ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4566.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4566/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce H. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. K. – K., 2) F. K. – K., oběma zastoupeným matkou D. P., oběma zastoupeným advokátem, 3) E. K., 4) M. A. E., 5) J. H., o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 20 C 24/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2006, č.j. 18 Co 357/2006-331, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 20.1.2000 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobce domáhal určení, že „závěť zůstavitele J. K. – K., zemřelého, sepsaná dne 22. prosince 1995 notářským zápisem JUDr. V. H., notáře v K., pod sp.zn. NZ 331/95, je neplatná a F. K. K., ani jeho právní nástupci žalovaný 1) a žalovaná 2) nejsou dědici ze závěti po zůstaviteli“. Uvedl, že „původně žalovaný zemřelý F. K. K., právní předchůdce žalovaného 1) a žalované 2), předložil v dědickém řízení závěť zůstavitele ze dne 22. prosince 1995 sepsanou v P., notářským zápisem JUDr. V. H., notáře v K. pod NZ 331/95, kterou zůstavitel odkázal veškeré své jmění nacházející se v době jeho úmrtí na území České republiky F. K. K.“; že „tato závěť je absolutně neplatná“; že „dne 22. prosince 1995, kdy byla závěť sepsána, byl zůstavitel ve věku více než 98 let“; že „do jeho smrti zbýval méně než měsíc – zemřel dne 19. ledna 1996“; že „od podzimu roku 1995 se fyzický i psychický stav zůstavitele stále zhoršoval“; že „zůstavitel nebyl schopen posoudit smysl a důsledky závěti“; že „notář měl povinnost vést zůstavitele k takovým úkonům, které nejsou v rozporu se zákonem a měl přestárlému zůstaviteli, který se vrátil po mnoha letech do své původní vlasti, vysvětlit, že české právo nedovoluje opomenutí potomků, ale že naopak pro potomky upravuje povinné podíly“; že „závěť je též neplatná pro neurčitost“; že „zůstavitel byl při sepsání závěti v zajetí základního omylu, že se jeho zbývajícím dětem dostalo tolik, že lze považovat jejich případný dědický nárok za vyrovnaný již během jeho života“.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29.4.2005, č.j. 20 C 24/2000-285, žalobu zamítl; uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice, na účet Obvodního soudu pro Prahu 5, částku 71.925,- Kč; rozhodl, že žalovanému 1) a žalované 2) se nepřiznává náhrada nákladů řízení a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3), žalovanou 4) a žalovaným 5) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „v době sepisování závěti dne 22.12.1995 formou notářského zápisu zůstavitel J. K. K. netrpěl žádnou duševní poruchou, která by ho činila nezpůsobilým k tomuto právnímu úkonu“; že „pro posouzení tvrzeného důvodu neplatnosti závěti ve smyslu §38 odstavce 2 obč. zák. je nejvýznamnějším důkazem vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“; že „právě znalecké posudky spolu s výslechem znalce MUDr. B. vyvrátily tvrzení žalobce, že zůstavitel při pořizování závěti trpěl duševní poruchou“; že „nebylo ani prokázáno, že právní úkon nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně“; že „v prvním odstavci závěti je jednoznačně uvedeno, jaký majetek a komu je závětí odkazován“; že „pro závěť pořízenou formou notářského zápisu ustanovení §476 odstavec 1 a 2 obč. zák. žádné zvláštní náležitosti nepožaduje, a postačí tedy k její platnosti, že je sepsána notářským zápisem o právním úkonu, který nemá vady, pro něž by byl neplatný z hlediska ustanovení občanského zákoníku o neplatných právních úkonech a zda splňuje náležitosti notářského zápisu, dané §63 notářského řádu“; že „notářský zápis náležitosti splňuje“; že „zápis byl sepsán v bydlišti zůstavitele, což je uvedeno v záhlaví notářského zápisu“; že „je nerozhodné, na čí podnět byla závěť formou notářského zápisu pořízena, neboť v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel chtěl závěť pořídit a notářský zápis je obsahem jeho vůle“; že „je nepodstatné, zda část závěti, pokud jde o třetí a čtvrtý odstavec závěti, byla opisována z nějakého zůstavitelova dříve pořízeného konceptu závěti, neboť pro obsah závěti je podstatný první odstavec, podle kterého zůstavitel za dědice veškerého svého majetku, ať movitého či nemovitého, nároků a pohledávek, majetku nacházejícího se v době úmrtí zůstavitele na území České republiky ustanovuje svého syna F. K. K.“; že „notářský zápis není neplatný pro nekonkrétnost prohlášení účastníka, že je způsobilý k právním úkonům“; že „závěť nečiní neplatnou ani to, že datum sepsání závěti bylo vypsáno pouze slovy a nikoliv čísly, jak ukládá ustanovení §59 odstavec 2 notářského řádu“; že „závěť byla podepsána vlastnoručně zůstavitelem, což potvrdil svědek JUDr. V. H.“; že „písmo podpisu nemusí být čitelné, a proto je nerozhodné, že zůstavitel závěť nepodepsal celým příjmením K. – K.“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.10.2006, č.j. 18 Co 357/2006-331, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl, že žalovanému 1) a žalované 2) se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává; že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3), žalovanou 4) a žalovaným 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „notářský zápis je, splňuje-li zákonem stanovené náležitosti, veřejnou listinou, jejíž zásadní rozdíl od listiny soukromé spočívá v její důkazní síle“; že „tedy pouze za situace, chyběly-li by písemnosti sepisované formou notářského zápisu takové náležitosti, bez nichž by nebylo možno ani rozeznat formu notářského zápisu, nelze tuto písemnost považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu“; že „v posuzované věci závěť zůstavitele zákonem požadované náležitosti pro notářský zápis splňuje“; že „za této situace tedy bylo na žalobci, aby takovouto listinu zbavil její důkazní síly tím, že by prokázal její nepravdivost, v daném případě svá tvrzení o tom, že její obsah neodpovídá skutečné vůli zůstavitele“; že „obrana žalovaného spočívající v argumentaci o nevěrohodnosti závěti však zůstala pouze ve fázi tvrzení, které nebylo žádnými důkazy podpořeno“; že „v rozhodované věci byla závěť sepsána zůstavitelem způsobilým k právním úkonům formou veřejné listiny prokazující pravdivost jejího obsahu“; že „se jedná proto o právní úkon platný a za tohoto právního stavu žaloba na určení neplatnosti závěti a určení, že F. K. K. a jeho právní nástupci [žalovaný 1) a žalovaná 2)] nejsou dědici v této závěti, není opodstatněná“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že „napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť ustanovení §56, §62 a §63 notářského řádu, jejichž výklad je v řízení o žalobě o určení neplatnosti závěti a dědického práva klíčovou otázkou, jsou zjevně v praxi odvolacích soudů interpretována rozdílně a samotná otázka dotčených formálních náležitostí notářského zápisu nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího výslovně řešena“; že „důvodem dovolání je především nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá“. Dále namítá, že „dokument sepsaný JUDr. H. obsahuje údaj o ústním sdělení zůstavitele o jeho způsobilosti, když uvádí, že ‚dostavil se účastník dle vlastního udání způsobilý k právním úkonům‘“; že „ustanovení §63 not.ř. nepřipouští údaj notáře o udání účastníka o jeho způsobilosti“; že „není-li vyhověno požadavku na písemné prohlášení účastníka, nejsou splněny náležitosti notářského zápisu a dokument nemůže být považován za notářský zápis ani za veřejnou listinu“; že „notář při sepisování listiny nepostupoval v souladu se skutečností, neboť to nebyl zůstavitel, kdo se kamkoli dostavil, naopak, notář se dostavil do místa pobytu zůstavitele“; že „také z výpovědi notáře jednoznačně vyplývá, že zůstavitel nežádal o pořízení závěti, nýbrž sepsání listiny mu bylo navrženo notářem a původním žalovaným“; že „při sepisování závěti bylo porušeno ustanovení §63 písm. h) not.ř., který požaduje, aby v závěru listiny byly připojeny podpisy účastníků“; že „předmětný dokument je podepsán téměř nečitelným J. K.“; že „uvedené označení podepisujícího se účastníka však nevyhovuje zákonným požadavkům, neboť fyzická osoba se musí podepsat minimálně celým svým příjmením, které v tomto případě zní K. K.“; že „notář JUDr. H. vypsal datum vyhotovení listiny pouze slovy, aniž uvedl číselný údaj“; že „podle ustanovení §63 písm. a) not.ř. musí notářský zápis obsahovat místo, den, měsíc a rok úkonu“; že „ustanovení §59 odst. 2 not.ř. pak požaduje, aby datum sepsání bylo uvedeno též slovy“; že „nelze tato ustanovení vyložit jinak, než že datum má být vyznačeno jednak ve své číselné podobě a jednak v podobě slovní“; že „obsah závěti neodpovídá tomu, co zůstavitel skutečně při jednání dne 22. prosince 1995 projevil“; že „v době sepisování závěti F. T. K. K. a JUDr. V. H. projevovali značnou snahu ovlivnit zůstavitele a přesvědčit ho, aby pořídil závěť“; že „závěť není projevem vůle samotného zůstavitele, neboť ji v celém rozsahu vytvořil sám notář a zůstaviteli ji pak pouze předložil k podpisu“; že „koncept pořídil kdysi sám zůstavitel, a poté, co mu byl před sepisováním závěti předložen, zůstavitel souhlasil s tím, aby závěť byla stejného znění“; že „zůstavitel se však o konceptu vůbec nezmínil a veškerá aktivita k jeho použití směřovala ze strany původního žalovaného F. K. K.