ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3445.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3445/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Š. Č. a 2) V. Č., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 12 C 26/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2006, č. j. 14 Co 327/2006-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2006, č. j. 14 Co 327/2006-137, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. ledna 2006, č. j. 12 C 26/2005-109, výrokem pod bodem I. přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 9, o velikosti 4+1, ve třetím poschodí domu č. p. 1049 v P., Bzenecká 9 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), kterou dal žalobce žalovaným, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným vyklidit byt do 15 dnů od zajištění (náhradního) ubytování. Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. srpna 2006, č. j. 14 Co 327/2006-137, k odvolání žalovaných změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt vázal na zajištění náhradního bytu; jinak (obsahově) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok pod bodem I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaní, kteří jsou manžely, uzavřeli s žalobcem dne 24. 1. 1997 k předmětnému bytu nájemní smlouvu na dobu neurčitou, že nezaplatili za měsíce květen až prosinec 2004 nájemné ani úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, a že nezaplatili ani vyúčtování úhrad za rok 2004, že tak dlužili na nájemném a úhradách celkem 50.998,- Kč, že žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (obsaženou v žalobě), která jim byla doručena dne 3. 2. 2005 a dne 4. 2. 2005, že žalovaní poté zrušili stavební spoření a zaplatili žalobci částku 32.484,51 Kč, že jim však vznikl dluh na nájemném a úhradách za další měsíce leden až březen 2005, že k 31. 7. 2005 uhradili dluhy na jistině, ale dluží na poplatcích z prodlení 63.576,- Kč, že žalovaný 1) byl v měsících, kdy nebylo placeno nájemné, nezaměstnaný a nepobíral hmotné zabezpečení, že žalovaná 2) je zaměstnankyní Č. d. s příjmem 8.000,- Kč měsíčně, že v bytě žijí vedle žalovaných i jejich tři zletilé dcery a vnučka M. D., narozená 10. 6. 2004.
Po právní stránce soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaní hrubě porušili své povinnosti jako nájemci bytu, neboť nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce a naplnili tím výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Dále uzavřely, že okolnosti případu nenaplňují ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., pro které by nemohlo být žalobě vyhověno. Soud prvního stupně však shledal snahu žalovaných o úhradu dluhu důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který bylo namístě přiznat rodině s nezletilým dítětem lepší bytovou náhradu než je přístřeší, a to náhradní ubytování. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně zjistil, že žalovaní snížili poplatek z prodlení o dalších 17.900,- Kč, že nově dluží 10.384,- Kč z vyúčtování na úhradách za rok 2005, a že se dne 11. 2. 2006 narodila další vnučka žalovaných, která s nimi žije ve společné domácnosti. Na základě „doplněných“ zjištění po právní stránce uzavřel, že jsou naplněny důvody hodné zvláštního zřetele pro vyšší formu bytové náhrady, a to náhradní byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustností dovolání se nezabýval a jako dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Namítal, že jako obec má specifické postavení při uspokojování bytových potřeb občanů a že musí byty, které jsou v jeho vlastnictví poskytovat především občanům, kteří se ocitnou v tíživé „bytové situaci a jsou ochotni plnit řádně a včas své povinnosti“. S ohledem na to pokládal za dostačující bytovou náhradu náhradní ubytování. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, které podle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř. – směřuje jen proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o bytové náhradě ve formě náhradního bytu (oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž vyklizení bytu podmínil zajištěním jen náhradního ubytování).
Po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Dovoláním byl tedy napaden měnící výrok ve věci samé a dovolání proti uvedenému výroku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujících výroků už proto, že nebyly dovoláním napadeny. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešit 3 a pod poř. č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 v časopise Soudní judikatura).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že jsou naplněny předpoklady pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák., skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele (mimo jiné) z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák. může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu je především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí být tedy splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99 a ze dne 27. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000).
Ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. umožňující soudu, aby vázal povinnost k vyklizení na jinou formu bytové náhrady než pouze přístřeší, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2004/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 699, svazek 9). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V projednávané věci nebylo dovoláním zpochybněno skutkové zjištění, že žalovaní neplatili nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu po dobu podstatně delší než tři měsíce, že jim vznikl dluh v relativně vysoké výši, že i když v průběhu řízení projevili snahu dluh vyrovnat, stále dluží vysokou částku na poplatcích z prodlení a že jim vznikají nové dluhy za další nastalá období. Za tohoto stavu nelze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud tyto okolnosti nepovažoval za významné při posouzení nároku žalovaných na bytovou náhradu v podobě náhradního bytu. Nelze totiž přehlédnout, že placení nájemného (úhrad za služby) je jednou ze základních povinností nájemce bytu, přičemž žalovaní tuto povinnost porušují opakovaně. V této souvislosti lze poukázat na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, který dovolací soud sdílí i v této věci, že nepříznivá finanční (sociální) situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolnosti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným pro to, aby nájemci byla v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané z důvodu neplacení nájemného, přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu. Nelze odhlédnout ani od okolností na straně pronajímatele (na které dovolatel poukazuje), a to zvláště za situace, kdy pronajímatelem je obec (město P.), která má specifické postavení z hlediska zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území. Pro obec jako pronajímatele bytu by přivolení k výpovědi z nájmu bytu v případě zajišťování bytové náhrady ve formě náhradního bytu nemělo při opakovaném neplacení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu žádný praktický význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 375/2005).
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – v celém rozsahu a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu