ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2056.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2056/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému H. T., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 221/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2006, č. j. 56 Co 177/2005-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 11. 2004, č. j. 15 C 221/2003-62, zamítl žalobu, na základě které se žalobkyně domáhala určení, že L. H., byl v den své smrti, tedy 20.3.2000 vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že L. H. byla předána usedlost č. p. 301 v Š. do správy a užívání dne 8. 2. 1946 a současně mu vydal dekret o vlastnictví půdy datovaný rokem 1946. Vzal za prokázané, že následně L. H. uzavřel dne 16. 11. 1948 manželství s H. H., přičemž manželství bylo rozvedeno s právní mocí ke dni 29. 7. 1967. Rovněž zjistil, že Okresní národní výbor v Z. vydal dne 3. 9. 1957 pro manžele L. a H. H. přídělovou listinu s tím, že jsou přidělovány nemovitosti v k.ú. Š. tak, jak jsou specifikovány v přídělové listině. Dovodil, že v dané věci došlo k uplatnění §5 odst. 2 dekretu č. 28/45 Sb., tedy že vlastnictví k přídělu bylo nabyto převzetím přídělu, tedy zpětně. Vyslovil závěr, že přídělová listina byla vydána pro oba manžele, proto každý nabyl jednu polovinu předmětné nemovitosti, a to každý zpětně ke dni převzetí držby, tj. L. H. ke dni 8. 2. 1946 a H. H. ke dni 1. 10. 1948. Zaujal názor, že zápis o odevzdání usedlostí ze dne 8. 2. 1946, přídělová listina ze dne 3. 9. 1957 ani případná stanoviska pracovníků ONV v roce 1969 nemohly založit dobrou víru L. H. o jeho výlučném vlastnictví. Podle soudu prvního stupně dobrou víru vylučuje i skutečnost, že nebyl zapsán jako vlastník celé nemovitosti v katastru nemovitostí, nýbrž pouze jedné poloviny, přestože k nabytí vlastnictví k přídělu nebylo třeba vkladu do pozemkových knih (intabulace). Dále vyslovil, že jako vlastnice druhé poloviny předmětné nemovitosti byla zapsána H. H. a na základě tohoto zápisu v katastru nemovitostí proběhlo též dědické řízení po H. J. u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 D 1281/99.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 1. 2006, č. j. 56 Co 177/2005-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením. Odvolací soud dále vzal za prokázané, že v roce 1946 bylo v knihovní vložce č. 74 ohledně předmětných nemovitostí poznamenáno zavedení národní správy. Dále zjistil, že v roce 1982 při komplexním zakládání evidence nemovitostí byli jako vlastníci nemovitosti zapsáni L. H. k jedné polovině a H. H. k druhé polovině na základě potvrzení ONV Šumperk ze dne 22. 10. 1982. Věc posoudil ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. s tím, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že L. H. byl v den své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. Dovodil, že ministr zemědělství dekretem o vlastnictví půdy ke dni 1. 2. 1946 přidělil L. H. usedlost č.p. 301 v obci Š., okres Z. a dne 8.2.1946 L. H. převzal držbu této usedlosti, což je zřejmé ze zápisu o odevzdání usedlosti. Odvolací soud zaujal názor, že dnem převzetí držby, tj. ke dni 8. 2. 1946, se stal L. H. vlastníkem usedlosti, kterou je nejen označený dům, ale současně pozemky, které s domem č.p. 301 tvořily jeden funkční celek. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1163/96, v němž dovolací soud vyslovil právní názor, že přídělová listina byla vkladuschopnou listinou, která deklarovala existenci rozhodnutí o přídělu a byla určena individuálním přídělům. Vyslovil závěr, že rozhodnutí o přídělu ve smyslu §4 odst. 3 dekretu č. 28/1945 Sb. plnilo funkci titulu (právního důvodu) dekretem zakotveného přechodu vlastnictví na přídělce a převzetí držby přídělcem podle §5 odst. 2 dekretu bylo způsobem přechodu vlastnictví. Dospěl k závěru, že dekret ministra zemědělství konstituoval výlučné vlastnické právo L. H. ke sporným nemovitostem. Vyslovil, že H. H. (J.) nemohla nabýt spoluvlastnické právo k nemovitostem na základě přídělové listiny ze dne 3. 9. 1957, neboť nebylo vydáno rozhodnutí zakládající její spoluvlastnické právo k nemovitostem, přičemž přídělová listina, mající pouze deklaratorní charakter, nebyla způsobilá toto spoluvlastnické právo založit. Uzavřel, že L. H. své vlastnické právo ke sporným nemovitostem nepozbyl a pokud ideální spoluvlastnický podíl daroval za života žalobkyni, byl v den své smrti vlastníkem zbývající druhé poloviny nemovitostí. Odvolací soud považoval za nadbytečné zkoumání dobré víry L. H. o jeho vlastnickém právu a nezabýval se ani otázkou vydržení. Vyslovil závěr, že žalovaný byl do katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník nemovitostí na základě usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 5. 2000, avšak toto rozhodnutí neurčuje vlastnické právo žalovaného k předmětným nemovitostem, nýbrž pouze deklaruje dědické právo žalovaného k majetku po H. J., do jejíž pozůstalosti byly nemovitosti nesprávně zahrnuty.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele v dané věci se nejedná o navrácení nemovitého zemědělského majetku původním vlastníkům a jejich nástupcům, není tedy řešen vztah mezi osobami oprávněnými a osobami povinnými, proto je nutno držbu posuzovat jen podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Namítal, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1163/96, je v dané věci nepřípadný. Tvrdil, že dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. vyžadoval úřední rozhodnutí o přídělu půdy jako předpokladu nabytí vlastnictví. Konstatoval, že předmětné nemovitosti byly přiděleny manželům Havlíčkovým přídělovou listinou ze dne 3. 9. 1957, přičemž oba byli zapsáni jako spoluvlastníci do evidence nemovitostí a tento zápis byl později přenesen do katastru nemovitostí. Dále tvrdil, že H. H. tedy realizovala držbu svého spoluvlastnického podílu v dobré víře, že jí podíl na nemovitostech patří a naplnila vydržecí dobu, neboť správnost přídělové listiny nebyla nikým zpochybňována. Navrhl proto odklad zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení §80 písm. c) o.s.ř. a dále otázky vzniku vlastnictví v důsledku držby založené v rámci přídělového řízení podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu … (dále jen \"dekret\"), a v této souvislosti i výkladu ustanovení §4 odst. 3 a §5 tohoto dekretu. Uvedenou problematikou se opakovaně zabýval Ústavní soud České republiky, který např. v nálezu ze dne 28. 4. 1999, sp.zn. IV ÚS 99/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 64, vyslovil, že podle ustanovení §5 odst. 2 dekretu přecházela přidělená půda do vlastnictví dnem převzetí držby. Důraz kladený v těchto ustanoveních dekretu na stav držby reflektoval tehdy panující zásadu, že \"půda patří těm, kdo na ní pracují\", takže podmínkou a okamžikem nabytí vlastnictví bylo v tomto směru i při pozdějším vydání přídělové listiny skutečné převzetí držby přidělené půdy. Ústavní soud poukázal i na své dřívější obdobné rozhodnutí, tj. nález sp.zn. III.ÚS 355/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 9, str. 139, a na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1163/96. V něm dovolací soud dospěl k závěru, že okamžik přechodu vlastnictví přídělem podle §5 dekretu určuje den, kdy se přídělce držby ujal, který může být jiným (a to dřívějším) dnem, než je den přídělu. Ústavní soud dále dovodil, že není zásadní překážky, aby den převzetí držby předcházel dni vydání rozhodnutí o přídělu, zejména byl-li jím stvrzován stav, který se v procesu formování návrhu přídělu již fakticky vytvořil. Tyto závěry jsou tedy v souladu s právním závěrem, který zaujal odvolací soud.
Dovolací soud nemá pochybnosti ani ohledně vyhovění určovací žalobě týkající se předmětné nemovitosti odvolacím soudem s tím, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k těmto pozemkům, neboť na základě tohoto určení bude možno provést dodatečné projednání dědictví po L. H. a uvést do souladu právní stav se stavem zápisu v katastru nemovitostí. Odvolací soud tedy správně dovodil, že v dané věci je splněn požadavek naléhavého právního zájmu na určení právního vztahu ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř.
Dovolací důvod uplatněný žalovaným tak není v projednávané věci dán. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu