Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 4994/2007 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4994.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4994.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4994/2007 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce P. L., zastoupeného advokátem, proti žalované P. L., zastoupené advokátem, o neúčinnost smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 23 C 158/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2006 č.j. 56 Co 390/2006-85, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"smlouva o převodu členských práv a povinností ve S. b. d. Š., vztahující se k družstevnímu bytu č. 10, o kuchyni a čtyřech pokojích s přísl., I. kategorie, v pátém podlaží domu v P., sjednaná mezi O. L. a žalovanou\" je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho manželství s matkou žalované O. L. bylo rozvedeno dne 21.3.2000, že dnem 12.11.2001 nabylo právní moci usnesení o schválení soudního smíru o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, podle kterého se \"výlučnou nájemkyní a členkou družstva\" stala O. L. a žalobce se zavázal byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu, a že následně rozhodnutím soudu ze dne 15.12.2003 byla O. L. uložena povinnost zaplatit žalobci z vypořádání společného jmění manželů částku 604.200,- Kč. Protože O. L. žalobcovu pohledávku neuspokojila, byla proti ní \"vedena exekuce\", při níž bylo zjištěno, že povinná nemá \"téměř žádný movitý i nemovitý majetek\". Ze zahájeného správního řízení ve věci zrušení trvalého pobytu se žalobce dozvěděl, že O. L. převedla ještě v průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů členská práva a povinnosti ve stavebním bytovém družstvu na žalovanou, která se posléze na základě smlouvy o převodu družstevního bytu ze dne 19.3.2003 stala vlastnicí bytové jednotky. Žalobce se domnívá, že O. L. uzavřela smlouvu o převodu členských práv a povinností ve stavebním bytovém družstvu v úmyslu zkrátit žalobce (jako svého věřitele), neboť bylo již od počátku sporu o vypořádání společného jmění manželů zřejmé, že se bude vypořádávat \"tržní hodnota členského podílu ve stavebním bytovém družstvu\", že hodnota tohoto podílu bude mnohonásobně převyšovat ostatní aktiva společného jmění manželů a že O. L. bude zavázána žalobci zaplatit vypořádací podíl. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 25.4.2006 č.j. 23 C 158/2005-66 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.435,50 Kč k rukám \"právního zástupce žalované\". Z provedeného dokazování dovodil, že manželství žalobce s matkou žalované O. L. bylo rozvedeno dnem 18.4.2000, že \"rozsudkem\" Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9.10.2001 sp. zn. 14 C 209/2001 bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu (výlučnou nájemkyní a členkou družstva se stala O. L. a žalobce \"se zavázal předmětný byt vyklidit a předat jej do 15 dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu\") a že \"rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město, č.j. 30 C 118/2002-74, jenž nabyl právní moci dne 3.2.2004\", bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů, z něhož vznikl O. L. \"závazek na vyrovnání podílu vyplatit žalobci částku 604.200,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku\", a že dnem 16.10.2003 \"vznikly právní účinky vkladu nemovitosti, když členem družstva se stala žalovaná\". Podle názoru soudu prvního stupně je žalovaná ve sporu pasivně legitimována, neboť \"věděla o pohledávce své matky vůči žalobci vyplývající z titulu vypořádání společného jmění manželů\", avšak \"povinnost O. L. vznikla až právní mocí rozsudku o vypořádání společného jmění manželů, tedy až po té, co členská práva k družstevnímu bytu byla převedena na žalovanou\"; v době převodu členských práv a povinností tedy žalobce ještě nebyl ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku věřitelem a matka žalované dlužníkem a ani \"neexistovala pohledávka žalobce za O. L. na základě závazkového právního vztahu existujícího v období uzavření předmětné smlouvy\", a proto žalobce \"nemůže být v tomto sporu aktivně legitimován\". K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31.8.2006 č.j. 56 Co 390/2006-85 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 17.756,-Kč \"na účet\" advokáta. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že ze smíru, kterým byla určena výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva O. L. a kterým se žalobce zavázal byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, schváleným pravomocným usnesením soudu, \"nastal stav, kdy mezi účastníky byla dána existence závazkového právního vztahu, z něhož vyplývá finanční vypořádání\". Protože O. L. byla \"určena výlučnou členkou družstva a nositelkou práv a povinností\", musela si být vědoma též \"skutečnosti, že daný vztah nebyl dosud vypořádán\" a že žalobci \"může vzniknout pohledávka z titulu tržního ocenění souboru členských práv a povinností vztahujících se k družstevnímu bytu\". Žalobci nebyl zajištěn náhradní byt a nedošlo ani k dohodě \"o poskytnutí finanční částky\", a proto podal dne 27.3.2002 žalobu na vypořádání společného jmění manželů. Uzavřela-li O. L. následně dne 26.11.2002 se žalovanou smlouvu o převodu členských práv a povinností, učinila tak v době, kdy mezi ní a žalobcem \"existoval nevypořádaný závazkový právní vztah, přičemž připadalo v úvahu pouze takové vypořádání, že členský podíl bude přikázán do vlastnictví O. L. a ta bude zavázána k zaplacení finanční částky na vyrovnání podílu\". Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce je aktivně legitimován k podání odpůrčí žaloby ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku, neboť je věřitelem, jež má vůči dlužnici O. L. vykonatelnou pohledávku, že jeho žaloba byla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě a že žalovaná je pasivně legitimována, neboť uzavřela s dlužnicí (svojí matkou) dne 26.11.2002 smlouvu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, i když věděla o soudním smíru, na základě něhož se její matka stala výlučnou nájemkyní a členkou družstva, přičemž \"obě věděly o probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění manželů a o existenci závazkového právního vztahu, z něhož vyplývá finanční vypořádání\". Předpoklad \"o vědomosti blízké osoby o existenci úmyslu dlužníka zkrátit věřitele\" nebyl podle odvolacího soudu vyvrácen. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že žalobce neměl za O. L. pohledávku v době uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu (tj. ke dni 26.11.2002), že pohledávka žalobce nevznikla na základě závazkového právního vztahu \"existujícího v období uzavření předmětné smlouvy, ale až na základě rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů ze dne 15.12.2003 bez předchozí existence závazkového vztahu\", když \"vznik této pohledávky nebyl jistý až do rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů, takže nebylo možné v době uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností na pohledávku nahlížet jako na pohledávku jistě v budoucnu vzniklou\". Z usnesení o schválení soudního smíru, na jehož základě se O. L. stala výlučnou nájemkyní družstevního bytu, jí nevznikl \"žádný závazek uhradit žalobci jakoukoli finanční kompenzaci, neboť by musel být přímo předmětem tohoto smíru\". Žalobce proto není \"aktivně legitimován, neboť úkon odporovatelný žalobcem nelze odporovat pro nemožnost uspokojení pohledávky žalobce vzniklé na základě rozsudku soudu o vypořádání společného jmění manželů\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolaní žalované jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se s odvolacím soudem v tom, že je aktivně legitimován k podání odpůrčí žaloby a že jeho pohledávka vznikla na základě usnesení soudu o schválení smíru, kterým bylo zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu. O. L. si musela být vědoma, že \"soubor členských práv a povinností má svoji tržní hodnotu a ta že nebyla mezi ní a žalobcem smírem vypořádána\", přičemž o pohledávce žalobce se dozvěděla nejpozději 22.4.2002 ze žaloby o vypořádání společného jmění manželů, ale až dne 26.11.2002 uzavřela se žalovanou smlouvu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu \"s úmyslem zprostit se své pohledávky vůči žalobci\". Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení §42a odst.1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Podle ustanovení §42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Podle ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je - jak uvádí ustanovení §42a odst.1 občanského zákoníku - věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení §42a odst.3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch. Z ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku, v němž jsou vymezeny podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, nelze dovozovat, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován k odpůrčí žalobě, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže \"druhou stranou\" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat. V řízení o odpůrčí žalobě je - jak dále vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a, současně, že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V projednávané věci bylo soudy z hlediska skutkového stavu věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že manželství žalobce a O. L. bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21.3.2000 č.j. 14 C 170/99-13, který nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 18.4.2000. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9.10.2001 č.j. 14 C 209/2001-20, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 12.11.2001, byl schválen smír žalobce a O. L. o tom, že se zrušuje jejich právo společného nájmu \"bytu o kuchyni a čtyřech pokojích s příslušenstvím, I. kategorie v 5. podlaží domu v P., R.\", že byt bude \"jako výlučná nájemkyně a členka družstva\" užívat O. L. a že žalobce se zavazuje byt vyklidit a vyklizený odevzdat O. L. do 15 dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu. Žalobce podal u Okresního soudu Plzeň - město dne 27.3.2002 proti O. L. žalobu o vypořádání společného jmění manželů, v níž se mimo jiné domáhal vypořádání \"členského podílu ve S. b. d. Š.\" (správně Š.); rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15.12.2003 č.j. 30 C 118/2002-74, který nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 3.2.2004, bylo mimo jiné rozhodnuto, že O. L. je povinna zaplatit žalobci \"na vyrovnání podílů\" částku 604.200,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku, když bylo přihlédnuto k tomu, že hodnota \"členského podílu ve stavebním bytovém družstvu\" činí 1.200.000,- Kč. V průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů O. L. převedla smlouvou ze dne 26.11.2002 členská práva a povinnosti ve S. b. d. Š. na žalovanou. Za tohoto skutkového stavu soudy řešily právní otázku, zda žalobce byl v době uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 26.11.2002 věřitelem O. L., tedy, řečeno jinak, zda měl za O. L. v době uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 26.11.2002 pohledávku, a to alespoň - jak vyplývá z výše uvedeného - pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. S námitkou dovolatelky, že žalobcova pohledávka za O. L. vznikla teprve na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15.12.2003 č.j. 30 C 118/2002-74 o vypořádání společného jmění manželů, dovolací soud nesouhlasí. Vzniklo-li manželům za trvání manželství nejen právo společného nájmu družstevního bytu, ale také společné členství v bytovém družstvu (§703 odst.2 občanského zákoníku), představují členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu majetkovou hodnotu, která je manželům společná a která vyjadřuje míru jejich účasti na majetku (vlastním kapitálu) družstva. Bylo-li manželství rozvedeno a stal-li se na základě dohody rozvedených manželů nebo rozhodnutí soudu (po zrušení práva společného nájmu bytu) jeden z nich jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (§705 odst.2 občanského zákoníku), připadla mu tím také (veškerá) členská práva a povinnosti spojená s (jejich dosud společným) členstvím v družstvu; hodnotu těchto jejich členských práv a povinností je třeba zohlednit při vypořádání společného jmění manželů obdobně jako další majetkové hodnoty, které jsou jim společné a které navazují na jejich spotřební společenství. Připadnou-li podle dohody nebo rozhodnutí soudu dosud společná členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu jednomu z rozvedených manželů, vznikne mu tím současně povinnost vypořádat s rozvedeným manželem hodnotu těchto členských práv a povinností. Již tím, že se stal \"výlučným členem\" bytového družstva a že mu tím připadla (veškerá) členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, má vůči svému rozvedenému manželu z důvodu vypořádání hodnoty (dosud společných) členských práv a povinností dluh, který je třeba zohlednit při vypořádání jejich společného jmění manželů, nebyl-li dobrovolně splněn dříve. Z vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených se zaniklým společným členstvím v družstvu tedy vzniká rozvedenému manželu pohledávka již na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o tom, že se druhý z nich stává jako člen družstva nájemcem družstevního bytu, a nikoliv teprve na základě vypořádání jejich společného jmění manželů, při němž bylo k této pohledávce, \"výlučným\" členem družstva dosud neuspokojené, přihlédnuto. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl k závěru, že žalobce měl v době uzavření smlouvy ze dne 26.11.2002 o převodu členských práv a povinností ve S. b. d. Š. na žalovanou vůči O. L. z důvodu vypořádání hodnoty (dosud společných) členských práv a povinností pohledávku, neboť O. L. se stala \"výlučnou nájemkyní a členkou družstva\" na základě smíru, schváleného usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9.10.2001 č.j. 14 C 209/2001-20, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 12.11.2001. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 4.500,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004; Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.800,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalobce zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. během řízení neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.800,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2008 JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2008
Spisová značka:21 Cdo 4994/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4994.2007.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§42a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§42a odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
§42a odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.
§42a odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb.
§703 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
§705 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
§237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.
§243b odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-03