“; že „notář JUDr. H. se zůstavitelem nekonzultoval rozdíly mezi konceptem a závětí, neprodiskutoval s ním, jaké jednotlivé úseky jsou podle zůstavitelova mínění podstatné, které ve své závěti chce použít, a tedy, jak má vlastně vypadat a co má obsahovat závěť“; že „při sepisování listiny na návrh notáře, a tedy nikoli na žádost zůstavitele, jak notář uvedl ve svém zápisu, byli přítomni jak žalovaný, coby jediný dědic ze závěti, tak i všichni tři správci zůstavitelova majetku, kteří se stali, v důsledku zůstavitelovy závěti a darovacích smluv, zaměstnanci původního žalovaného“; že „jeden z nich, konkrétně tachovský správce K. V., dokonce závěť zůstavitele sám psal na psacím stroji, zatímco notář mu ji přímo diktoval“; že „pokud je závěť sepisována formou notářského zápisu, není zákonem stanovena, a tedy umožněna přítomnost svědků“; že „pokud by měl být přítomen svědek, nemohl by jím být závětní dědic“; že „pokud notář připustil možnost, aby při sepisování závěti byly přítomny uvedené osoby, dokonce aby jedna z těchto osob závěť psala, aniž k tomu byl dán jakýkoli zákonný důvod, porušil svoji povinnost mlčenlivosti dle notářského řádu a jeho postup byl nezákonný“; že „jednání dne 22. prosince 1995 začalo po poledni a skončilo až po mnoha hodinách“; že „přitom dvanáct darovacích smluv a závěť obsahují údaj notáře o tom, že zůstavitel dokumenty přečetl“; že „je tedy nezbytné přihlížet k tomu, jakou zátěž pro zůstavitele představovalo samo jednání dne 22. prosince 1995 vzhledem k jeho vysokému věku a nepříznivému zdravotnímu stavu“; že „pokud soudy obou stupňů vycházely z výpovědí notáře JUDr. H., nebyla jejich zjištění založena na informacích z důvěryhodného zdroje“; že „ač předmětem jeho svědectví byly vždy ty samé skutečnosti, pokaždé se jednalo o jiné výpovědi“. Navrhl, aby „Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 3) ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že „plně souhlasí se žalobou“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.
Podle ustanovení §476 odst. 2 obč. zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §476d odst. 1, části věty před středníkem obč. zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu.
Podle ustanovení §63 not. ř. notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok úkonu, b) jméno a příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k právním úkonům, e) údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g) údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka notáře a jeho podpis.
Podle ustanovení §59 odst. 2 věty první not. ř. datum sepsání notářské listiny, výše peněžitého plnění a délka lhůt se vypisují též slovy.
Podle ustanovení §6 not. ř. notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření (dále jen „notářské listiny“) jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem.
Chybějí-li u písemnosti sepisované notářem formou notářského zápisu takové náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat formu notářského zápisu, účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou náležitostí notářského zápisu, nelze tuto písemnost považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976, sp.zn. 4 Cz 34/76, uveřejněný ve Sbírce soudních a stanovisek pod č. 61, ročník 1977, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud ČR důvod se odchylovat ani v současnosti).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při posouzení otázky, zda sporná závěť splňuje náležitosti závěti pořízené formou notářského zápisu, v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení §476, §476d obč. zák., §63 a §59 odst. 2 not. ř. v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976, sp.zn. 4 Cz 34/76, uveřejněný ve Sbírce soudních a stanovisek pod č. 61, ročník 1977; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 27.1.1983, sp.zn. 4 Cz 82/82, uveřejněný ve Sbírce soudních a stanovisek pod č. 51, ročník 1984). Dospěl-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) - oproti názoru žalobce - k závěru, že formulační neobratnosti posuzovaného notářského zápisu, tj. především užití slov „dostavil se účastník dle vlastního udání způsobilý k právním úkonům“ (srov. §63 písm. d) not. ř.); skutečnost, že datum v notářském zápisu je uvedeno pouze slovy, nikoli též číslem (srov. §63 písm. a) a §59 odst. 2 not. ř.), případně, že zůstavitel podepsal notářský zápis uvedením příjmení „K.“, nikoli „K. K.“ (srov. §63 písm. h) not. ř.), nelze považovat za znemožňující rozeznat formu notářského zápisu, a proto ani zpochybnit platnost sporné závěti, s odůvodněním shora citovaným, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z uvedeného hlediska, nemůže mít zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Z vylíčení dalších důvodů dovolání vyplývá, že žalobce namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], resp. že namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky však – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu