Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2008, sp. zn. 28 Cdo 2029/2008 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2029.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2029.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2029/2008 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Co 3000/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 148/2006 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., a 2. N. p. ú., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: O žalobě žalobkyně, podané u soudu 15. 6. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově z 13. 9. 2007, č. j. 9 C 148/2006-98. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se určení svého vlastnictví ke 156 pozemkům nebo budovám v katastrálním území Č. K., zapsaným na listu vlastnictví č. 1568 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k. (s eventuálním žalobním návrhem, aby bylo určeno, že pozemky a budovy, uvedené v žalobě pod č. 79-156 v katastrálním území Č. K., jsou ve vlastnictví pozůstalosti JUDr. A. S. /dědečka žalobkyně A. P./). Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně není povinna uhradit žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. majetkových žádné náklady řízení. Bylo však žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému N. p. ú. na náhradu nákladů řízení 21.706 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobkyně a o odvolání žalovaného N. p. ú. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Co 3000/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově z 13. 9. 2007, č. j. 9 C 148/2006-98, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému N. p. ú. v P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 20.600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu, zatím co ohledně žalované České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m. bylo rozhodnuto, že nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobkyně ani žalovaný N. p. ú. nebyli se svými odvoláními proti rozsudku soudu prvního stupně úspěšní. Skutková zjištění soudu prvního stupně, rozhodná pro posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem, jsou správná a také odvolací soud z nich vycházel. Dovolací soud poukazoval na to, že i podle tvrzení žalobkyně se nemovitostí, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, dotkl jednak dekret č. 12/1945 Sb., na základě něhož byla dne 4. 10. 1945 vydána v konfiskačním řízení vyhláška bývalého Okresního národního výboru v Č. B. (č. 05), a dále pak zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Z. Č., který nabyl účinnosti 13. 8. 1947. Žalobkyně pak ve své žalobě uváděla, že jí uváděné nemovitosti patří do dědictví po jejím dědečkovi A. S., jehož dědičkou je žalobkyně. Žalobkyně odůvodňuje podání své určovací žaloby právě tím, že chce dosáhnout, aby dědění v žalobě uvedených nemovitostí bylo projednáno v řízení o dědictví po JUDr. A. S., které právě probíhá, a aby pak byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice v žalobě uváděných nemovitostí. Odvolací soud dále uváděl, že sdílí právní názor soudu prvního stupně, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem, které přešly na stát před 25. 2. 1948. Ohledně takového zániku vlastnictví není v žádném restitučním předpise stanoven způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy. Na tento případ však pomýšlí právní závěry stanoviska Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 (viz č. 477/2005 Sb.), podle nichž se zejména nelze žalobou o určení domáhat podle obecných předpisů určení vlastnictví k nemovitostem, které převzal stát podle poválečných konfiskačních předpisů, a obcházet tak smysl a účel restitučního zákonodárství, když zvláštní předpis restituční povahy nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy. Podle názoru odvolacího soudu je tu na straně žalobkyně absence legitimního očekávání obnovy vlastnictví, jak to rovněž bylo zdůrazněno v již uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005. Odvolací soud má za to, že na majetek, o nějž jde v tomto řízení, dopadal zákon č. 143/1947 Sb., který tu stanovil přechod majetku S. na stát. Odvolací soud uváděl, že nesdílí názor žalobkyně, která má za to, že zákon č. 143/1947 Sb. byl a je v rozporu s ústavněprávními předpisy, takže tu není na místě podávání návrhu na zrušení tohoto zákona Ústavním soudem ČR a přerušování tohoto občanského soudního řízení až do vydání nálezu či stanoviska Ústavního soudu ČR ohledně zrušení zákona č. 143/1947 Sb., jak to navrhuje žalobkyně. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 1. 4. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 24. 4. 2008 podána u Okresního soudu v Českém Krumlově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 6. 2. 2008 (sp. zn. 5 Co 3000/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích) i rozsudek soudu prvního stupně z 13. 9. 2007 (č. j. 9 C 148/2006-98 Okresního soudu v Českém Krumlově) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelka vytýká v daném případě soudům obou stupňů absenci potřebného zjištění skutkového stavu a chybnou aplikaci hmotného práva na projednávanou právní věc. Dovolatelka především uváděla, že v daném případě je na místě plné objasnění komplexního sledu událostí, které vedly jen k faktické ztrátě vlastnictví ohledně podnikového majetku původního vlastníka A. S., k němuž došlo nesprávným uplatňováním dekretu č. 12/1945 Sb. i zákona č. 143/1947 Sb., avšak k platnému přechodu vlastnictví tu nedošlo (dovolatelka je i toho názoru, že zákon č. 143/1947 Sb. je zákonem „protiústavním“). Např. zámek v Č. K. ke dni 9. 5. 1945 rozhodně nepatřil k podnikovému majetku, postiženému konfiskačními opatřeními, když tento zámek nebyl v žádném případě charakterizován podnikovým či obchodním využíváním. Dovolatelka je přesvědčena, že tu nedošlo k platnému přechodu vlastnictví ani podle zákona č. 143/1947 Sb. Dovolatelka poukazuje totiž na to, že tento zákon předpokládal ve svém ustanovení §1 odst. 2 rozdělení s. podnikového majetku mezi Z. Č. a Č. r. nejpozději do tří měsíců od data vyhlášení zákona; toto jednání nebylo ve stanovené lhůtě ukončeno. Představenstvo jednotky s právní subjektivitou nazvané „S. z., dříve s., m.“, která měla vzniknout na základě zákona č. 143/1947 Sb., jež byla ustanovena teprve 23. 5. 1948 Z. n. v. v P., nebylo schopno před tímto datem jakéhokoli platného jednání. Z. n. v. v P. pak uvalená národní správa byla ponechána až do 31. 5. 1948 a zrušena byla s účinností k 1. 6. 1948; k tomuto dni pak byl majetek, o nějž jde v tomto soudním řízení, předán uvedené S. z. m. (dříve majetku s.). Dr. A. S. byla českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého jeho majetku až do poloviny roku 1948. Dovolatelka je toho názoru, že na její straně je dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení vlastnictví. Dovolatelka má za to, že určovací žalobou tu nedochází k obcházení restitučního zákonodárství ve smyslu právních závěrů stanoviska Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05; došlo-li totiž ke ztrátě vlastnictví před 25. 2. 1948, nemohou ustanovení restitučních předpisů bránit podání určovací žaloby podle obecných předpisů. Podle názoru dovolatelky byl zákon č. 143/1947 Sb. ve skutečnosti jen pokračováním již zahájeného konfiskačního řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž šlo o normu s vyvlastňovacími účinky ex lege, ale s odepřením jakýchkoli opravných prostředků a konfiskace byla rozšířena na veškerý podnikový majetek jediné tímto zákonem dotčené osoby; v historii českého práva jde o ojedinělý zákon tohoto druhu. Zákon č. 143/1947 Sb. „posílil nikdy nezrušenou právně neudržitelnou konfiskaci majetku A. S.“. Z. n. v. v P. po vydání zákona č. 143/1947 Sb. pověřil Okresní národní výbor v Č. B., aby zrušil vyhlášku ze 4. 10. 1945, vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb., aby tak „zrušením konfiskace podle tohoto dekretu byla otevřena cesta k širší nenapadnutelné konfiskaci podle zákona č. 143/1947 Sb.“; výměr Okresního národního výboru v Č. B. tu však zůstal nicotným aktem vzhledem k tomu, že tento výměr nebyl doručen prokázanému zástupci A. S. a ostatně ani svým obsahem nevyslovil zrušení konfiskace, ale pouze obsahoval konstatování, že majetek Dr. A. S. nikdy nebyl předmětem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.; tento výměr mohl za předpokladu doručení zástupci A. S. nabýt právní moci teprve po uplynutí patnáctidenní lhůty, tedy ke dni 28. 2. 1948, tj. po rozhodné době podle restitučních předpisů – po 25. 2. 1958. Dovolatelka má proto za to, že „nálezu Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 (uveřejněnému pod č. 477/2005 Sb.) nijak neprotiřečí podání určovací žaloby žalobkyně v daném případě“. Dovolatelka poukazovala i na to, že v současné době Ústavní soud ČR na základě žádosti žalobkyně zkoumá ústavnost zákona č. 143/1947 Sb., takže by mělo být toto dovolací řízení přerušeno až do ukončení tohoto přezkoumávání. Podle názoru dovolateky tu nelze v jejím případě hovořit o obcházení restitučního zákonodárství z toho důvodu, že restituční nárok na vydání předmětných nemovitostí žalobkyně včas uplatnila; podaný restituční žalobní návrh byl soudem zamítnut, ale podle názoru dovolatelky „tato skutečnost nehraje v tomto řízení o určovací žalobě roli, protože zamítavé rozhodnutí bylo vydáno dříve, než mohla žalobkyně, pozemkový úřad i soudy získat přístup k dokladům zadržovaným Ministerstvem zemědělství až do roku 2001 a Ministerstvem financí až do roku 2007; tyto doklady se týkaly otázky okamžiku ztráty majetku Dr. A. S. a právního posouzení této otázky“. Dovolatelka poukazoval posléze i na to, že výbor pro lidská práva O. s. n. uvedl (pod č. 757/1997) svůj názor (listina tohoto výboru byla soudům v této právní věci žalobkyní předložena), že Česká republika v kauze žalobkyně porušila mezinárodné úmluvy a neposkytla žalobkyni účinný opravný prostředek včetně možnosti podat novou žádost o restituci s poskytnutím nových lhůt, přičemž byl žalobkyni znemožňován přístup k podkladům nezbytným pro restituční řízení. Ve vyjádření žalovaného N. p. ú. k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Nejsou tu dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Věc byla posouzena soudy obou stupňů v souladu s právními závěry obsaženými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněného pod č. 477/2005 Sb.) a v souladu s již nyní konstantní judikaturou soudů v otázce určovacích žalob ve věcech souvisejících s nároky podle restitučních předpisů. Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím osudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 148/2006 Okresního soudu v Českém Krumlově), ani z obsahu dovolání dovolatelka a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 6. 2. 2008 (sp. zn. 5 Co 3000/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání dovolatelky bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanovenými zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, popřípadě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními. Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy. Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Ve stanovisku pléna Ústavního soud ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělení č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“. S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jako již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m. v řízení o dovolání náklady nevznikly. Ohledně nákladů, vynaložených v řízení o dovolání žalovaným N. p. ú. n. v. k dovolání žalobkyně, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §226 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů uvedenému žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahujícímu v podstatě to, co bylo uvedeným žalovaným uplatněno a vyjádřeno již v řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 30. září 2008 JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/30/2008
Spisová značka:28 Cdo 2029/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2029.2008.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-02