Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2008, sp. zn. 28 Cdo 2774/2006 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2774.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2774.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2774/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. f. ČR, proti žalované Ing. E. M., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Plzeň – sever pod sp. zn. 3 C 149/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.5.2006, č. j. 13 Co 196/2006-164, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň – sever jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.11.2005, č.j. 3 C 149/2002-144, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované vyklizení bytu č. 1 v obytné části usedlosti a stáj pro koně I., vše nacházející se na pozemku parcely č. 1, zapsaném u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P. – sever na LV č. 10002 pro Obec Ú., katastrální území L. u Ú. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě nájemní smlouvy ze dne 7.10.1992 žalobce jako vlastník předmětných nemovitostí přenechal žalované do užívání budovy a stavby bývalého hospodářského dvora L. – P. se zemědělskými pozemky v katastrálním území L., H. a M. za účelem šlechtění a chovu jezdeckých koní a provozování agroturistiky, přičemž nájemní poměr žalované byl sjednán na dobu neurčitou a skončil výpovědí ze strany pronajímatele v jednoroční výpovědní lhůtě, tedy ke dni 30.9.2002. Vzal za prokázané, že žalovaná provedla nákladnou rekonstrukci objektu, na kterou vynaložila téměř 24.000.000,- Kč, a to se souhlasem žalobce a s jeho finanční spoluúčastí. Rovněž zjistil, že žalovaná nebyla schopna své finanční závazky plnit a v souvislosti se skončením nájmu vyplatil žalobce žalované 9.609.000,- Kč a doplacení částky 14.182.414,- Kč se žalovaná domáhá v samostatném soudním řízení. Dále vzal za prokázané, že žalovaná nemá možnost užívat nemovitosti, o jejichž rekonstrukci se zasloužila a do níž vložila veškeré finanční prostředky, ani je získat zpět a pořídit si za ně jiné bydlení. Dospěl k závěru, že účastníci mezi sebou platně uzavřeli nájemní smlouvu podle §663 a násl. o.z. a nájemní poměr skončil podle §677 odst. 1, 2 o.z. Věc posoudil ve smyslu §3 o.z. s tím, že žaloba na vyklizení představuje výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.5.2006, č. j. 13 Co 196/2006-164, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, žalované svědčil právní důvod k jejich užívání podle nájemní smlouvy ze dne 7.10.1992 a nájemní poměr žalované skončil ke dni 30.9.2002. Dovodil, že žalovaná předmětné nemovitosti užívá po 30.9.2002 již bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil, že v dané věci je na místě aplikace §3 odst. 1 o.z. v případě žalované pouze při rozhodování o lhůtě k vyklizení a stanovil povinnost žalované k vyklizení ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku. Poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 389/01 s tím, že při aplikaci §3 odst. 1 o.z. je nutno hodnotit i to, že zamítnutím žaloby žalobce na vyklizení žalované by byl de facto legalizován bezprávní stav bez možnosti ochrany vlastníka v budoucnu. Zaujal názor, že takovým postupem by žalobci bylo uloženo nadále trpět, fakticky po neomezenou dobu, zásadní omezení svého vlastnického práva v užívání předmětných nemovitostí žalovanou. Uzavřel, že postupem soudu prvního stupně by se žalované dostalo maximální ochrany a neodůvodněného zvýhodnění oproti vlastníku nemovitosti. Podle odvolacího soudu okolnosti, že žalovaná do rekonstrukce investovala cca 24.000.000,- Kč a žalobcem jí však po skončení nájemního vztahu celá částka vyplacena nebyla a o rozdíl (více než 14.000.000,- Kč) probíhá soudní řízení, jakož i to, že žalovaná nemá jinou možnost bydlení než ve stávající nemovitosti, nemohou být důvodem pro úplné odepření ochrany vlastnického práva žalobce a vyloučení ho z dispozice s tímto majetkem i do budoucna. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále dovozovala existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o.s.ř., neboť řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítala, že předmětné nemovitosti užívala se svou rodinou na základě smlouvy o dočasném nájmu státního majetku ze dne 7.10.1992. Dále tvrdila, že převzaté neobyvatelné nemovitosti rekonstruovala a na tuto rekonstrukci vynaložila částku ve výši 23.792.003,- Kč. Poukazovala na skutečnost, že na základě výše uvedené smlouvy jí bylo přislíbeno odprodání nemovitosti nebo vrácení veškerých finančních nákladů vynaložených na předmětnou rekonstrukci s tím, že za účelem získání finančních prostředků na rekonstrukci čerpala půjčky a dotace. Podle dovolatelky jí nebyly uhrazeny prokazatelně investované prostředky ve výši 23.792.003,- Kč a v důsledku tohoto jednání se dostala do velkých finančních nesnází. Konstatovala, že proti ní opakovaně byly vedeny exekuce, byl jí zabaven veškerý majetek a vydražen v exekuci. V současné době stále dluží finančnímu úřadu značné finanční částky, které není schopna uhradit a není tedy schopna si zajistit jinou možnost bydlení a ustájení koní. Podle dovolatelky součástí nemovitosti je i bytová jednotka, která byla řádně zkolaudována, nebylo tedy možné ukončit nájemní vztah k této bytové jednotce výpovědí bez uvedení důvodu, nýbrž k platnosti výpovědi bylo nutné přivolení soudu a nájem bytu bylo možno vypovědět pouze ve smyslu §711 odst. 1 o.z. Namítala, že tento postup však ve vztahu k bytu dodržen nebyl, proto její nájemní vztah k této části nemovitosti nezanikl a je oprávněna užívat bytovou jednotku, přičemž nelze přehlédnout ani skutečnost, že užívala předmětný byt zkolaudovaný jako bytová jednotka na základě nájemní smlouvy ze dne 7.10.1992. Též namítala, že za účelem zamezení dalších rozporů jí nebyla učiněna nabídka vhodných objektů k přestěhování. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci je postačující použít aplikaci §3 odst. 1 o.z. pouze ve vztahu k delší lhůtě pro vyklizení, přičemž soud by měl zkoumat, zda nemělo být vyklizení vázáno na povinnost poskytnout jí přiměřené bydlení. Poukazovala též na to, že žaloba žalobce je neurčitá, předmětné nemovitosti jsou označeny nedostatečným způsobem, tedy v souladu se zákonem č. 344/1992 Sb., nebylo označeno číslo popisné usedlosti, ve které se byt nachází a předmětný pozemek nebyl označen jako stavební parcela a navíc pozemek p.č. 1 neexistuje. Stejně tak ani stáj není určena dostatečným a nezaměnitelným způsobem tak, aby petit rozhodnutí byl vykonatelný. Navrhla proto odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však dovolání není přípustné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. je dán v případě pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva. Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V projednávané věci byl předmět řízení podle obsahu spisu vymezen tvrzeními žalobce o jeho vlastnickém právu k předmětu vyklizení z titulu vypovězení nájemní smlouvy, na jejímž základě žalovaná nemovitosti užívala. Tomu odpovídal návrh rozsudečného výroku znějícího na vyklizení předmětných nemovitostí. Odvolací soud aplikoval ustanovení §126 odst. 1 o.z., o ochraně vlastnického práva vlastníka nemovitostí, přičemž rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 o.z. spatřoval pouze při rozhodování o lhůtě k vyklizení. S přihlédnutím k vylíčenému průběhu řízení, vymezení předmětu sporu podle tvrzení obou stran a shora uvedeným předpisům vztahujícím se k uplatněným dovolacím důvodům dovolací soud konstatuje, že ustálená judikatura k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 o.z. zdůrazňuje, že závěr o použití tohoto ustanovení spadá do okruhu zákonem povolené úvahy soudu, která však musí být v každém konkrétním případě podložena důkladnými konkrétními zjištěními, z nichž přesvědčivě plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěrů, dnes již konstantní, rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo závěrů Ústavního soudu. Dovolací soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout rovněž platnost závěrů nálezu Ústavního soudu publikovaného ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení pod č. 14. Podle nich „Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod“. Stejně tak je namístě uvést závěry rozsudku dovolacího soudu publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitu č. 20 – C 2084: „Paragraf 3 odst. 1 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu“. Obdobně v rozhodnutí dovolacího soudu zveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sešit č. 27 – C 2112 byl uveden závěr, podle kterého „Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, mají převážně funkci interpretační“. Dovolací soud k tomu připomíná závěry své novější rozhodovací praxe. Tak v usnesení ze dne 30.11.2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, dospěl senát dovolacího soudu (posuzující i danou věc) k formulaci právní věty, podle níž „Oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 o.z. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (respektive přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od shora naznačených závěrů, podle nichž otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak nelze zobecnit (nelze totiž učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci“. Závěry rozsudku odvolacího soudu, které dovolací soud považuje za dostatečně srozumitelné a přesvědčivé, tak odpovídají jednak shora zmíněným výkladovým pravidlům pokud jde o ustanovení §3 odst. 1 o.z., respektují jeho a smyslu, jednak představují výklad použitých předpisů v konkrétní věci. Tím se vymykají pojmu otázky zásadního významu, jak bylo shora uvedeno. Pro úplnost se dodává, že obsahu dovolání a obsahu spisu se nepodává závěr o existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud proto přistoupil k odmítnutí podaného dovolání ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první o.s.ř. za použití §218 písm. c) o.s.ř. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. září 2008 JUDr. Josef Rakovský, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/30/2008
Spisová značka:28 Cdo 2774/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2774.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§126 předpisu č. 40/1964Sb.
§3 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-02