Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 474/2008 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.474.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.474.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 474/2008 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce E. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Š. M., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 501/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. března 2007, č. j. 11 Co 104/2007-148, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Chebu dne 23.12.2004 domáhal určení, že žalovaný „není závětním dědicem zůstavitelky N. M., zemřelé (dále také jen „zůstavitelka“)“. Uvedl, že „zůstavitelka měla ke dni smrti manžela (žalovaného) a tři děti (žalobce a dvě dcery)“; že „v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod č.j. 17 D 901/2003 byla předložena úředně ověřená kopie závěti ze dne 20.9.2002 sepsaná ve formě notářského zápisu sp.zn. NZ 274/2002, N 277/2002, notářkou JUDr. H. M.“; že „na základě této závěti byl jediným dědicem zůstavitelky ustanoven žalovaný“; že „předmětný notářský zápis nebyl podepsán zůstavitelkou“, neboť „podpis uvedený na notářském zápise neodpovídá jejímu písmu“; že „zůstavitelka byla v době sepsání závěti natolik vážně nemocná, že se nemohla dostavit do kanceláře notářky“; že „měla silnou cukrovku, pobývala na lůžku a velmi často upadala do stavu tzv. komatu“; že „soud mu v dědickém řízení usnesením ze dne 11.11.2004, č.j. 17 D 901/2003-147, uložil podat žalobu na určení, že žalovaný není závětním dědicem zůstavitelky“. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 5.10.2006, č.j. 20 C 501/2004-128, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že „vzhledem k tomu, že žalobce je synem zůstavitelky, a tedy dědicem zákonným, a žalovaný měl být pořízenou závětí určen též dědicem závětním, je již tímto dán naléhavý právní zájem žalobce ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř.“; že „v Centrální evidenci závětí je evidována závěť zůstavitelky, pořízená formou notářského zápisu dne 20.9.2002 u notářky JUDr. H. M.“; že „obmyšlenou osobou pro případ své smrti zůstavitelka učinila manžela (žalovaného)“; že „zůstavitelka a žalovaný pořídili de facto tzv. vzájemnou závěť, kde se navzájem ustanovili dědici pro případ smrti prvního z nich“; že „výpověď svědkyně JUDr. H. M. a obsah jí předložených listin“ vedou k závěru, že „zůstavitelka pořídila platnou závěť“. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.3.2007, č.j. 11 Co 104/2007-148, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou nadbytečné“; že soud prvního stupně „se vůbec neměl zabývat existencí naléhavého právního zájmu žalobce na podání žaloby o určení dědického práva“, neboť „žalobce byl k podání žaloby odkázán usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 11.11.2004, č.j. 17 D 901/2003-147, vydaném v dědickém řízení podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“; že „odkaz soudu na sporné řízení je v souladu s ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.“; že „žaloba byla podána v soudem stanovené lhůtě“; že „žalobní petit odpovídá citovanému zákonnému ustanovení“; že však „okruh účastníků neodpovídá okruhu účastníků dědického řízení (dědiců zůstavitelky)“; že „účastníky sporného řízení, zahájeného podáním žaloby musí být všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“; že „neoznačí-li žalobce za účastníky sporného řízení všechny, kdo jimi musí být, je to důvodem pro zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace“; že „při jednání u notáře Mgr. Ing. J. H. jako soudního komisaře, konaném dne 15.10.2004, žalobce namítl neplatnost závěti pořízené zůstavitelkou formou notářského zápisu“; že „ostatní dvě dědičky ze zákona, dcery M. T. a M. F., se vyjádřily tak, že závěť nezpochybňují, že však žádný ze zákonných dědiců dědictví po zůstavitelce kvalifikovaným způsobem neodmítl“; že „v odůvodnění usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 11.11.2004, č.j. 17 D 901/2003-147, je uvedeno, které osoby přicházejí v úvahu jako dědicové ze zákona a výslovně se v něm uvádí, že žaloba musí být podána nejen proti závětnímu dědici, ale také proti ostatním účastníkům s uvedením konkrétních jmen“; že „žaloba byla podána pouze proti pozůstalému manželu Š. M.“; že „žalobce byl v dědickém řízení dostatečně podrobně a konkrétně poučen, v jaké lhůtě, jakým způsobem a koho má žalovat“ a že proto „není dána věcná legitimace na straně žalované“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „není člověkem znalým práva“; že „má základní vzdělání a právnickým věcem nerozumí“; dále že „v tomto řízení podle §175k dost. 2 o.s.ř. jde pouze o to, že mezi účastníky je sporné dědické právo, tj. je sporné, kdo je dědicem“; že „nejde o to, kdo má být účastníkem dědického řízení“; že „sporné je pouze to, zda závěť pořízená zůstavitelkou je platná, či nikoliv a zda z tohoto důvodu pozůstalý manžel má dědit ze zákona nebo jako závětní dědic“; že „požadavek, aby soud určil, zda pozůstalý manžel je závětním dědicem, nebo dědicem ze zákona, je vlastně žalobou na určení, zda závěť je či není platná“; že „případný výsledek takového sporu není způsobilý ovlivnit dědické právo některého z dědiců, tj. neřeší případnou otázku, zda účastník je či není dědicem“; že „podanou žalobu nelze v této věci klasifikovat jako žalobu ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“ a že „žaloba měla být posuzována jako běžná žaloba na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř.“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný k dovolání žalobce především uvedl, že „žalobce byl náležitě poučen proti komu, v jaké lhůtě a jakým způsobem má žalobu podat“ a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl „jako zjevně bezdůvodné“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený \"zvláštní\" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67). Postavení žalobce v řízení před soudem je určeno obsahem rozhodnutí soudu, vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. Ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně. Okruh žalovaných soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle na údajích uvedených v rozhodnutí vydaném podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. v řízení o dědictví. Žalovaným ve sporném řízení nic nebrání v tom, aby zaujali stanovisko shodné s žalobcem. Soud však nemůže z takového vyjádření žalovaného dovodit, že dědické právo přestalo být sporné, a řízení zastavit, pokud nemá podklady pro postup podle ustanovení §96 odst. 1 až 3 o. s. ř., tj. k vyřízení výslovného zpětvzetí návrhu. Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§90 o.s.ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp.zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004]. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že N. M., zemřelá, (dále též jen „zůstavitelka“), byla vdaná a měla tři děti. Zůstavitelka sepsala dne 20.9.2002 závěť ve formě notářského zápisu, čj. NZ 274/2002, N 277/2002, kterou odkázala veškerý svůj majetek svému manželovi Š. M. (žalovanému). Současně bylo zjištěno, že pozůstalý syn E. B. (žalobce) při jednání u notáře Mgr. Ing. J. H. konaném dne 15.10.2004 namítl neplatnost závěti ze dne 20.9.2002. Pozůstalé dcery M. T. a M. F. závěť nezpochybnily, dědictví však neodmítly. Ze spisu dále vyplývá, že v řízení o dědictví po zůstavitelce vedeném Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 17 D 901/2003, byl usnesením ze dne 11.11.2004, č.j. 17 D 901/2003-147, pozůstalý syn E. B. „odkázán“, aby „ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Chebu žalobu na určení, že pozůstalý manžel Š. M. není závětním dědicem zůstavitelky“. V odůvodnění tohoto usnesení je konstatováno, které osoby přicházejí v úvahu jako dědicové zůstavitelky ze zákona a výslovně je v něm uvedeno, že žaloba musí být podána nejen proti závětnímu dědici Š. M., ale také proti ostatním účastníkům dědického řízení, tj. proti pozůstalým dcerám M. T. a M. F. (které sice neplatnost nenamítaly, ale zůstávají účastnicemi dědického řízení do doby, než bude najisto postaveno, zda půjde o dědění ze závěti nebo ze zákona). Z výše uvedeného vyplývá, že v daném případě soudy, při posouzení otázek věcné legitimace účastníků řízení, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam. S ohledem na obsah shora citovaného usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 11.11.2004, č.j. 17 D 901/2003-147, žalobce nemohl být postupem soudů v dané věci dotčen ani na svých právech vyplývajících z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp.zn. I. ÚS 467/04), neboť o tom, že předmětná žaloba musí být podána proti všem v úvahu přicházejícím zákonným dědicům, byl citovaným usnesením poučen. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2008 JUDr. Roman F i a l a, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2008
Spisová značka:21 Cdo 474/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.474.2008.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§91 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
§175k odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
§243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-03