ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1283.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1283/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. U., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o vydání pozemků a uzavření smlouvy o jejich převodu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 281/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7.12.2007, č. j. 35 Co 364/2007-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7.12.2007, č. j. 35 Co 364/2007-78, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12.1.2007, č. j. 13 C 281/2005-28, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7.12.2007, č. j. 35 Co 364/2007-78, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12.1.2007, č. j. 13 C 281/2005-28, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen vydat žalobkyni do vlastnictví pozemky blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky nemohly být vydány původním oprávněným osobám z důvodů uvedených v §11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“). Též vzal za prokázané, že na základě smluv o postoupení pohledávek uzavřených v době od 21.2.2003 do 18.10.2005 nabyla žalobkyně jako postupník nárok na náhradní pozemky v celkové hodnotě 663.741,- Kč. Odvolací soud zaujal názor, že dne 6.8.2003 nabyla účinnosti novela zákona o půdě č. 253/2003 Sb., která řešila tzv. ,,restituční tečku“ v ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a v článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalobkyni, která není původní oprávněnou osobou ani její dědičkou se vztahuje tzv. ,,restituční tečka“. Podle odvolacího soudu nárok žalobkyně jako postupníka na náhradní pozemky zanikl ke dni 31.12.2005, přičemž se jedná o lhůtu prekluzivní. Dodal, že je třeba se ztotožnit s nálezem Ústavního soudu III. ÚS 495/02, lze jej aplikovat však pouze za situace, kdy oprávněnému trvá nárok na jakýkoliv náhradní pozemek.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který zaujal názor, že je třeba rozlišovat, zda pohledávky vůči státu získal daný subjekt se spekulativními úmysly či s úmysly, jež lze označit za nikoliv obchodní. Podle dovolatelky ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud extendoval neúčinnost ustanovení o restituční tečce i na další subjekty, než pouze osoby originárně oprávněné a jejich dědice. Uvedla, že restituční tečka ve vztahu k ní porušila princip právní jistoty, proporcionality a legitimního očekávání i právo pokojně užívat majetek. V této souvislosti odkazovala na článek 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Dále v dovolání poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 495/02 s odůvodněním, že z ústavně konformního výkladu §11 odst. 2 zákona o půdě vyplývá jednoznačná povinnost žalovaného uspokojovat nároky v přiměřené době, postupovat transparentně a vyloučit libovůli žalovaného. Namítala, že v daném řízení se domáhala uložení povinnosti žalovanému vydat pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě s tím, že provozuje zemědělskou prvovýrobu a využila možnosti postoupení pohledávek od původních restituentů k tomu, aby získala další zemědělskou půdu do vlastnictví. Konstatovala, že nabyla pozemky za účelem rozšíření zemědělské činnosti a nikoliv ze spekulativních důvodů. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě dospěl
k závěru, že odvolací soud rozhodl věc plně v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou včetně judikatury Nejvyššího soudu, že však následně byla judikatura prolomena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který právo postupníka na převod náhradního pozemku z hlediska ukončení lhůty pro jeho uspokojení, jak je zákon stanovil, podrobil hlediskům obsaženým v mezinárodní smlouvě, jež má před zákonem přednost, a to Evropské úmluvě o lidských právech. Dovolací soud proto shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
k posouzení otázky, zda rozsudek odvolacího soudu odpovídá i závěrům tohoto rozsudku Nejvyššího soudu.
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě uplatnění práva postupníka na převod náhradního pozemku je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu, který zrušil tzv. restituční tečku jen ve vztahu k původním oprávněným osobám, pokud jde o postupníky, kteří si museli být vědomi s ohledem na rizikovost svých podnikatelských aktivit určitých rizik spojených s vymáháním práva na náhradní pozemek. To se týká v prvé řadě osob, které pozemky získávaly z důvodů spekulačních a jiných, zpravidla mimo účely zemědělské výroby. Nejvyšší soud však z této kategorie vyjímá postupníky, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou a finanční náhradu, pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívajícího právě v nároku na náhradní pozemek. Důraz klade na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je zájem na ukončení procesu restitucí, a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce.
Rozhodnutí, zda lze s přihlédnutím k uvedené závazné mezinárodní smlouvě
a výkladu obsaženému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 463/2007, v konkrétním případě žalobkyně aplikovat tzv. restituční tečku, však dovolací soud nemůže učinit, protože směrodatnými hledisky pro takový závěr se soudy obou stupňů nezabývaly a právní závěr odvolacího soudu proto nemůže dovolací soud přezkoumat.
Protože tedy bude třeba zabývat se danou věcí z hlediska nové judikatury Nejvyššího soudu, byla věc vrácena po zrušení rozsudků soudů obou stupňů soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm se soud bude zabývat posouzením aplikací ustanovení §13 odst. 7 zákona o půdě na případ žalobkyně z hledisek uvedených
v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu a ve věci rozhodne znovu, a to i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu