ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3400.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3400/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po M. S., zemřelé, za účasti 1) A. J., zastoupené advokátem a 2) V. S., zastoupené Ing. I. S., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 D 215/2004, o dovolání A. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2007, č.j. 18 Co 253/2006-153, takto:
I. Dovolání A. J. se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po M. S., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Městským soudem v Brně dne 24.3.2004, č.j. 94 D 215/2004-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr. M. M., notářka v B. (§38 o.s.ř.).
Městský soud v Brně usnesením ze dne 4.4.2005, č.j. 94 D 215/2004-86, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 1.019.312,28 Kč, výši dluhů částkou 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 1.019.312,28 Kč (výrok I.). Současně potvrdil, že z dědictví po zůstavitelce A. J. nabyla „pohledávku za M. m. B., z titulu přeplatku poplatku za komunální odpad ve výši 416,- Kč, zařízení bytu bez hodnoty, ošacení bez hodnoty, 15 kusů cenných papírů – listinných akcií na majitele společnosti J & T F. G., a.s., se všemi právy a povinnostmi spojenými s vlastnictvím cenných papírů v ceně 7.823,- Kč, 9400 podílových listů fondu I. G. konzervativní vedeného I. k. s. KB, a.s. v celkové hodnotě ke dni úmrtí zůstavitelky 10.608,84 Kč, 7250 podílových listů fondu I. P. b. vedeného I. k. s. KB, a.s., v celkové hodnotě ke dni úmrtí zůstavitelky 8.891,40 Kč, ideální ½ nemovitostí zapsaných v listě vlastnictví číslo 1068 katastru nemovitostí pro obec katastrální území P., okres J., a to pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ P. k. (PK) – pozemku parcelní číslo 550, pozemku parcelní číslo 845, pozemku parcelní číslo 1171, pozemku parcelní číslo 1835/1, pozemku parcelní číslo 1835/2 v ceně za ½ 91.323,04 Kč, dvoupokojový byt – jednotku číslo 415/2 zapsaný v katastru nemovitostí na listě vlastnictví 1658 pro katastrální území S., obec B., v domě s byty a nebytovými prostory na pozemcích jiného vlastníka parcelní čísla 1460, 1465/1 zapsaném v katastru nemovitostí na listě vlastnictví 1201 pro totéž katastrální území, včetně podílu ideálních 1190/26739 na společných částech domu v ceně ku dni úmrtí zůstavitelky 900.000,- Kč“; V. S. nabyla „členský podíl v družstvu s názvem P., s. b. d., odpovídající základnímu členskému vkladu ve výši 250,- Kč“ (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výrok III.) a o odměně a náhradě hotových výdajů soudního komisaře (výrok IV.)“. V odůvodnění uvedl, že „zůstavitelka o svém majetku pořídila postupně čtyřmi závěťmi z 16.8.1990, 28.2.1990, 17.6.1987 a 24.3.1987“; že „poslední závětí z 16.8.1990 odkázala členský podíl v SBD P. Ing. K. S., jako náhradní dědičku za něj ustanovila V. S.“; že „dědičkou ostatního majetku ustanovila A. J.“; že „Ing. K. S. zemřel před zůstavitelkou, k dědictví po zůstavitelce jsou tedy povolány V. S. a A. J.“; že „soud se zabýval vůlí zůstavitelky obsaženou v její závěti, zejména tím, zda bylo vůlí zůstavitelky, aby družstevní byt po přechodu do jejího vlastnictví, připadl V. S., které odkázala členský podíl v družstvu nebo A. J., které odkázala veškerý ostatní majetek“ a že „soud dospěl na základě jazykového výkladu závěti a rovněž i na základě výpovědi účastníků a svědků k závěru, že zůstavitelka hodlala odkázat byt ve svém vlastnictví A. J..“
K odvolání V. S. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21.2.2006, č.j. 18 Co 143/2005-101, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. a ve výrocích III. a IV. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že „pokud jde o výklad obsahu závěti zůstavitelky ze dne 19.8.1990, posuzovaného v souvislosti s obsahem předcházejících závětí z 24.3.1987, 17.6.1987 a 28.2.1990, pak ve vztahu ke shora označenému bytu z něj vyplývá zřejmá vůle zůstavitelky pro případ smrti zajistit Ing. K. S. (eventuálně V. S.), k předmětnému bytu stejná práva, jako měla ona sama“; že „členství v bytovém družstvu, které ze zákona přecházelo na dědice, který nabyl zůstatkovou hodnotu členského podílu, zaručovalo především užívání bytu, který byl přidělen do užívání zůstavitelce“; že „s respektem k projevené vůli zůstavitelky je nutno učinit závěr, že změna právního vztahu zůstavitelky k předmětnému bytu (z členky družstva a uživatelky bytu na vlastnici bytu), při trvajícím a nezměněném právu užívání předmětného bytu, nelze vyložit účinky závěti tak, že závětí obmyšlený dědic vstoupí pouze do práva holého členství, které užívání předmětného bytu, ani jiné právo nezajišťuje“; že „takový výklad by ve svém důsledku znamenal popření projevené vůle zůstavitelky způsobit přechod všech práv k bytu, které sama měla, na osoby označené v závěti“; že „v řízení nebylo prokázáno učinění žádného úkonu zůstavitelky, který by směřoval ke zrušení či změně závěti ze dne 16.8.1990“ a že „uvedený názor odvolacího soudu, který je pro soud prvního stupně závazný, významným způsobem mění předpoklady pro vypořádání dědictví, a proto bude nutno se závětními dědičkami dědictví po zůstavitelce znovu projednat a umožnit jim dědictví vypořádat dohodou“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 31.5.2006, č.j. 94 D 215/2004-116, poté potvrdil, že z dědictví po zůstavitelce A. A. nabyla „pohledávku za M. m. B., z titulu přeplatku za komunální odpad ve výši 416,- Kč, zařízení bytu bez hodnoty, 15 kusů cenných papírů – listinných akcií na majitele společnosti J & T F. G., a.s., se všemi právy a povinnostmi spojenými s vlastnictvím cenných papírů v ceně 7.823,- Kč, 9400 podílových listů fondu I. G. konzervativní vedeného I. k. s. KB, a.s. v celkové hodnotě ke dni úmrtí zůstavitelky 10.608,84 Kč, 7250 podílových listů fondu I. P. b. vedeného I. k. s. KB, a.s. v celkové hodnotě ke dni úmrtí zůstavitelky 8.891,40 Kč, ideální ½ nemovitostí zapsaných v listě vlastnictví číslo 1068 katastru nemovitostí pro obec i katastrální území P., okres J., a to pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ P. k. (PK) – pozemku parcelní číslo 550, pozemku parcelní číslo 845, pozemku parcelní číslo 1171, pozemku parcelní číslo 1835/1, pozemku parcelní číslo 1835/2 v ceně za ½ 91.323,04 Kč“; současně, že V. S. nabyla „členský podíl v družstvu s názvem P., stavební bytové družstvo, odpovídající základnímu členskému vkladu ve výši 250,- Kč, dvoupokojový byt – jednotku číslo 415/2 zapsaný v katastru nemovitostí na listě vlastnictví 1658 pro katastrální území S., obec B., v domě s byty a nebytovými prostory na pozemcích jiného vlastníka parcelní čísla 1460, 1465/1 zapsaném v katastru nemovitostí na listě vlastnictví 1201 pro totéž katastrální území, včetně podílu ideálních 1190/26739 na společných částech domu v ceně ku dni úmrtí zůstavitelky 900.000,- Kč“. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; že A. J. je povinna zaplatit V. S. na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč a že odměnu notářky 11.400,- Kč, její hotové výdaje 296,50 Kč a daň z přidané hodnoty 2.222,40 Kč, tj. celkem 13.918,90 Kč, jsou povinny zaplatit notářce A. J. částkou 1.625,70 Kč a V. S. částkou 12.293,10 Kč.
K odvolání A. J. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.2.2007, č.j. 18 Co 253/2006-153, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „úmysl zůstavitelky zajistit Ing. K. S. (eventuelně V. S.), k předmětnému bytu stejná práva, jako měla ona, vychází z výkladu její vůle vyjádřené v závěti dne 16.8.1990 a není tedy jen pouhou dedukcí, jak namítá odvolatelka“; že „odkaz zůstatkové hodnoty členského podílu družstevního dvoupokojového bytu v B., u SBD P. B., po následném převodu do vlastnictví zůstavitelky, při dědění znamená pořízení o všech právech, včetně práva vlastnického, k předmětnému bytu“; že „pokud jde o námitku vady řízení, spočívající v tom, že zástupci odvolatelky s procesní plnou mocí pro celé řízení nebylo doručeno oznámení o konání jednání soudu dne 16.5.2006, ze spisu skutečně vyplývá, že soud prvního stupně k jednání dne 16.5.2006, u něhož připomenul přítomným závětním dědičkám právní názor vyslovený odvolacím soudem v usnesení ze dne 21.2.2006 a jeho důsledky pro vypořádání dědictví a vyzval je k vypořádání dědictví dohodou, nepředvolal zástupce odvolatelky“; že „doručil-li soud prvního stupně předvolání k jednání nařízenému k projednání věci na den 16.5.2006 přímo účastnici řízení, a nikoli jejímu zástupci s procesní plnou mocí, pak nerespektoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu“; že „při posouzení možného následku této vady ve vztahu k výsledku řízení lze uvést, že soud prvního stupně, jak mu zákon ukládá, respektoval právní názor vyslovený odvolacím soudem týkající se výkladu vůle zůstavitelky v závěti ze dne 16.8.1990“; že „podle tohoto názoru nemohou být skutečnosti uváděné odvolatelkou v odvolání o vůli zůstavitelky po sepisu závěti pro výklad závěti právně významné“; že „jejich uplatnění v řízení před soudem prvního stupně by proto nevytvořilo jiné (pro odvolatelku příznivější) předpoklady pro vypořádání dědictví“; že „namítanou vadu řízení proto odvolací soud nehodnotí jako vadu, která by sama o sobě mohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí“.
Proti tomuto usnesení podala A. J. dovolání. Namítá, že „lze přisvědčit názoru odvolacího soudu potud, že vůlí zůstavitelky bylo závětí ze dne 16.8.1990 pořídit o majetku, který vlastnila (či ke dni své smrti bude vlastnit)“; že „tuto vůli však zůstavitelka vyjádřila jasně, určitě a srozumitelně tak, že Ing. K. S. odkázala členský podíl v družstvu, zatímco A. J. ostatní majetek“; že „pokud v mezidobí po pořízení zmíněné závěti a přede dnem jejího úmrtí zůstavitelka nabyla do vlastnictví bytovou jednotku, pak nejde o pouhou změnu v právním vztahu zůstavitelky k předmětnému bytu, nýbrž o další zůstavitelčin majetek, který ona nabyla po pořízení závěti a ke dni úmrtí jej vlastnila“; že „citovaná závěť zůstavitelky ze dne 16.8.1990 neobsahuje žádné ustanovení, které by mohlo být sebemenší oporou pro závěr odvolacího soudu, že vůlí zůstavitelky bylo odkázat Ing. K. S. nebo případným náhradním dědicům jakékoli právo k bytu, které by případně zůstavitelka ke dni své smrti k tomuto bytu měla, takovou vůli by zůstavitelka jistě v závěti výslovně vyjádřila“; že „byla v řízení právně zastoupena advokátem, kterého soud prvního stupně opomenul“; že „odvolací soud se s touto vadou v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení vypořádává tak, že ji odbývá jako vadu, která by sama o sobě nemohla vést ke zrušení usnesení soudu prvního stupně, s čímž dovolatelka nesouhlasí“; že „v důsledku této vady mohla veškeré rozhodné skutečnosti uplatnit až v průběhu odvolacího řízení a v případě potvrzení usnesení soudu prvního stupně (který nastal) fakticky pozbyla právo řádného opravného prostředku“; a že „z tohoto důvodu je napadené usnesení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V. S. ve vyjádření k dovolání A. J. uvedla, že „s dovoláním nesouhlasí a plně se ztotožňuje s usnesením odvolacího soudu“; současně „odkázala“ na „důvody svého odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4.4.2005, č.j. 94 D 215/2004-86“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že zůstavitelka M. S. o svém majetku pořídila postupně čtyřmi závěťmi, a to z 16.8.1990, 28.2.1990, 17.6.1987 a 24.3.1987. Poslední závětí ze dne 16.8.1990, sepsanou formou notářského zápisu JUDr. J. S., notářkou v B. (sp.zn. Z 568/90, 2 NZ 368/90, 2 N 408/90), ustanovila Ing. K. S., narozeného dne 27.7.1936, bytem v B., dědicem „zůstatkové hodnoty členského podílu družstevního – dvoupokojového bytu v B.,“; pro případ, že by Ing. K. S. „předemřel nebo z jakéhokoliv důvodu dědit nemohl“, ustanovila dědičkou „zůstatkové hodnoty členského podílu shora uvedeného družstevního bytu“ V. S.; dědičkou „veškerého svého ostatního majetku“ ustanovila A. J..
Podle ustanovení §476 odst. 1 a 2 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §476d odst. 1, části věty před středníkem obč. zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V posuzovaném případě nebylo pochyb ani sporu o tom, co bylo předmětem závěti zůstavitelky ze dne 16.8.1990 v době, kdy byla tato závěť pořízena. Postup podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku, jehož smyslem je vykládat právní úkon ke dni, kdy byl učiněn, proto není na místě. Pro závěr o tom, komu podle sporné závěti svědčí dědický titul k „dvoupokojovému bytu v B.“, je rozhodné, zda shora popsaná změna právního vztahu zůstavitelky k tomuto bytu, k níž došlo po pořízení závěti, znamenala též změnu v tom, co reálně mělo být předmětem dědění (srov. též. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 5 Co 15/74, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 1976).
V daném případě je zjevné, že historicky podmíněná a právně neobvyklá (srov. zákon č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) změna právního vztahu zůstavitelky k předmětnému bytu neměla (nemohla mít) žádný vliv na to, že v den pořízení zkoumané závěti i v den smrti zůstavitelky byl předmětem zůstavitelčina pořízení pro případ smrti primárně „dvoupokojový byt v B.“. Závěr odvolacího soudu, že dědičkou uvedeného bytu je podle závěti zůstavitelky ze dne 16.8.1990 V. S., je proto správný.
A. J. v dovolání dále namítá, že „byla v řízení právně zastoupena advokátem, kterého soud prvního stupně opomenul“; že „odvolací soud se s touto vadou v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení vypořádává tak, že ji odbývá jako vadu, která by sama o sobě nemohla vést ke zrušení usnesení soudu prvního stupně, s čímž dovolatelka nesouhlasí“; že „v důsledku této vady mohla veškeré rozhodné skutečnosti uplatnit až v průběhu odvolacího řízení a v případě potvrzení usnesení soudu prvního stupně (který nastal) fakticky pozbyla právo řádného opravného prostředku“.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§24 odst. 1 o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce, vybavený plnou mocí pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 o.s.ř.), ať je jím advokát (§25 o.s.ř.) nebo tzv. obecný zmocněnec (§27 o.s.ř.). Zástupci doručuje soud vždy písemnosti; účastníku jen tehdy, má-li v řízení něco osobně vykonat (§49 odst. 1 o.s.ř.), a zástupce je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§115 o.s.ř.). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce.
V posuzovaném případě – jak z obsahu spisu vyplývá – nebyl k jednání před soudním komisařem dne 16.5.2006 předvolán zástupce A. J. Během uvedeného jednání, kterého se osobně zúčastnili A. J. a zástupce V. S., byl – jak z protokolu o jednání vyplývá – rekapitulován dosavadní průběh řízení a účastníci byli vyzváni k uzavření dohody o vypořádání dědictví. Vzhledem k tomu, že dohoda uzavřena nebyla, byli účastníci „poučeni o dalšímu postupu“, že „nabytí dědictví bude potvrzeno dle závěti“ a že „při výkladu závěti je soud vázán právním názorem odvolacího soudu“.
Jednání odvolacího soudu, při kterém bylo vydáno dovoláním napadené usnesení, se osobně zúčastnili zástupci A. J. i V. S. Zástupce A. J. při tomto jednání pouze „odkázal na písemné znění odvolání“ a zopakoval námitky své klientky vztahující se k výkladu obsahu sporné závěti.
I když obecně platí, že, projedná-li soud věc v nepřítomnosti účastníkova zástupce, který k jednání nebyl řádně předvolán, aniž účastník, o jehož zástupce jde, takový postup výslovně navrhl (popř. výslovně s ním souhlasil), jde o odnětí možnosti jednat před soudem (§229 odst. 3 o.s.ř.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2000, sp.zn. 26 Cdo 2023/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 26, ročník 2001], v řízení o dědictví, tj. v řízení, které lze zahájit i bez návrhu (srov. §175a odst. 2 o.s.ř.), lze zpravidla, s ohledem zejména na ustanovení §205a odst. 2, §212 písm. a) o.s.ř, zjednat nápravu takového pochybení soudu prvního stupně i v průběhu odvolacího řízení.
V posuzovaném případě je i z obsahu odvolání A. J. proti usnesení soudu prvního stupně následně potvrzenému dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu, z námitek uvedených zástupcem A. J. při jednání odvolacího soudu předcházejícího vydání dovoláním napadeného usnesení i z obsahu samotného dovolání proti tomuto usnesení zřejmé, že zde není jakákoli konkrétní okolnost, z níž by vyplýval závěr, že A. J. byla v průběhu řízení nepředvoláním jejího zástupce k jednání dne 16.5.2006 odňata možnost jednat před soudem, kterážto vada by nebyla (nemohla být) odstraněna v průběhu odvolacího řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska A. J. uplatněných dovolacích důvodů správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání jmenované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) a §151 odst. 1 věty první o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu