ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1849.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1849/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně E. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. B., o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 1/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 2. 2006, č. j. 51 Co 496/2005-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem z 27. 6. 2005, č. j. 6 C 1/2004-33, obvodní soud zamítl žalobu na vyloučení tam uvedených nemovitostí (družstevní bytové jednotky a spoluvlastnických podílů na společných částech domu a na pozemcích) z výkonu rozhodnutí. Obvodní soud uzavřel, že žalobkyně (manželka povinného) není výlučnou vlastnicí nemovitostí, resp. spoluvlastnických podílů, jelikož společný nájem družstevního bytu se společným členstvím obou manželů, vzniklý za trvání manželství, dosud – stejně jako manželství samotné – trvá. Dohodu z 28. 11. 1995, jíž si povinný a žalobkyně v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též jen „BSM“), zrušeného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 11 C 118/95-4, z 27. 6. 1995, pravomocným 18. 10. téhož roku, za trvání manželství vypořádali také „vlastnictví družstevního podílu“ (tak, že se jeho „jediným vlastníkem a výlučnou členkou SBD stává žalobkyně“), považoval soud za odporující ustanovení §705 odst. 2 (zejména jeho věty druhé, připouštějící dohodu pouze rozvedených manželů) občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a tedy podle §39 obč. zák. za neplatnou. V důsledku toho pak kvalifikoval jako neplatnou také dohodu o převodu bytové jednotky podle §23 zákona č. 72/1994 Sb., uzavřelo-li ji bytové družstvo pouze s manželkou povinného, ačkoli dle názoru soudu mohla být takováto dohoda uzavřena jen s oběma manželi jako (dosud) společnými členy družstva a společnými nájemci družstevního bytu. Ze závěru o neplatnosti obou smluv pak soud prvního stupně dovodil závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně.
Městský soud rozsudek obvodního soudu – byť s výhradou, že „je sice věcně správný, nikoli však zcela přiléhavě odůvodněný“ – potvrdil. Za správný považoval závěr obvodního soudu o neplatnosti dohody o vypořádání BSM a v jejím rámci i o vypořádání vlastnictví družstevního podílu k bytu, a stejně tak závěr o neplatnosti dohody podle zákona č. 72/1994 Sb., a v konečném důsledku pak i závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Za zásadní pro závěr o nedůvodnosti excindační žaloby však odvolací soud považoval skutečnost, že závazek žalobkynina manžela (v exekučním řízení povinného), jak plyne z odůvodnění exekučního titulu, vznikl z jeho podnikatelské činnosti v roce 1994, tedy za trvání manželství i BSM. Za tohoto stavu podle odvolacího soudu „nemohlo mít zrušení BSM rozsudkem podle §148a odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění vliv na nemožnost uspokojit závazek oprávněného ve vztahu k povinnému v rámci výkonu rozhodnutí.“ Tento závěr odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení §262a odst. 1, 2 o.s.ř., jež se sice vztahuje na případy, kdy byl zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) smlouvou manželů zúžen, jež však – podle jeho názoru – za neexistence výslovné úpravy „lze analogicky vztáhnout i na výkon rozhodnutí postihující majetek, patřící dříve do BSM, které bylo následně rozhodnutím soudu zrušeno, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za doby trvání manželství jako závazek jednoho z manželů.“ odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že při posuzování neplatnosti obou dohod, tedy jak dohody nerozvedených manželů o vypořádání jejich zrušeného BSM, tak dohody nerozvedené žalobkyně s SBD o převodu bytové jednotky, je nutno postupovat podle kogentních ustanovení občanského zákoníku, nikoli tedy podle ustanovení zákoníku obchodního, jenž právo společného nájmu manželů neupravuje (viz první odstavec na šesté straně napadeného rozsudku odvolacího soudu /č.l.51/).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (doplněné podáním z března 2008, tedy asi 22 měsíců po uplynutí dovolací lhůty /viz §241b odst. 3 o.s.ř./), jehož přípustnost dovozuje z stanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že právní otázka možnosti (analogického) použití ustanovení §262a o.s.ř. i pro případy, kdy se exekuce netýká majetku spadajícího do SJM dohodou manželů zúženého, ale do BSM zrušeného soudním rozhodnutím a následně dohodou vypořádaného, ještě nebyla dovolacím soudem vyřešena. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelka spatřuje v analogickém použití ustanovení §262a o.s.ř., jehož výklad odvolací soud podal „nepřípustně extenzivně“, a tedy v rozporu s ustanovením článku 2 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení §262a o.s.ř. podle dovolatelky na případy, kdy bylo BSM povinného a jeho manželky pravomocně zrušeno soudním rozhodnutím podle §148a odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění a poté dohodou vypořádáno, použít nelze. Nesprávné je podle dovolatelky také právní posouzení dohody o vypořádání BSM (jejíž součástí bylo i ujednání, že „jediným vlastníkem družstevního podílu a výlučnou členkou SBD“ je žalobkyně) jako neplatné. Členský podíl v bytovém družstvu, pokud má majetkovou hodnotu, lze považovat za majetek a jako takový jej dle dovolatelky lze vypořádat v rámci vypořádání (soudem zrušeného) BSM.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), daný tím, že je v něm řešena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená právní otázka (§237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně.
Dovolání je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že excindační žalobu lze za analogického použití §262a o.s.ř. zamítnout i v případech, kdy se výkon rozhodnutí týká také věcí nebo pohledávek či jiných majetkových práv, jež – původně – patřily do BSM, které však bylo zrušeno soudním rozhodnutím a následně dohodou vypořádáno, a dále (nikoli již ovšem neřešený) závěr, že dohoda o vypořádání BSM, jejíž součástí je ujednání, že výlučnou vlastnicí a členkou družstva se stává žalobkyně, je pro rozpor se ustanovením §705 dost. 2 obč. zák. neplatná.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Pokud jde o ustanovení §262a odst. 1 o.s.ř., to se použije i při nařízení výkonu rozhodnutí postihujícího majetek ze zaniklého (nejen tedy pouze zúženého) společného jmění manželů, avšak pouze tehdy, jestliže po zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání (ať již dohodou či rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák.), v tomto směru tedy názor odvolacího soudu o možnosti analogické aplikace ustanovení §262a o.s.ř. i na případy zaniklého a (v daném případě dohodou) vypořádaného BSM vskutku správný není. V případě, že zaniklé SJM bylo vypořádáno dohodou manželů, podle níž získal manžel povinného ze společného jmění majetek, který byl postižen nařízením výkonu rozhodnutí, musí být v exekučním řízení přihlédnuto rovněž k §150 odst. 2 obč. zák., podle něhož nesmí být dohodou manželů o vypořádání společného jmění dotčena práva věřitelů (toto ustanovení je ovšem účinné teprve od 1. 8. 1998, a tedy pro dohody uzavřené před tímto datem, jako je tomu v souzené věci, nepoužitelné). Právem věřitele ve smyslu §150 odst. 2 obč. zák. je nepochybně též právo na uspokojení jeho pohledávky z majetku patřícího do SJM (BSM), jestliže takové právo měl před uzavřením dohody o vypořádání zaniklého SJM, případně BSM (srov. též např. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1435. s. nebo Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, 2004, 835. s.).
O takový případ sice v souzené věci nejde, jelikož dohoda o vypořádání BSM byla ve znění dodatku, jak výše uvedeno, uzavřena dne 28. 11. 1995, zatímco exekuční titul, z něhož oprávněnému vzniklo právo na uspokojení pohledávky, byl – v druhé instanci – vydán teprve dne 22. 1. 2001, přesto však zde je důvod (viz dále) k závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně.
Druhý dovoláním napadený právní závěr spočívá v posouzení smlouvy o vypořádání BSM – v části obsahující ujednání, že „jediným vlastníkem členského podílu a výlučnou členkou SBD se stává žalobkyně“ – jako neplatné. Zde se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že takovouto dohodu mohli – s ohledem na kogentní povahu ustanovení §705 odst. 2 obč. zák. – uzavřít pouze rozvedení manželé.
Tomuto závěru nelze upřít důvodnost, jelikož je v souladu jak s judikaturou, a to starší (srov. např. rozhodnutí publikovaná pod R 14/78, str. 138/334 a 143,144/349,350 či pod R 34/83, str. 229,230/501,502) i současnou (např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1938/99), včetně ústavní (viz nález sp. zn. II. ÚS 216/99, uveřejněný ve sv. č. 16 pod poř. č. 177), tak s literaturou (srov. např. Občanský zákoník II, komentář. 1. vydání. Praha, C.H. Beck, 2008, 1898. s., 3. odstavec, či Vlastnictví a nájem bytů. Linde Praha, 2000, 230. s). V citované i mnohé další literatuře i soudní praxi je opakovaně zdůrazňován závěr, že dohodu podle ustanovení §705 obč. zák., a tedy i dohodu o tom, kdo bude dalším výlučným členem bytového družstva, mohou uzavřít pouze rozvedení manželé.
Z uvedeného pak plyne, že správné je i posouzení smlouvy podle zákona č. 72/1994 Sb. jako neplatné a z něj vyvozený závěr, že excindační žaloba je pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně nedůvodná.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka zůstala procesně neúspěšná, žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Vladimír Mikušek,v.r.
předseda senátu