ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4090.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4090/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce O. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 329/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.4.2007, č.j. 19 Co 67/2007-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4.4.2007, č.j. 19 Co 67/2007-34, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24.8.2006, č.j. 14 C 329/2005-20, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu
o převodu náhradních pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce získal nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 13.11.2003 mezi žalobcem a K. J., původně oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“). Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený, jak to dokládá shora citovaná smlouva o postoupení pohledávky.
Podle odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05 byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě, avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům. Vyslovil, že ve smyslu článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. končí lhůta pro převod pozemků dnem 31.12.2005, přičemž se jedná o lhůtu stanovenou k realizaci nároku na vydání náhradního pozemku a nikoli o lhůtu k podání žaloby. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a sp.zn. 28 Cdo 209/2007. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že postavení původního restituenta a postupníka je odlišné, a to vzhledem k účelu zákona o půdě a účelu cese. Uzavřel, že na žalobce nedopadá nález Ústavního soudu ČR ze dne 20.12.2005, sp.zn. Pl ÚS 06/05, platí pro něj tedy tzv. restituční tečka.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam v řešení otázky charakteru časového určení uvedeného v novelizovaném ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě v návaznosti na ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. Zásadní právní význam spatřoval rovněž v řešení otázky, zda s ohledem na článek 4 odst. 3, článek 11 odst. 1 a článek 36 Listiny základních práv a svobod lze připustit, že při postoupení pohledávky nedochází pouze ke změně osobě věřitele, nýbrž též ke ztrátě části práv postupníka oproti právům, která měl postupitel. V dovolání poukazoval na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 495/02 s odůvodněním, že lhůta pro převod náhradního pozemku (restituční tečka) je lhůtou propadnou a do jejího uplynutí se lze domáhat splnění zákonem stanovené povinnosti. Podle dovolatele nároky na vrácení restituovaného pozemku nebo vydání náhradních pozemků je třeba považovat za pohledávku podle §488 o.z. Namítal, že se jedná o závazkový právní vztah, z něhož věřiteli vzniká právo na plnění od dlužníka a dlužníkovi povinnost splnit závazek. Tvrdil nesprávné právní posouzení charakteru lhůty pro vydání náhradního pozemku končící dnem 31.12.2005 a nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřoval též v porušení §488 a §524 a násl. o.z. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že obdobná problematika byla již řešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, na něž správně odkazoval a z něhož při svém rozhodování správně vycházel. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí uzavřel, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá ze zákona, kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě P. f. uspokojen, a to i za situace, že byly uplatněny u soudu před 31. 12. 2005. Z výše uvedených závěrů vycházel dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19.4.2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 7.6.2007, sp.zn. 28 Cdo 1904/2007 a ze dne 10.8.2007, sp.zn. 28 Cdo 2908/2007.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí též správně zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaným pod č. 531/2005 Sb. byla zrušena ustanovení
§13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článek IV. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a nikoli ve vztahu k postupníkům. Ve shora uvedeném rozhodnutí se Ústavní soud ČR zabýval též posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2003 Sb. se závěrem, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní).
Dovolací soud dodává, že pro tuto lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.
Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.
V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatele obsažené v dovolání je třeba považovat za nepřípadné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu