ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4874.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 4874/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. T. P., zastoupeného advokátkou, za účasti 1. A. O., a 2. P. f. ČR, o žalobě podle §244 a násl. o. s. ř., vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 250/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, č. j. 18 Co 311/2006-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, č. j. 18 Co 311/2006-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 10. 2006, č. j. 17 C 250/2004-46 jen tak, že zamítl žalobu na určení, že A. O. se nevydává do vlastnictví část původní pozemkové parcely p. č. 61/3, zapsané v knihovní vložce č. 1768 pozemkové knihy pro k. ú. B., nyní zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území B. jako p. č. 443/11. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce se žalobou domáhal, aby v řízení před soudem byla znovu projednána věc, o které rozhodlo Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Z. rozhodnutím ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. PÚ 130/04-Gr/J, v části týkající se původní pozemkové parcely č. 61/3, nyní zapsané v katastru nemovitostí pro k. ú. B. jako p. č. 443/11, o níž bylo rozhodnuto, že je vlastnictvím A. O. Odvolací soud dále vzal za prokázané, že A. O. jako osoba oprávněná podle §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) uplatnil restituční nárok, dále že nedošlo k uzavření dohody o vydání nemovitostí podle §9 odst. 1 zákona o půdě, a že neexistují překážky vydání ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dále zjistil, že správní orgán se vypořádal s problematikou přístupu žalobce k nemovitostem, k nimž žalobce vykonává právo hospodaření, přičemž považuje za nutné zřídit dodatečně samostatným rozhodnutím věcné břemeno chůze a jízdy po pozemku č. 443/11 ve prospěch vlastníků budov a pozemků v areálu M., odlišných od oprávněné osoby. Podle odvolacího soudu možnost zřízení věcného břemene k vydávanému pozemku je upravena v ustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě. Zaujal názor, že soudní praxe vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/92 (správně 36/95), publikovaného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud poukazoval na skutečnost, že dosud nebylo rozhodnuto o všech restitučních nárocích A. O. Vyslovil závěr, že v dané věci není naplněn zákonný předpoklad nezbytnosti zřízení věcného břemene. Dodal, že zřízení věcného břemene se může žalobce domáhat nejen podle §9 odst. 5 zákona o půdě, nýbrž i podle §151 o. z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatele řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam a byla řešena v rozporu s hmotným právem, zejména s ustanovením §123, §124 o. z., §9 odst. 5 zákona o půdě a §2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku. Poukazoval na skutečnost, že pravomocné rozhodnutí o všech restitučních nárocích A. O. je pro zřízení věcného břemene spočívající v právu chůze a jízdy přes pozemek p. č. 443/11 v k. ú. B. pro vlastníka budov na pozemcích p. č. 443/4, 443/14 a 443/3 a těchto pozemků právně irelevantní. Namítal, že správní orgán měl rozhodnout též o zřízení věcného břemene, aby mu byl právní cestou zajištěn přístup k jeho nemovitostem. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci považovali dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval jeho přípustností, přičemž vzal v úvahu, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a že nepřichází v úvahu ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V úvahu proto přichází pouze možnost přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. závěr dovolacího soudu, že napadený rozsudek odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu. Tak by tomu bylo zejména v případě, kdy by odvolací soud řešil otázku, jež nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo řeší-li toto rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. K žádnému z těchto závěrů však dovolací soud nedospěl.
Odvolací soud ve svém odůvodnění konstatoval, že obdobná problematika, tj. posouzení otázky, zda věcné břemeno je třeba zřídit současně s vydáním předmětného pozemku oprávněné osobě do vlastnictví, byla již řešena ve stanovisku občanskoprávního kolegia České republiky ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, publikovaném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve výše uvedeném stanovisku Nejvyšší soud ČR vyslovil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že pozemkový úřad rozhodne o věcném břemenu podle ustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě samostatným rozhodnutím. Z toho plyne, že věcné břemeno není třeba zřídit ve stejný okamžik, kdy je nemovitost vydávána do vlastnictví, nýbrž ke zřízení věcných břemen na vydávaných pozemcích může dojít též dodatečně samostatným rozhodnutím správního orgánu. Odvolací soud tedy správně odkazoval na shora uvedené stanovisko Nejvyššího soudu ČR a správně z něj při svém rozhodování vycházel.
Dovolací soud připomíná, že pokud dále dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s námitkou, že odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem ustanovení §123, §124 o. z. a §2 zákona č. 77/1997 Sb. o státním podniku, nelze ve vztahu k těmto ustanovením shledat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, neboť na jejich posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo.
Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. věty první za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a ostatním účastníkům řízení v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu