ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2668.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2668/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce: Z., d. u. v., zastoupený advokátkou, proti žalované České republice – Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 57 C 336/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2007, č. j. 8 Co 508/2007-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud určil, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu v témže výroku specifikovaného pozemku, a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Žalobce měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť usiluje o to, aby byl jako vlastník zapsán do katastru nemovitostí namísto žalované. V souzené věci se jedná o případ, kdy žalobci, jemuž svědčilo právo trvalého užívání pozemku podle §70 hospodářského zákoníku a na němž se nachází budova v jeho vlastnictví (č. p. 1439), požádal po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. příslušný orgán ve lhůtě stanovené podle §879c odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) o změnu tohoto práva na právo vlastnické. Pro posouzení žaloby má především význam posouzení opětovného zařazení §879c obč. zák. do právního řádu České republiky, když toto ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, a měl za to, že pokud nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb., přičemž právními závěry uvedenými v odůvodnění tohoto citovaného nálezu je soud vázán, pak došlo k obnovení stavu založeného §879c, §879d a §879e obč. zák., a to s účinností od 1. 1. 2005. Žalobce splnil všechny podmínky stanovené v §879c obč. zák. pro změnu práva trvalého užívání k předmětnému pozemku na právo vlastnické. V tomto směru není na překážku nabytí vlastnického práva skutečnost, že v současné době je vlastníkem předmětného domu č. p. 1439, a to jeho jedné ideální poloviny, osoba odlišná od žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné pro posouzení účinků výše citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž se závěry dovozenými odvolacím soudem v tomto ohledu zásadně nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu. Pokud zákonodárce ve stanovené lhůtě do 31. 12. 2004 nekonal a nevydal žádný nový právní předpis, nemůže to mít vliv na tak podstatnou změnu v právním řádu České republiky. Pokud tedy k 1. 7. 2001 nějaký právní předpis neplatil, pak soudy musí rozhodovat podle tohoto právního stavu, jenž v daný den platil. Jestliže soudy toto nerespektují, jedná se z jejich strany o znaky svévole, která je v tomto případě ze strany soudů vyčítána zákonodárci. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalobce vyjádřil s tím, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly na základě správně zjištěného skutkového stavu ke správným právním závěrům. Žalovaná pouze opakuje své argumenty uplatněné již před odvolacím soudem a žalobce se s nimi neztotožňuje. Žalobce jednoznačně prokázal, že na základě hospodářské smlouvy mu vzniklo k předmětnému pozemku právo trvalého užívání a že v souladu s §879c odst. 1 obč. zák. se stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Zákonodárce nereagoval adekvátně na zrušující nález Ústavního soudu, což znamená, že se ustanovení §879c obč. zák. opět stalo součástí právního řádu České republiky.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě však napadené rozhodnutí výše uvedené podmínky nesplňuje, neboť nejenže respektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se dotčené problematiky (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008; ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 2356/2008; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2443/2008 atd.), na něž i v daném případě dovolací soud plně odkazuje. Dovolatelka žádné nové argumenty ve svém dovolání nepřináší a dovolací soud nemá důvody se od právních závěrů v těchto rozhodnutích dovozených odchylovat. Dovolací námitky představují pouhou polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními §879c až §879e obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výroku, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí
o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání do nákladového výroku není přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, jež žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu