolatele z pohledu, že orgány činné v trestním řízení nic nezbavovalo povinnosti konat tak, aby k průtahům v řízení nedocházelo ani nebral do úvahy, jak probíhající trestní řízení negativně ovlivnilo osobní život obviněného, a nevyhodnotil v potřebné míře, že s prodlužující se délkou řízení se současně vytrácí vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem zejména v tom ohledu, že se oslabuje prvek individuální i generální prevence (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. Ú 554//04). Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud při ukládání konkrétního trestu požadavek promítnutí délky řízení do úvah o trestu nerespektoval, a proto se v daném případě uložený nepodmíněný trest odnětí svobody u obviněného S. P. v trvání pěti roků, jeví jako nepřiměřený veřejnému zájmu na potrestání pachatele a tím i trestním zákonem vymezenému účelu trestu a svědčí o neúplnosti posouzení skutečností vztahujících se k možnosti aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Zmínit je vhodné i to, že je nutné přihlížet i k tomu, aby byla především zajištěna ochrana základních práv dovolatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Na základě takto zjištěných nedostatků, které se promítly do spravedlivosti a právnosti uloženého trestu obviněnému S. P., ale vzhledem k tomu, že ve smyslu §261 tr. ř., na nějž odkazuje ustanovení §265k odst. tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného S. P., prospívá též obviněným J. B. a J. M., u nichž byly rovněž shledané zásady porušeny, rozhodl dovolací soud též ve prospěch těchto obviněných, ač jimi podaná dovolání byla z jiných důvodů, jak je shora uvedeno a vyjádřeno ve výroku tohoto rozhodnutí pod bodem 1). odmítnuta. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným důvodům, majícím vztah toliko k výroku o trestu, když výrok o vině ve vztahu ke všem obviněným shledal správným a v souladu se zákonem, v bodě 2) výroku tohoto usnesení rozhodl tak, že z podnětu dovolání obviněného S. P. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. i ohledně spoluobviněných J. B. a J. M. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 1 To 60/2006 ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu ohledně všech tří jmenovaných obviněných, zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v rozsahu zrušení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na odvolacím soudu bude, aby poté, co si opatří potřebné podklady o chování obviněných v poslední době, ověří dosavadní a celkový způsob jejich života, na základě výše vyjádřených principů a zásad vztahujících se ke všem zmíněným souvislostem a uvedeným skutečnostem, zejména s ohledem na význam délky trestního řízení, o trestech obviněných znovu rozhodl. Přitom bude nutné, aby všechny své úvahy promítl též do závěrů o možnosti použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., s tím, že bude nezbytné zvažovat, zda jsou na základě zjištěných okolností splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, neboť nelze vyloučit, že vzhledem k poměrům pachatelů, jak budou zjištěny, bude použití trestní sazby odnětí svobody stanovené podle §248 odst. 4 tr. zák. s dolní hranicí v trvání pěti roků pro obviněné nepřiměřeně přísné a účelu trestu bude možné dosáhnout i trestem kratšího trvání. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. července 2007 Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g,265b/1g,265b/1g
Datum rozhodnutí:07/31/2007
Spisová značka:8 Tdo 780/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.780.2007.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28