ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.691.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 691/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. L., zastoupeného advokátem, proti žalované N. R., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 274/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2005, č. j. 13 Co 647/2005-291, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2005, č. j. 13 Co 647/2005-291, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé, se zamítá, jinak se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 25 Cdo 1232/2001-107, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2000, č. j. 13 Co 788/2000-80, se závazným právním názorem, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou žalobci podle §420 obč. zák., a Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 9. 2003, č. j. 13 Co 343/2003-117, zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 4. 2000, č. j. 17 C 12/2000-48, Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, č. j. 17 C 274/2003-243, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 17 C 274/2003-264, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 65.250,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 8. 1. 2000 do zaplacení, ohledně částky 65.250,- Kč s 12% úrokem z prodlení z částky 130.500,- Kč od 1. 9. 1999 do 7. 1. 2000, s 12% úrokem z prodlení z částky 65.250,- Kč od 8. 1. 2000 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 65.250,- Kč od 8. 1. 2000 do zaplacení žalobu zamítl, zastavil řízení ohledně 12% úroku z prodlení z částky 130.500,- Kč od 20. 6. 1999 do 31. 8. 1999 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná měla od svého tehdejšího zaměstnavatele Ing. V. L. oprávnění k užívání služebního automobilu pro cesty z domova do zaměstnání a zpět a pro pracovní cesty. V únoru 1999 převedl Ing. V. L. vlastnické právo k vozu na žalobce s tím, že k fyzickému předání dojde později. K předání však nedošlo, předmětný automobil byl stále v užívání žalované, která jej se souhlasem svého zaměstnavatele použila k soukromé cestě do F., kde byl odcizen a zničen, ačkoliv žalovaná vozidlo všemi dostupnými prostředky zabezpečila. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR dospěl soud prvního stupně k závěru o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobci. Mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o výpůjčce (§659 a násl. obč. zák.), kterou žalovaná porušila tím, že nevrátila předmět výpůjčky (automobil) žalobci, jemuž v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda ve výši 130.500,- Kč (obvyklá cena automobilu v době zničení stanovená znaleckým posudkem). Soud snížil náhradu o 50%, když důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §450 obč. zák. shledal v tom, že žalovaná žádným zásadním způsobem neporušila své povinnosti ze smluvního vztahu (nejednala v rozporu s ujednáním účastníků) a ačkoliv za škodu odpovídá, protože nemůže vůz vrátit, nepřitěžují jí žádné okolnosti případu. Kromě toho poměry žalované neumožňují bez dalšího nahrazení celé škody, neboť její příjem je podprůměrný, manžel žalované je odkázán na plný invalidní důchod a oba jsou zatíženi dluhy vyplývajícími částečně z vlastnictví nemovitostí, částečně z povinnosti manžela k náhradě škody; žalobce součinnost ke zjištění svého majetkového stavu neposkytl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 13 Co 647/2005-291, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na řádné a zcela přehledné zdůvodnění hledisek umožňujících zmírnění rozsahu náhrady škody podle §450 obč. zák. soudem prvního stupně. Zdůraznil, že žalovaná užila předmětný automobil k cestě do F. se souhlasem k tomu oprávněné osoby, žádný bezpečnostní předpis k zajištění automobilu nezanedbala a k odcizení třetí osobou a následnému zničení došlo, aniž by tomu mohla jakkoli zabránit; snížení náhrady škody pak odůvodňují i její majetkové poměry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, „zda je možné podmínky moderace uvedené v ustanovení §450 obč. zák. uplatnit pouze v jejich souhrnu, či jaký je způsob aplikace důvodů zvláštního zřetele hodných při sledování kritérií uvedených v ustanovení §450 obč. zák. a jejich vzájemná vazba či pořadí významu“. Za „doprovodnou“ otázku zásadního právního významu považuje „posuzování majetkové a osobní situace poškozeného (správně škůdce) v případě vlastnictví několika nemovitostí, přičemž některé z nich poškozený (škůdce) užívá a jiné dokonce nabízí k prodeji za účelem úhrady svých závazků“, a „zda lze považovat v tomto ohledu za významnou skutečnost, že manžel poškozeného (škůdce) má povinnost k náhradě škody, kterou způsobil jinému subjektu“, a dále „posouzení nároku na náhradu nákladů řízení při částečném neúspěchu ve věci ovlivněném uplatněním moderace podle §450 obč. zák.“. Podle žalobce je na místě zkoumat celkový rozsah závazků žalované a rozdíl souhrnu těchto závazků oproti tržní ceně jejích nemovitostí; pokud by se prodej nemovitostí výrazně nedotkl její životní úrovně, nemělo být podle §450 obč. zák. přistoupeno k žádné moderaci závazku. Žalobce tvrdí, že žalovaná použila předmětné vozidlo k soukromé cestě do F. bez jeho souhlasu, a z tohoto důvodu je rozsah moderace s ohledem na její jednání, majetkové poměry (vlastní se svým manželem řadu nemovitostí a má dostatek majetku k tomu, aby mohla dostát svým závazkům) či závazky jejího manžela ve vztahu k třetím osobám (což nelze přičítat k tíži žalobce) zcela nepřiměřený. Dále má za to, že soud měl aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení pouze §142 odst. 3 o.s.ř., nikoli §450 os.ř., a přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení právní otázky hledisek pro aplikaci tzv. moderačního práva soudem (§450 obč. zák.) v případě osoby, která nese odpovědnost za škodu z titulu porušení závazkového právního vztahu. Dovolání není důvodné, proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není přípustné.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí kromě jiného i s tím, jak odvolací soud zjistil skutkový stav v projednávané věci; namítá, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně posouzen po právní stránce. Dovolatel tvrdí, že žalovaná použila předmětné vozidlo k soukromé cestě do F. bez jeho souhlasu, že se svým manželem vlastní řadu nemovitostí a má dostatek majetku k tomu, aby mohla dostát svým závazkům, a z tohoto důvodu je rozsah moderace s ohledem na její jednání, majetkové poměry či závazky jejího manžela ve vztahu k třetím osobám zcela nepřiměřený. Z toho je zřejmé, že dovolatel v těchto otázkách předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci a teprve z toho vyvozuje odlišné právní posouzení. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však dovolacímu přezkumu v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel rovněž uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud je při tom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a může tedy posuzovat jen takové právní otázky, které jsou v dovolání označeny.
Podle ustanovení §450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
Smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu odpovědnosti za škodu na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem tohoto ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, kdy došlo k neúmyslnému způsobení škody, by uložení povinnosti nahradit škodu v plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti za škodu a principy spravedlnosti. Hlediska, která citované ustanovení uvádí, jsou pouze příkladmá, soud proto může v odůvodněných případech aplikovat moderační právo s adekvátním odůvodněním i z jiných či dalších hledisek bez ohledu na to, zda tento způsob snížení byl některým z účastníků řízení navržen. Zákon tedy nestanoví kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna.
Soudy obou stupňů dovodily porušení povinnosti žalované ze smlouvy o výpůjčce vrátit předmětný automobil žalobci (§662 odst. 1 obč. zák.) a zcela správně odlišily naplnění podmínek odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. od okolností odůvodňujících aplikaci ustanovení §450 obč. zák. Není pochyb o tom, že žalovaná nese odpovědnost za škodu způsobenou žalobci tím, že porušila závazkový vztah ze smlouvy o výpůjčce a předmětný automobil nevrátila, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů své smluvní povinnosti nedostála. Na druhé straně je zřejmé, že ke vzniku škody na vozidle samotném (a tedy i k porušení smluvní povinnosti vozidlo vrátit) ničím nepřispěla, neboť vypůjčené vozidlo užila k soukromé cestě do F. se souhlasem osoby k tomu oprávněné, před krátkodobým opuštěním v daném místě je řádně zabezpečila a jednala tak ve vztahu k ochraně cizího majetku dostatečně obezřetně (správnost těchto skutkových zjištění – jak výše uvedeno – nepodléhá dovolacímu přezkumu). Okolnost, že i přes takové jednání žalované bylo vozidlo odcizeno a následně zničeno třetí osobou, je proto relevantním kritériem z pohledu hodnocení, jak ke škodě došlo ve smyslu ustanovení §450 obč. zák., a při soudním rozhodování o rozsahu náhrady škody odůvodňuje možnost tzv. moderace. Jestliže soudy obou stupňů do své úvahy zahrnuly současně další okolnosti, které jsou v tomto ustanovení vyjmenovány a k nimž soud podle tohoto ustanovení má zejména přihlédnout, tj. osobní a majetkové poměry účastníků na obou stranách sporu, braly v potaz celkové majetkové poměry žalované, její podprůměrný příjem a sníženou platební schopnost (včetně invalidity manžela zatíženého povinností k náhradě škody ve prospěch jiné osoby), a tyto své úvahy řádně odůvodnily (§157 odst. 2 o.s.ř.), nelze jim vytýkat, že by vymezením těchto konkrétních hledisek vybočily ze zákonné úpravy podmínek moderačního práva soudu podle ustanovení §450 obč. zák.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů opodstatněné; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti výroku ve věci samé zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně také ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti němu však tento mimořádný opravný prostředek přípustný není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), proto bylo dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu