ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3275.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3275/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobce J. M. , proti žalované A. H. , zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k části pozemku, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 191/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2006, č. j. 13 Co 153/2004-180, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. května 1999, č. j. 9 C 191/96-87, zamítl žalobu na určení, že žalobce „je vlastníkem části pozemku p. č. 1548/1 v k. ú. K., a to té části, která je na geometrickém plánu zhotoveném Katastrálním úřadem Z. ze dne 7. 6. 1996 č. 345-646/96 označena p. č. 1548/11 o výměře 17 m2“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 135, pozemku st. parc. č. 174, na němž je dům postaven, a pozemku parc. č. 1548/10 v k. ú. K. u O. Nemovitosti nabyl v letech 1981 a 1984 děděním po prarodičích F. a L. M., kteří je vlastnili od roku 1956. Žalovaná se na základě kupní smlouvy z 30. 3. 1992 stala vlastnicí pozemku parc. č. 1548/1, který sousedí s pozemkem žalobce st. parc. č. 174. Stavebním povolením z 28. 7. 1992 bylo povoleno nájemkyni T. D., aby postavila na st. parc. č. 174 a části parc. č. 1548/10 dočasnou stavbu rychlého občerstvení, která měla být od parc. č. 1548/1 oddělena plným plotem z dřevěných desek, a podle dohody účastníků z 8. 7. 1992 postavena ve vzdálenosti jednoho metru od hranice pozemku parc. č. 1548/1. V průběhu stavby došlo k odstranění drátěného plotu, jímž byly odděleny pozemky st. parc. č. 174 a parc. č. 1548/1, a byl postaven dřevěný plot, jak předpokládalo stavební povolení. Následným zaměřením v roce 1994 bylo zjištěno, že k pozemku žalobce st. parc. č. 174 je připlocena část pozemku žalované parc. č. 1548/1, geometrickým plánem ze 7. 6. 1996, č. 345-646/96, označená jako pozemek parc. č. 1548/11 o výměře 17 m2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vlastnictví ke spornému pozemku nevydržel. Jestliže tvrdil, že spornou část pozemku připlocenou původním drátěným plotem drželi jako vlastní již jeho právní předchůdci od roku 1956, pak podle zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku z roku 1950; by neuplynula potřebná desetiletá vydržecí doba, neboť k 1. 4. 1964 nabyl účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ten nabytí vlastnictví vydržením neupravoval a podle novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983, občanovi jako oprávněnému držiteli vzniklo pouze právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku. Vzhledem ke vzniku sporů o hranici pozemků mezi účastníky v roce 1994 nebyly splněny ani podmínky vydržení podle novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992. Zároveň soud prvního stupně konstatoval, že se žalobci nepodařilo prokázat, že on a jeho právní předchůdci užívali spornou část pozemku i před rokem 1992, poněvadž není zřejmé, zda byl nový dřevěný plot postaven na místě plotu původního.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října 2002, č. j. 13 Co 286/2000-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobce a jeho právní předchůdci užívali v dobré víře sporný pozemek jako vlastní již od roku 1956, neboť nové oplocení stojí na místě původního, a s odkazem na rozsudky dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1193/98 a 22 Cdo 2570/98 dovodil, že žalobce vlastnictví pozemku vydržel k 1. 1. 1992.
Rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2004, č. j. 22 Cdo 115/2004-152, zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvody spočívaly v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž opakoval výpovědi účastníků a svědků, o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Odvolací soud také vycházel ze skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť pominul skutečnosti významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
Následujícím rozsudkem ze dne 20. července 2006, č. j. 13 Co 153/2004-180, ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2006, č. j. 13 Co 153/2004-190, Krajský soud v Brně znovu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud opakoval výslechy svědků Ing. A. M., M. M., J. Š., J. K. a I. S., přičemž již před zrušením svého předchozího rozhodnutí opakoval výslechy svědka Ing. K. Š., účastníků a důkaz listinami a doplnil dokazování ohledáním na místě samém. Na základě takto provedeného dokazování dospěl ke zjištění, že v souvislosti s výstavbou objektu na pozemku žalobce st. parc. č. 174 nedošlo k posunutí plotu oddělujícího uvedený pozemek od pozemku žalované parc. č. 1548/1. Nový plot byl vybudován na místě původního, takže žalobce a jeho právní předchůdci užívali spornou část pozemku 1548/1 ve stejném rozsahu již od roku 1956. Vyšel především z výpovědí svědků J. Š. a J. K., kteří uvedli, že s výstavbou plotu bylo započato až po dokončení objektu rychlého občerstvení. Poloha plotu byla určena natažením provazu mezi koncovými sloupky plotu původního, které ještě stály, přičemž po celou dobu výstavby nebyli žalovanou upozorněni, že by zasáhli do jejího pozemku. Časový postup výstavby také korespondoval i s tím, co vypověděly svědkyně Ing. A. M. a M. M. Svědkovi I. S., který u soudu prvního stupně uvedl, že při výstavbě plotu byla záměrně zabrána část pozemku žalované ve tvaru klínku, že po postavení jeho části byl plot ve zbytku odkloněn, odvolací soud neuvěřil, neboť si svědek touto skutečností již nebyl při výpovědi před odvolacím soudem jistý: uvedl, že na novém oplocení moc nedělal, že se vyměřovalo podle provázku, vyslovil domněnku, že se při stavbě plotu „uhlo“, o čemž se při stavbě dozvěděl od žalované a jejího manžela, nicméně nevěděl, zda nové oplocení bylo rovné nebo zda v některém místě uhýbalo. V rozporu s původní výpovědí tak uvedl, že se v průběhu stavby dozvěděl o odklonu plotu od žalované a jejího manžela, což je v rozporu i s výpovědí samotné žalované, která uvedla, že se o zabrání části jejího pozemku dozvěděla až v roce 1994, i výpověďmi svědků J. Š. a J. K. Odvolací soud dodal, že odklon nového plotu, uváděný I. S., není patrný ani z geometrického plánu z roku 1996, z něhož vyplývá, že plot vede přímo bez jakéhokoliv odbočení, které by muselo být zjistitelné i pouhým okem. Sama žalovaná však zjistila skutečnost, že žalobce užívá spornou část jejího pozemku až v roce 1994 při geometrickém zaměření, a i z toho vyplývá, že k odbočení plotu svědkem I. S. tvrzenému a pouhým okem zjistitelnému nedošlo. Výpověď tohoto svědka vyvrací i zjištění, které odvolací soudu soud učinil z důkazů provedených před zrušením jeho předchozího rozhodnutí - z půdorysu skutečného provedení stavby, vypracovaného projektantem Ing. D. v listopadu 1992, z geometrického plánu Katastrálního úřadu ve Z. ze dne 16. 6. 1994, č. 271-937/94, a z výpovědi Ing. K. Š., a to, že rozměry stavby, včetně sjednaného odstupu od plotu oddělujícího pozemky účastníků, byly dodrženy, a stavba byla provedena v souladu s projektovou dokumentací.
Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle §130 a 134 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ“), a dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnické právo ke sporné části pozemku žalobkyně označené jako parc. č. 1548/11 vydržením k 1. 1. 1992, neboť podle této novely občanského zákoníku, účinné k uvedenému datu, se zmíněná část pozemku stala způsobilým předmětem vydržení a žalobce si mohl započíst i oprávněnou držbu před 1. 1. 1992.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Aniž zmiňuje, z čeho dovozuje jeho přípustnost, uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) však odvolacímu soudu vytýká, že vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ), a to, že nový dřevěný plot byl v roce 1992 postaven na pozemku parc. č. 1548/1 na místě drátěného plotu z roku 1956 a sporná část pozemku parc. č. 1548/1 byla připlocena k pozemku žalobce st. parc. č. 174 drátěným plotem již od roku 1956. Dovozuje, že pouze svědci J. Š., J. K. a I. S. se mohli náležitě vyjádřit ke stavbě nového plotu a jeho umístění, přičemž nesouhlasí s odvolacím soudem, který označil výpověď I. S. za nevěrohodnou. Poukazuje na rozpory ve výpovědích J. Š. a J. K. Zatímco první uvedl, že v době jeho příchodu na stavbu původní oplocení ještě stálo, bylo pouze částečně odstraněno pletivo a vyhnuté některé sloupky, druhý tvrdil, že již bylo zbourané a že při zahájení stavby stálo pouze několik sloupků. Neshodují se ani ohledně existence plotu za stavbou, na jehož poslední tyčku bylo připevněno pletivo původního oplocení rozdělujícího pozemky účastníků, a od níž mělo být zaměřeno nové oplocení. Podle J. K. byl plot za stavbou již v době jejího zahájení odstraněn, čemuž odpovídá i zjištění, které učinil soud prvního stupně na místě samém, že se nový plot ve spodní, sporné, části vytáčí do pozemku žalované. Dále dovolatelka polemizuje se zaměřením polohy nového plotu podle tyček, u nichž nikdo nepotvrdil, že byly součástí původního plotu, a upozorňuje, že J. K. se před odvolacím soudem vyjadřoval k výpovědi I. S., z čehož dovozuje, že měl informace o jeho výpovědi, a nabízí se otázka, odkud je získal. K výpovědi I. S. uvádí, že logicky si s odstupem několika let nepamatoval na všechny detaily týkající se realizované stavby, na níž neměl žádný osobní zájem. K tomu poukazuje na výpovědi J. Š. a J. K., kteří si naopak i s odstupem čtrnácti let přesně pamatovali, jakým způsobem byl postaven plot, a kde bylo či nebylo oplocení a tyčky, ale na jiné věci si nemohli vzpomenout. Žalovaná uvedla, že považuje za nesprávný závěr, že žalobce nabyl spornou část jejího pozemku vydržením; nemohl být z objektivního hlediska v dobré víře, že mu tato část jejího pozemku patří, neboť nedodržel přiměřenou míru opatrnosti, kterou lze po něm požadovat. V průběhu stavby, zejména plotu, se nezajímal, zda je postaven v souladu s dokumentací a na hranici jeho pozemku, přičemž v tomto případě nedošlo k tomu, že „starý plot byl nahrazován plotem novým,“ ale „starý plot byl odstraněn daleko dříve“, než byl nahrazen plotem novým. Podle obsahu tak žalovaná opakuje námitku proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že původní drátěný plot nebyl nahrazen plotem dřevěným, neboť teprve s tímto zjištěním spojuje nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalovaná namítla, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že v roce 1992 v souvislosti s výstavbou dočasné stavby rychlého občerstvení na pozemích žalobce st. parc. č. 174 a parc. č. 1548/10 byl nový dřevěný plot postaven namístě původního drátěného oplocení z roku 1956, tedy že sporná část pozemku parc. č. 1548/1 byla již připlocena k pozemku st. parc. č. 174 původním drátěným plotem, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Toto skutkové zjištění je významné pro závěr, zda žalobce jako vlastník pozemku st. parc. č. 174 užíval připlocenou část sousedního pozemku žalované parc. č. 1548/1 jako vlastní ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ již k 1. 1. 1992 a nabyl tak k této části vlastnictví vydržením podle §134 odst. 1 ObčZ.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod C 8 v Souboru civilních rozhodnutí, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.“ Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru pod C 638, svazek 8). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu nyní podle §241a odst. 3 OSŘ.
Odvolacímu soudu nelze vytknout, že pominul rozpory ve výpovědích J. Š. a J. K. o stavbě nového dřevěného plotu. J. K. před odvolacím soudem uvedl, že „z oplocení mezi pozemky účastníků zbyl v době zahájení stavby uprostřed nájezdu jeden sloupek, v rovině vedle stavby byly dva sloupky a poslední byl na konci původního oplocení, u těch dvou sloupků bylo ještě pletivo asi 4 m2“. Před soudem prvního stupně J. K. vypověděl, že když byl poslán na stavbu plotu, „tak tam byl starý plot, bylo tam několik kovových zabetonovaných sloupků a na tom bylo zavěšené staré prověšené pletivo“. Jeho výpovědi tak korespondují s výpovědí J. Š., který uvedl, že když přišel na stavbu, kterou vedl, „byl mezi pozemky účastníků starý plot, na němž bylo částečně odstraněno pletivo a některé sloupky byly vyhnuté“. Výpověď J. K., že „plot byl při zahájení stavby již zbouraný“, na níž žalovaná odkazuje, se nevztahuje k drátěnému plotu mezi pozemky účastníků, nýbrž k zadnímu plotu, který byl situován za stavbou, mezi pozemky účastníků a pozemkem parc. č. 1543. Jestliže v souvislosti s tímto tvrzením dovolatelka dále zpochybňuje zjištění, že poloha nového plotu byla zaměřena natažením provazu mezi koncovými tyčkami plotu původního, neboť J. Š. uvedl, že „spodní sloupek starého oplocení byl součástí oplocení, které probíhalo za stavbou“, ze žádné výpovědi nevyplývá, že by zadní plot byl zbourán včetně sloupku, na nějž bylo nataženo pletivo plotu nacházejícího se mezi pozemky účastníků, což potvrzuje i J. K. ve své výše citované výpovědi. K námitce žalované, že dřevěný plot byl zaměřen pomocí tyček, u nichž nikdo nepotvrdil, že byly součástí plotu původního, pak rovněž z výpovědí J. Š. a J. K. odvolací soud zjistil, že nový plot se v místě původního budoval tím způsobem, že se natáhl provaz od jednoho konce původního plotu k druhému koncovému sloupku s tím, že plot ani nebylo možné vést v jiných místech.
Neobstojí ani zpochybnění věrohodnosti svědka J. K. z toho důvodu, že se vyjadřoval k výpovědi svědka I. S., neboť z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 20. 7. 2006 vyplývá, že J. K. ke skutečnostem, které měl uvést I. S., vypovídal až k dotazům zástupkyně žalobce a že tak reagoval na skutečnosti vyplývající z položených otázek. Pouhá skutečnost, že si svědci J. Š. a J. K. byli schopni i po čtrnácti letech vzpomenout na jisté detaily při stavbě plotu, nemusí nutně zapříčinit jejich nevěrohodnost, neboť jejich výpovědi je nutné hodnotit v kontextu se všemi provedenými důkazy; u svědka J. Š. nebylo možné přehlédnout, že byl tím, kdo stavbu dočasného občerstvení včetně plotu vedl. Odvolací soud také podrobně vysvětlil, proč shledal nevěrohodnou výpověď I. S., přičemž šlo nejen o skutečnosti, které si již s jistotou nepamatoval, ale také o skutečnosti, které uvedl zcela odlišně - např. jak se měl dozvědět o odklonu nového plotu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ není naplněn, neboť skutkové zjištění odvolacího soudu, že sporná část pozemku parc. č. 1548/1 byla připlocena k pozemku st. parc. č. 174 drátěným plotem od roku 1956 a v roce 1992 byl plot nahrazen plotem dřevěným, má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k tomu, že vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, bylo dovolání žalované podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Žalobci by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu