ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3017.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3017/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně B. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. U., o určení, že vyklizení bytu není vázáno na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 28 C 357/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. května 2006, č.j. 18 Co 107/2006, 18 Co 108/2006-485, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 2.350,- Kč k rukám JUDr. J. G., advokáta se sídlem v P., Nerudova 5, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 10. 2005, č.j. 28 C 357/2004-341, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 11. 2005, č.j. 28 C 357/2004-346, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že povinnost žalovaného vyklidit byt č. 7 o velikosti 1+1, IV. kategorie, nacházející se v 1. poschodí domu č.p. 805 v P., Hřímalého 3 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), stanovená rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město, ze dne 6. 6. 2001, č.j. 31 C 83/97-718, není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, a aby žalovanému bylo uloženo vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), vyloučil vzájemný návrh žalovaného (aby byl předmětný byt uveden do původního stavu) k samostatnému projednání (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobkyni zaplatit státu náklady řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 6. 6. 2001, č.j. 31 C 83/97-718, který nabyl právní moci dne 4. 4. 2002, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou dala žalovanému P. P. (předchozí vlastnice domu), a žalovanému bylo uloženo předmětný byt vyklidit do 15 dnů poté, kdy mu bude zajištěn náhradní byt, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 24 C 352/2003, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2004, byl zamítnut návrh právních předchůdců žalobkyně na změnu bytové náhrady, že předmětný byt (přidělený žalovanému rozhodnutím ONV P. 3 v roce 1987) byl IV. kategorie o velikosti 1+1 s plynovým topením, plynovým sporákem, s WC a s vodou na chodbě domu, že k bytu byla přisloučena další místnost – komora (podle tvrzení žalovaného již rozhodnutím národního výboru v roce 1988), že firma H. C. s.r.o. (kterou P. P. pověřila výkonem správy domu) provedla v roce 1994 na základě stavebního povolení stavební úpravy, jimiž byt změnila na nebytový prostor (zazdila původní vchod do bytu, přisloučila další místnost z vedlejšího bytu č. 6, část chodby a pavlač, změnila příčky, odstranila plynová kamna – měla být nahrazena přímotopy – a zřídila nový vstup, jímž nebytový prostor kompletně uzavřela), že smlouvou ze dne 1. 12. 1994 tato firma pronajala nebytový prostor žalovanému k provozování Fitness centra – clubu s tím, že žalovaný provede úpravu pronajatých prostor na své náklady a po určitou dobu nebude hradit pronajímatelce nájemné, že však nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, jímž by byla povolena změna užívání upravených prostor na nebytové prostory, že P. P. dům v roce 2002 prodala, že později kupní smlouvou ze dne 6. 8. 2004 (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 11. 8. 2004) dům nabyla žalobkyně, že dne 26. 10. 2004 zajistila žalovanému náhradní byt o velikosti 1+1, o rozloze 37 m2, v P., Liliova čp. 31 s nájemním poměrem na dobu jednoho roku a s nájemným 6.500,- Kč, že žalovaný jej odmítl, že žalovaný nezaplatil řádně a včas nájemné za měsíce září, říjen, listopad 2004 a uhradil je až v lednu 2005, a že nezaplatil řádně a včas ani nájemné za měsíce březen až květen 2005 a uhradil je až v říjnu 2005, že žalovaný žije od 30. 4. 2001 (dle údajů v identifikační kartě) v USA, že mu v srpnu 2004 skončilo pracovní povolení, že se poté neúspěšně pokusil o korespondenční studium anglického jazyka na Strattfordově Career Institutu, že mu od 31. 1. 2004 vznikl nárok na starobní důchod v České republice a že v průběhu roku 2005 provedla žalobkyně stavební úpravy, jejichž cílem bylo obnovení původního bytu o velikosti 1+1, že však součástí obnoveného bytu již není místnost označená jako komora, že žalovaný odmítl obnovený byt převzít.
Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že okolnost, že žalovaný byt neužívá z důvodů pobytu ve Spojených státech amerických, byla již předmětem předchozího řízení o změně bytové náhrady pod sp. zn. 24 C 352/2003, a že prodloužení jeho pobytu v USA o další rok a půl od právní moci zamítavého rozsudku vydaného v tehdejším řízení lze kvalifikovat jako právně bezvýznamné pro založení změny poměrů ve smyslu §163 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Ani další okolnosti (že došlo ke stavebním úpravám předmětného bytu na nebytový prostor – přičemž stavební úpravy nebyly zkolaudovány – a že žalovaný odmítl náhradní byt) neshledal právně významnými, neboť ke stavebním úpravám došlo již před vydáním rozsudku, o jehož změnu nyní jde, a vyklizení žalovaného do nabízené bytové náhrady lze vymáhat výkonem rozhodnutí. Uzavřel, že jedinou novou okolností je, že žalovaný neuhradil řádně a včas nájemné za měsíce září, říjen a listopad 2004 a uhradil je až v lednu 2005, a že mu vznikl dluh na nájemném za měsíce březen až květen 2005, který uhradil až v říjnu 2005. Tuto okolnost však shledal „nicotnou“ v porovnání s tím, že až do poloviny září 2005 předmětný byt nebyl ve stavu způsobilém k užívání. Proto dospěl k závěru, že výše uvedené ve svém souhrnu nenaplňuje změnu poměrů, v jejímž důsledku by se ocitl výkon práva žalovaného (trvání na náhradním bytu) v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 5. 2006, č.j. 18 Co 107/2006-485, 18 Co 108/2006-485, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že povinnost žalovaného vyklidit předmětný byt „uložená mu rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 6. 6. 2001, č.j. 31 C 83/97-718, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu Plzeň ze dne 14. 3. 2002, č.j. 13 Co 730/2001-756, není nadále vázána na zajištění náhradního bytu ani přístřeší “ a zavázal žalovaného předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl výroky pod bodem II. a III. o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že neužívá-li žalovaný předmětný byt od srpna 2004 (kdy mu skončilo pracovní povolení v USA a kdy již nestuduje), činí tak bez vážných důvodů a tím naplňuje předpoklad změny poměrů, v důsledku které se ocitl výkon jeho práva (tj. trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. V dovolání zpochybnil závěr odvolacího soudu, že byt neužívá bez vážného důvodu. Vytkl odvolacímu soudu, že nezohlednil, že v důsledku jednání právní předchůdkyně žalobkyně se stal předmětný byt nezpůsobilý k bydlení, a tak svým odchodem do USA řešil existenční problémy. Poukazoval na to, že v průběhu roku 2005 žalobkyně prováděla stavební úpravy, v rámci nichž vytvořila bytovou jednotku o velikosti 1+1, její součástí však již není komora, a tak předmětný byt již fakticky neexistuje a on se nemá kam vrátit. Závěrem navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Současně žalovaný navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že tvrzení žalovaného o jeho pobytu v USA v důsledku nemožnosti užívání bytu je účelové. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za správné a navrhla, aby dovolací soud „dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (dovolání bylo sepsáno advokátkou – §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady, za nichž lze odepřít vyklizovanému dříve přiznanou bytovou náhradu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pokud jde o právní posouzení projednávané věci, soudní praxe (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 1979, sp. zn. 11 Co 164/79, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod č. 25, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 45) dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po vydání rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) rovněž nezaznamenala odklon od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, jemuž svědčí právo bydlení, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo je povinen výkon tohoto práva strpět. Jestliže v daném případě žalovaný založil důvody, pro které byt neužívá, na výhradě, že neexistuje byt, kam by se mohl vrátit, přičemž žalobkyně odstranila dřívější závadný stav – na němž se podílel
i žalovaný – způsobený dřívější úpravou bytu na nebytový prostor a obnovila původní byt 1+1 (byť jeho součástí není komora) a jestliže žalovaný není ochoten byt, který je pro něho k dispozici, užívat, lze z těchto okolností usoudit na změnu poměrů, v důsledku níž je trvání na zajištění bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné.
Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného
k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z částky 375,- Kč představující 19 % DPH (137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu