ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2269.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2269/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce N. p. ú., zastoupeného advokátem, proti žalované PhDr. H. P., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, o návrhu na vydání předběžného opatření, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 144/2007, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2008, č.j. 12 Co 1253/2007-381, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo vyklidit byt označený v žalobě. Žalobu odůvodnil tím, že mezi účastníky byl sjednán nájemní poměr na dobu určitou (po dobu trvání pracovního poměru), která již uplynula, a že žalovaná po uplynutí této lhůty užívá byt bez právního důvodu.
Dne 27. září 2007 bylo Okresnímu soudu v Olomouci (soudu prvního stupně) doručeno prostřednictvím veřejné datové sítě podání žalované (opatřené elektronickým podpisem), jímž se žalovaná domáhala podle §102 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), vydání předběžného opatření, aby nebyla povinna platit žalobci nájemné za užívání vyklizovaného bytu, a to do doby rozhodnutí soudu ve věci samé. Svůj návrh odůvodnila tím, že od února 2006 je byt neobyvatelný (v bytě jsou demontovány rozvody ústředního topení, bojler a byl zastaven přívod vody a elektřiny). V návrhu též uvedla, že má předběžně vyjednáno přijetí do Domova pro ženy a matky s dětmi (účelového sociálního zařízení statutárního města O.).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170, zamítl návrh na vydání předběžného opatření, neboť jej shledal nedůvodným.
Dne 9. října 2007 bylo soudu prvního stupně prostřednictvím veřejné datové sítě doručeno další podání žalované opatřené elektronickým podpisem, jímž se žalovaná domáhala vydání předběžného opatření, aby byl žalobce povinen strpět přerušení placení nájemného žalovanou z vyklizovaného bytu, a to do doby rozhodnutí soudu ve věci samé. Svůj návrh odůvodnila týmiž skutkovými okolnostmi jako návrh na vydání předběžného opatření podaný dne 27. září 2007. Oproti původnímu návrhu doplnila jen to, že od 3. 10. 2007 nastoupila do Domova pro ženy a matky s dětmi v O.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-298, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. října 2007, č.j. 25 C 114/2007-365, zastavil řízení o pozdějším návrhu na vydání předběžného opatření, podaném dne 9. října 2007.
Uzavřel, že v daném případě nejsou splněny procesní podmínky řízení, za nichž soud může rozhodovat, neboť vydání rozhodnutí o pozdějším předběžném opatření brání překážka věci zahájené (litispendence) ve smyslu §83 o.s.ř. založená již dříve podaným návrhem. Pozdější návrh na vydání předběžné opatření (podaný 9. 10. 2007) zhodnotil jako zcela identický s předchozím návrhem (podaným 27. 9. 2007), neboť jím byl uplatněn tentýž požadavek mezi týmiž účastníky a na základě shodných skutkových okolností. Dovodil, že usnesení ze dne 1. 10. 2007, č.j. 25 C 144/2007-170, jímž byl zamítnut v pořadí první návrh na předběžné opatření, ještě nenabylo právní moci v době rozhodování o v pořadí druhém návrhu. Uvedené usnesení bylo žalobci doručeno dne 8. října 2007 a žalované dne 3. října 2007 (viz doručenky na č.l. 172 spisu). Žalovaná se poté, kdy jí bylo usnesení doručeno, podáním doručeným soudu prvního stupně dne 5. října 2007, prostřednictvím veřejné datové sítě, které bylo opatřeno elektronickým podpisem, vzdala práva na odvolání. Soud prvního stupně pak dovodil, že žalobci běžela následujícím dnem po doručení rozhodnutí patnáctidenní lhůta k podání odvolání, která nestihla do doby rozhodování o pozdějším návrhu na předběžné opatření uplynout. Proto řízení o návrhu na vydání předběžného opatření podaném dne 9. října 2007 zastavil.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) usnesením ze dne 31. ledna 2008, č.j. 12 Co 1253/2007-381, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se v celém rozsahu ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o překážce věci zahájené (litispendenci). Dodal, že žalobci počala běžet následující den po doručení předchozího usnesení patnáctidenní lhůta k podání odvolání, která uplynula dnem 23. 10. 2007. Uzavřel, že k běhu této lhůty je třeba přihlížet bez ohledu na to, že žalobce nebyl k podání odvolání proti rozhodnutí (jímž mu nebyla způsobena žádná újma) subjektivně oprávněn. Před uplynutím uvedené lhůty rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci. Shodně se závěrem soudu prvního stupně uzavřel, že oba návrhy na vydání předběžného opatření ze dne 27. září 2007 a 9. října 2007 jsou totožné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustností se nezabývala a jako dovolací důvody uplatnila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítala, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily otázku legitimace účastníků k podání odvolání proti usnesení ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170, když vycházely pouze z objektivní legitimace a opomenuly otázku subjektivní legitimace k podání odvolání. Usnesením ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170, soud prvního stupně rozhodl plně ve prospěch žalobce, a proto mu již subjektivně nepříslušelo podat proti tomuto usnesení odvolání. Subjektivní legitimace k podání odvolání tak příslušela pouze jí a ztratila ji tím, že se práva na odvolání vzdala. Žalovaná z toho dovozovala, že usnesení ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170, nabylo právní moci ke dni, kdy se vzdala práva na odvolání (tj. 5. října 2007). V době rozhodování soudu o jejím druhém návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 9. října 2007 zde proto překážka litispendence nebyla. Závěry odvolacího soudu označila žalovaná za formální přístup k výkladu příslušného ustanovení a postup soudu prvního stupně za postup v rozporu s ustanovením §159 o.s.ř., jehož následkem je „zcela zjevně obstruktivní odsun právní moci rozhodnutí“. Žalovaná rovněž napadla závěry soudů obou stupňů, když ty dospěly „k nesprávnému závěru ve vztahu k hodnocení totožnosti petitů“ jejích návrhů podaných dne 27. září 2007 a 9. října 2007. Namítala, že prvním návrhem se domáhala určení neexistence povinnosti platit nájemné z bytu, zatímco druhým návrhem se domáhala uložení povinnosti žalobci strpět neplacení nájemného. Rozhodnutím soudu prvního stupně o návrhu podaném dne
27. září 2007 zde nemohla být dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř. pro řízení o návrhu podaném dne 9. října 2007
a odkázala na R 85/2003. Vytkla soudům, že se v důsledku nesprávného posouzení totožnosti petitů nezabývaly meritem věci, čímž bylo zasaženo do jejího práva zaručeného jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a §18 o.s.ř. Závěrem navrhla, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že žalovaná pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již ve svém odvolání. Je přesvědčen, že podané dovolání je nepřípustné a proto navrhl, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 762/2004).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka ve svém dovolání existenci vad řízení formálně namítla, ale podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila pouze dovolací důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolací soud je přesvědčen, že existence zmíněných vad ve skutečnosti tvrzena nebyla a tyto vady ani nevyplynuly z obsahu spisu.
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnila závěr, že řízení o předchozím návrhu na vydání předběžného opatření nebylo v době rozhodování o pozdějším návrhu ještě pravomocně skončeno.
Podle §159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Podle §167 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Podle §102 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2007, ve věcech příslušejících senátu nařídí předběžné opatření nebo zajistí důkaz senát; předseda senátu tak může učinit, jen je-li tu nebezpečí z prodlení. Ustanovení §75 odst. 1 věta druhá, §75 odst. 2 a 4, §75a, §75b, §75c odst. 1 písm. a), §75c odst. 2 až 4, §76, §76b, §76c, §76d, §76e, §76f, §77 odst. 1 písm. b) až d), §77 odst. 2, §77a a §78 odst. 3 zde platí obdobně.
S podáním odvolání zákon spojuje mimo jiné suspenzivní účinky (srov. §206 odst. 1 o.s.ř.). Takový účinek však přiznává jen odvolání, které bylo podáno k tomu oprávněnou osobou a v zákonem stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 32/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod R 47/1970). K tomu Nejvyšší soud již ve zmíněném rozhodnutí vysvětlil, že: „Opožděně nebo neoprávněnou k tomu osobou podané odvolání bude nutno zamítnout podle §218 odst. 1 písm. a), popř. písm. b) o. s. ř., avšak to nikterak neovlivní právní moc napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, která v takovém případě nastává bez ohledu na podané odvolání. Při opačném výkladu by totiž mohla být právní moc rozhodnutí suspendována kdykoli po vydání rozsudku bez jakéhokoli časového omezení a bez zřetele na okruh osob oprávněných k podání odvolání; a to jistě není možné“. Právní teorie i praxe (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1960, sp. zn. 11 Co 102/60, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 62, ročník 1960, sešit 10) je ustálena (dovodila), že právo odvolání přísluší jen tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá, byť i nepatrná újma, tzv. subjektivní přípustnost odvolání. Také vzdáním se práva odvolání zaniká subjektivní legitimace k odvolání toho, kdo se tohoto oprávnění vzdal (srov. §207 odst. 1 o.s.ř.). Z výše uvedeného pro danou věc vyplývá, že i když bylo odvolání proti rozhodnutí o předchozím návrhu na předběžné opatření objektivně přípustné, nemohlo být napadeno s účinky předvídanými v §206 o.s.ř., ani žalobcem, který k odvolání nebyl subjektivně oprávněn (neboť rozhodnutí vyznělo v jeho prospěch), a od 5. 10. 2007 ani žalovanou, která se po jeho doručení v uvedený den práva na odvolání vzdala. Právní moc rozhodnutí tak nastala doručením poslednímu z obou účastníků tj. dnem 8. 10. 2007, kdy bylo rozhodnutí doručeno žalobci (srov. i Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s.). Závěr, že právní moc byla vázána na uplynutí patnáctidenní lhůty počítané od doručení žalobci, tak není správný. V důsledku toho není správný ani navazující právní závěr soudů obou stupňů, že projednání a rozhodnutí o druhém z předběžných opatření bránila překážka věci zahájené (litispendence).
Nicméně výsledné právní posouzení, že řízení o pozdějším předběžném opatření musí být zastaveno, přesto obstojí, a to za předpokladu, že důsledkem pravomocného rozhodnutí o předchozím předběžném opatření byla překážka věci rozsouzené (res iudicatae), která má tytéž procesní důsledky jako překážka věci zahájené.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadla prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. správnost právního závěru, že projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř.
Podle §159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu §159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§159a odst. 5 o.s.ř.).
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení §103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené), přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2001).
Posouzení, že jde o totožnou věc, nebrání ani okolnost, že formální návrhy, jak má být ve věci rozhodnuto (žalobní petity), se doslovně nekryjí. Požadavek, aby bylo ze žaloby patrno, čeho se navrhovatel domáhá, je požadavkem obsahovým a žalobce mu dostojí, jestliže ze žaloby jako celku zřetelně a nepochybně vyplývá, čeho se žalobce domáhá (srov. 29 Odo 421/2002, Soj 210/2002). V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170, byl pravomocně zamítnut návrh žalované na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhala „prozatímně upravit poměry mezi účastníky“ tak, že „nemusí platit nájem za neobyvatelný byt“ až do doby, kdy bude rozhodnuto ve věci samé. Návrhem na vydání předběžného opatření podaným 9. 10. 2007 se žalovaná domáhala „prozatímně upravit poměry mezi účastníky“ tak, „že žalobce musí strpět, aby neplatila nájem za neobyvatelný byt“ až do doby, kdy bude rozhodnuto ve věci samé. V obou případech se tak domáhala upravení poměrů tím, že bude pozastavena její povinnost platit nájemné po určité období (byť v druhém případě formulovala petit tak, aby žalovaný pozastavení její povinnosti strpěl).
Z uvedeného vyplývá, že projednání věci bránila překážka věci pravomocně rozsouzené, kterou představovalo usnesení ze dne 1. října 2007, č.j. 25 C 144/2007-170.
Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o.s.ř., lze – vzhledem k řečenému – pokládat jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu