ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.5299.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5299/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. U., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Č. L., zastoupenému advokátem, o zařazení do platové třídy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 355/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. srpna 2007 č.j. 35 Co 1256/2006-74, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost „provést zařazení žalobkyně pro účely přiznání mzdy za práci odpracovanou žalobkyní za dobu od 23.12.2002 do 9. platové třídy“. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 23.12.2002 pracovala jako „vedoucí provozně technického oddělení“ a že byla zařazena v 8. platové třídě, avšak „podle pracovní náplně a skutečně vykonávané práci měla právo na zařazení do 9. platové třídy“. Na dopis ze dne 18.5.2005 adresovaný zaměstnavateli a dopis ze dne 6.6.2005 adresovaný tajemníkovi M. Č. L., kterými žádala o zařazení do 9. platové třídy, kladnou odpověď nedostala; proto se dopisem ze dne 7.6.2005 obrátila na předsedkyni ZV ZOO Č. L. Na tento dopis reagoval „Odborový svaz státních orgánů a organizací z P.“ vyjádřením stanoviska k zařazení do platové třídy, kterým žalobkyni „v podstatě bylo dáno za pravdu“, a které bylo potvrzeno i při osobním jednání dne 23.6.2005 za účasti předsedkyně ZV ZOO M. Č. L. „Dopisem tajemníka M. Č. L. ze dne 4.7.2005 však bylo vyjádřeno stanovisko, že nebyly shledány důvody pro zařazení do 9. platové třídy“.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 14.9.2006 č.j. 6 C 355/2005-47 „návrh, aby bylo žalovanému uloženo provést zařazení žalobkyně pro účely přiznání mzdy za práci odpracovanou žalobkyní za dobu od 23.12.2002 do 9. platové třídy“, zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 8.025,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobkyně nesplňuje předpoklady pro přiznání 9. platové třídy, neboť nemá vyšší odborné vzdělání a toto jí nebylo prominuto“. Vyšel ze skutečnosti, že pro zařazení do 9. platové třídy je kvalifikačním předpokladem vyšší odborné vzdělání a dospěl k závěru, že ohledně dosaženého vzdělání neměla žalobkyně „od zaměstnavatele výjimku“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1.8.2007 č.j. 35 Co 1256/2006-74 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil „v tomto správném znění: Žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost provést pro účely přiznání platu za práci žalobkyní odpracovanou za dobu do 2.1.2003 zařazení žalobkyně do 9. platové třídy, se zamítá“; ve výroku II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem I. stupně 5.750,-Kč, a zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 6.672,-Kč. Namítala-li žalobkyně, že „senát, který věc při tom kterém jednání projednával, byl vždy složen z jiných přísedících“, nejde podle názoru odvolacího soudu o jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť bylo zjištěno, že při každém nařízeném jednání jednal senát složený z předsedy a dvou přísedících, „soud byl tedy“ - vzhledem k tomu, že jde o pracovní věc – „vždy správně obsazen“. Ve věci samé vycházel odvolací soud z porovnání charakteristik 8. a 9. platové třídy, obsažených v katalogu prací, a dospěl k závěru, že žalobkyně netvrdí a v řízení ani nebylo prokázáno, „že by její práce spočívala v metodickém usměrňování majetkové správy na nižších organizačních složkách, či v komplexním, tedy úplném zajišťování majetkové správy v podobě nabývání, pronájmu, zastavování, prodeje, či jiných forem dispozice“, a proto žalovaný „neměl důvod žalobkyni zařadit do 9. platové třídy“. Podle názoru odvolacího soudu navíc žalobkyně nesplnila ani kvalifikační předpoklad pro výkon prací zařazených do 9. platové třídy, tedy vyšší odborné vzdělání, a žalovaný jí ani neudělil výjimku. „Zařazení zaměstnance do platové třídy, pro kterou nemá potřebné vzdělání, je“ totiž – jak odvolací soud dovodil – „právem, nikoliv povinností zaměstnavatele“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť podle jejího názoru byla věc řešena v rozporu s hmotným právem. V první řadě v dovolání uvádí, že kromě žaloby v dané věci podala u Okresního soudu v České Lípě také žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vedenou pod sp. zn. 6 C 353/2005, a domnívá se, že „obě kauzy spolu úzce souvisely“ a měly být proto projednány „jedním soudem“. Kdyby totiž – jak dovolatelka dále uvádí – byla zařazena do 9. platové třídy, „odpadl by důvod k podání výpovědi“, neboť žalovaný ohledně výpovědního důvodu odkazoval na to, že „nemůže dovolatelku pro nesplnění kvalifikace do 9-té třídy zařadit“. Ve skutečnosti, že „obě kauzy byly projednány samostatně“, spatřuje dovolatelka „projev určité libovůle a podjatosti“. Dále potom soudy obou stupňů „nebraly zřetel na předložené listinné důkazy“, které „jednoznačně prokazovaly, že žalobkyně zajišťovala výkon prací dle katalogu zařazených do 9. platové třídy a že žalovaný v rozporu se skutečností tvrdí, že je dovolatelka nevykonávala“. Na rozdíl od odvolacího soudu je dovolatelka toho názoru, že splňovala i kvalifikační předpoklady pro zařazení do 9. platové třídy, neboť „tím, že byla zařazena do vedoucí funkce, byla jí v podstatě výjimka udělena“ a „vzdělání prominuto“. Řízení rovněž trpí vadou spočívající v tom, že se obsazení senátu soudu prvního stupně „neustále měnilo“, což mělo za následek „porušení procesních práv, zajišťujících celistvost a kontinuitu projednávané věci“. Kromě toho odvolací soud v projednávané věci použil „právní předpisy, které nabyly účinnosti až v r. 2004“, ačkoli žalobkyně „činnost spojenou se zařazením do 9. platové třídy vykonávala od r. 2002, nejpozději k období 22.12.2003“. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně sice v dovolání mimo jiné uvádí, že „dovolání je přípustné a důvodné ve smyslu…§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že soudy obou stupňů „nebraly zřetel na předložené listinné důkazy, které předložila dovolatelka“, zejména „Listinu odborového svazu státních orgánů a organizací ze dne 20.6.2005, zápis z mimořádného jednání ZV OO ze dne 23.6.2005 a dopis Krajského úřadu L. k. ze dne 4.8.2005“; a že naopak zcela irelevantní jsou „tvrzení svědkyně pí. Z. a p. Ing. H.“, že „činnosti zařazené v 9.platové třídě, ač byly v pracovní náplni žalobkyně ukládány, nebyly na ní požadovány“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že kvalifikačním předpokladem pro výkon prací zařazených v 9. platové třídě je vyšší odborné vzdělání, které žalobkyně nemá, že žalovaný výjimku z dosaženého vzdělání žalobkyni neudělil, že charakteristice 8. platové třídy u referenta majetkové správy „odpovídá pracovní náplň žalobkyně“, a že nebylo prokázáno, že by práce žalobkyně spočívala v činnostech zařazených v 9. platové třídě, jakými jsou „metodické usměrňování majetkové správy na nižších organizačních složkách, či komplexní, tedy úplné zajišťování majetkové správy v podobě nabývání, pronájmu, zastavování, prodeje, či jiných forem dispozice“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že jí pro převedení do 9. platové třídy byla udělena ze strany zaměstnavatele výjimka ze vzdělání, a to již tím, že „byla zařazena do vedoucí funkce“, a že je irelevantní, „jestli prováděla všechny činnosti, které naplňovaly převedení do 9. platové třídy, neboť podle zákona č. 143/92 Sb. je důvodem k takovému zařazení výkon nejnáročnější činnosti, kterou pracovník vykonává“, a tuto žalobkyně „prokazatelně vykonávala“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (kterou dovolatelka spatřuje ve změně obsazení senátu soudu prvního stupně) - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení je nedůvodná i námitka spatřovaná v tom, že odvolací soud neposuzoval věc podle předpisů účinných „k době, kdy nastala faktická skutečnost“ (tedy ke dni 23.12.2003, kdy podepisovala pracovní smlouvu), neboť je třeba mít na zřeteli, že žalobkyně požadovala zařazení do 9. platové třídy za celou dobu výkonu funkce vedoucí provozně technického oddělení od 2.1.2003 do skončení pracovního poměru v roce 2005, a podle předpisů v této době účinných (ale ostatně i podle předpisů dříve platných) nárok na požadované platové zařazení nevznikal.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu