ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4014.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4014/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 276/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2007, č.j. 28 Co 234/2007-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2007, č.j. 28 Co 234/2007-56, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17.1.2007, č.j. 5 C 276/2005-27, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu
o převodu náhradních pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce získal nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 25.6.2003 mezi žalobcem a původně oprávněnou osobou L. P. podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“). Dále vzal za prokázané, že žalobce byl závětním dědicem po L. P. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z toho, že předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený, jak to dokládá shora citovaná smlouva o postoupení pohledávky. Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon č. 229/1991 Sb., pokud rozhodnutí Pozemkového úřadu nabylo právní moci nebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod pozemků končí dnem 31.12.2005. Dospěl k závěru, že uplynutím výše uvedené lhůty právo na převod náhradních pozemků zaniklo. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že žalobce není původní oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě, v dané věci se tedy nejedná o liknavost, svévoli nebo diskriminační jednání žalovaného. Uzavřel, že žalobce má nadále nárok na finanční náhradu. Odvolací soud dodal, že plně respektuje právní názory formulované Ústavním soudem v nálezu III. ÚS 495/2002, pokud jde o výklad
§11 odst. 2 zákona o půdě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Konstatoval, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 25.6.2003 se stal oprávněnou osobou ve smyslu §4 zákona o půdě s právem na beúzplatné převedení jiných pozemků ve vlastnictví státu do jeho vlastnictví. Nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že jeho právo na převod náhradních pozemků zaniklo s odůvodněním, že výklad zákona by byl v rozporu s účelem zákona o půdě i s ústavními principy, zejména s článkem 4 odstavce 3 Listiny základních práv a svobod. Namítal, že v minulosti docházelo k vydání náhradních pozemků i dalším osobám, na něž se nález Ústavního soudu ČR č. 6/05 nevztahoval, přičemž tyto osoby nabyly právo na vydání náhradních pozemků stejným způsobem jako dovolatel. V dovolání zdůrazňoval, že postupitelce L. P. nebyly vydány atraktivní pozemky patřící do lukrativních částí H. m. P. a s ohledem na svůj věk pohledávku převedla na dovolatele. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu, tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěrech nerespektujících judikaturu Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. K tomu v daném případě přistupuje okolnost, která bude zmíněna níže, že problematika řešená v této věci odvolacím soudem byla již opakovaně řešena rozhodnutími dovolacího soudu.
Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, dále ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007,
a ze dne 19.4.2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007. Ve výše uvedených rozhodnutích vycházel ze závěru svého rozhodnutí ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel, že ,,pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v §33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31.12.2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31.12.2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f., jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u P. f., nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva.
Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené
v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob“.
Na základě výše uvedeného dovolací soud ve shodě s odvolacím soudem zaujal názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, nabytého osobami, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31.12.2005. Tuto judikaturu dovolací soud zastává i nadále.
Dovolací soud připomíná pro úplnost, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Pl. ÚS 6/05 se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní). Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu