ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3311.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3311/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Z. Z., zastoupené advokátem, proti žalované M. F., zastoupené advokátem, o určení, že vyklizení bytu není vázáno na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 24 C 9/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 2006, č.j. 11 Co 861/2005-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. července 2005, č.j. 24 C 9/2005-118, výrokem pod bodem I. určil, že povinnost žalované vyklidit rodinný domek čp. 96 v P., B. se stavební parcelou č. 254 a zahradou č. parc. 255 (dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“) není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, a že tím se mění usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. 5. 1994, č.j. Nc 801/94-4; výrokem pod bodem II. uložil žalované předmětný dům vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne
10. května 2006, č.j. 11 Co 861/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalovaná se nastěhovala do předmětného domu v roce 1979, že tehdejší národní výbor, který měl k volnému bytu v domě přidělovací právo, opomněl vydat rozhodnutí o přidělení bytu a nebyla ani uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že usnesením Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. 5. 1994, č.j. Nc 801/94-4, které nabylo právní moci dne 27. 5. 1994, byl mezi žalobkyní a žalovanou schválen smír, podle kterého se žalovaná zavázala vyklidit předmětný dům a předat ho žalobkyni do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, že na základě shora uvedeného usnesení žalobkyně podala dne 20. 7. 1994 u Úřadu městského obvodu P. 4 žádost o zajištění náhradního bytu pro žalovanou, že pro nespolupráci žalobkyně i žalované byla žádost vyřazena z evidence, že žalovaná uzavřela dne 12. 6. 1999 manželství s H. F. (občanem Spolkové republiky Německo), který je vlastníkem rodinného domu na adrese E. S., W., K., že se žalovaná k manželovi nenastěhovala a pouze za ním dojíždí na návštěvy, že kromě ní bydlí v bytě i její rozvedená dcera s dvěmi dětmi a že od roku 1987 žalovaná neplatí žalobkyni za užívání nemovitosti žádnou úhradu.
Soudy obou stupňů mimo jiné po právní stránce uzavřely, že byly naplněny předpoklady, kdy nastala změna poměrů, v jejímž důsledku je výkon práva žalované (trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení bytu) v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a kdy soud může podle §80 písm. c) o.s.ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění této formy bytové náhrady, ale toliko na zajištění méně kvalitního druhu bytové náhrady (přístřeší). Dovodily, že změnu poměrů založila okolnost, že žalovaná po celou dobu bydlení omezeného do zajištění bytové náhrady neposkytuje žalobkyni žádnou úhradu a že tak hrubě zneužívá stav, kdy v důsledku benevolentního přístupu žalobkyně nabyla oprávnění v nemovitosti setrvat do zajištění náhradního bytu. Zohlednily i to, že žalovaná již nemá v péči nezletilé děti, že se nesnažila zajistit si bydlení v rodinném domku svého manžela a že svojí nečinností zmařila zajištění bytové náhrady prostřednictvím obce. Při úvaze o poskytnuté formě bytové náhrady vycházely z analogického použití (§853 obč. zák.) ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. dopadajícího na deliktní chování nájemce – neplatiče nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V dovolání uvedla, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam“ a že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci“. Vytkla odvolacímu soudu, že se při úvaze o rozporu výkonu jejího práva s dobrými mravy nezabýval okolnostmi (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) na její straně. Napadeným rozhodnutím byla postavena před velmi těžce řešitelnou situaci, která může ohrozit její životní jistoty. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou a tedy i hmotným právem a rozhodl věcně správně. Navrhla, aby bylo dovolání „zamítnuto“ správně odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v úvahu, jelikož rozsudek soudu potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji (patrně) dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnila.
Dovolatelka – poukazem na to, že se odvolací soud nezabýval okolnostmi na její straně – zpochybnila správnost právního závěru (na němž odvolací soud založil své rozhodnutí), že v daném případě nastala změna poměrů, v důsledku níž je trvání na přisouzené bytové náhradě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Tím uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
S řešením uvedené právní otázky však nelze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud vycházel z právního názoru, že za předpokladu změny poměrů,
v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovanou (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu je vázána na zajištění nižší formy bytové náhrady, resp. že bytová náhrada nepřísluší vůbec. Uvedený právní názor odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn.
20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 195 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1138/99 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 266/98.
Nejvyšší soud také opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, rozsudek ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, rozsudek ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, dále např. rozsudek ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582) zaujal právní názor, že při posuzování změny poměrů na straně vyklizované osoby, rozhodné pro odepření bytové náhrady (pro přiznání nižší formy bytové náhrady), nelze přehlédnout, že tato osoba, jíž byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost vyklidit byt po zajištění náhradního bytu, neplatí po právní moci tohoto rozhodnutí nájemné či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (srov. výše uvedené R 45/2000). Žalovaná sice neplatila „nájemné“ již dříve před rozhodnutím o schválení smíru, v němž se zavázala vyklidit předmětný byt, ale po schválení smíru již to nebylo zapříčiněno jejími nepříznivými poměry. Odvolací soud se tedy neodklonil od výše uvedené judikatury, pokud k dlouhodobému neplacení nájemného po vydání uvedeného rozhodnutí přihlédl.
Odvolací soud vzal v úvahu i další okolnosti významné pro posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák., a to, že žalovaná oproti době předchozího rozhodování nemá již v péči nezletilé děti, že i když se provdala za občana Spolkové republiky Německo, nevyvinula odpovídající snahu zajistit si jiné bydlení, a že zmařila i možnost zajištění náhradního bytu obcí. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu