ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5051.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5051/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. B. F., a 2. H. F., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 4. 2007, sp. zn. 20 Co 516/2006, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 105/2002 (žalobců B. F. a H. F., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 00 Praha 1, Letenská 15, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovololání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 26. 4. 2002, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 10. 4. 2006, čj. 32 C 105/2002-191. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo určeno, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovitostí – budovy čp. 142 (objektu bydlení) a pozemku parc. č. 632/1 (o výměře 1.717 m2) v katastrálním území Z., a to žalobkyně B. F. ze dvou ideálních třetin a žalobce H. F. z jedné ideální třetiny. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 17. 4. 2007, sp. zn. 20 Co 516/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 10. 4. 2006, čj. 32 C 105/2002-191, potvrzen. Žalované České republice – Ministerstvu financí ČR nebyla přiznána náhrada nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal odvolání žalobců důvodným.
V daném případě se žalobci domáhali určení vlastnictví k nemovitostem, jež patřily H. G., zemřelé, jejíž dědičkou byla M. Š. G. a jejímiž závětními dědici jsou žalobci. Žalobci tvrdili, že majetek, o nějž jde v tomto řízení, nebyl nikdy konfiskován podle poválečných dekretů z roku 1945; šlo o majetek osob za války perzekvovaných (o židovský majetek) a ohledně tohoto majetku podala právní předchůdkyně žalobců řádně a včas žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.
Odvolací soud uváděl, že dědické řízení po H. G., zemřelé, nebylo ukončeno, takže nedošlo k odevzdání dědictví po ní na základě odevzdávací listiny (ve smyslu ustanovení §797 a §819 dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811) M. Š. G. (M. F.). Po smrti M. F., zemřelé, nebyly sporné nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, zařazeny do pozůstalosti po ní.
V návaznosti na tyto uvedené okolnosti odvolací soud uváděl, že z nich vyplývá, že osobou postiženou odnětím majetku, o nějž jde v tomto řízení, byla zůstavitelka H. G.; k odnětí majetku tu došlo bez právního důvodu. Projednání dědictví po uvedené zůstavitelce, na něž poukazují žalobci, by podle názoru odvolacího soudu „nic neznamenalo pro změnu vlastnických vztahů, týkajících se sporných nemovitostí, protože ani na základě rozhodnutí, jímž by došlo k odevzdání pozůstalosti podle §819 obecného zákoníku občanského z roku 1811, by nemohlo dojít ke změně vlastnického práva k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení“. Stejně tak byl odvolací soud i toho názoru, že tu není rozhodné, že právní předchůdkyně žalobců uplatnila nárok na vydání pozůstalosti podle zákona č. 128/1946 Sb. (přičemž není jasné, jakým způsobem bylo řízení podle uvedeného zákona skončeno).
Odvolací soud tedy dospěl k výslednému právnímu závěru, že určovací žalobou podle obecných předpisů se v dané případě nelze domáhat rozhodnutí týkajícícho se posouzení důsledků k nimž došlo před více jak 50 roky a kdy tedy „nastupují na odčinění těchto křivd restituční předpisy“, jako předpisy speciální.
Odvolací soud se také zabýval k námitce žalované České republiky – Ministerstva financí ČR otázkou pasívní legitimace této žalované a dospěl k závěru, že “s odvoláním na zákon č. 201/2002 Sb. správně zastupuje v tomto řízení Českou republiku – Ministerstvo financí ČR, když jiný subjekt tu nepřichází v úvahu.“
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl vzhledem k tomu, že ze strany žalované České republiky – Ministerstva financí ČR nebyla žádána náhrada nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 10. 5. 2007 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 10. 7. 2007 předáno na poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského řádu) a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především vytýkali, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na zcela jiných právních závěrech než rozhodnutí soudu prvního stupně a toto odůvodnění se jeví být spíše právními úvahami než právními závěry a tyto úvahy nemají vůbec oporu v provedeném dokazování“. Zejména závěr odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva k nemovitostem v daném případě, postrádá jakékoliv argumentace.
Dovolatelé kladli důraz na to, že dědické řízení ohledně pozůstalosti po původní vlastnici nemovitostí H. G. (v němž dědička zůstavitelky – její dcera M. Š. G. podala včas dědickou přihlášku ve smyslu ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811, vztahující se na projednání dědictví) probíhá dosud u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 D 228/56 a dodnes nebylo ukončeno. Dovolatelé mají tedy za to, že vzhledem k tomuto neskončenému řízení o dědictví nemohli žalobci dosud požádat v tomto případě o restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože tato „ležící pozůstalost byla právnickou osobou, která byla z restitucí z devadesátých let vyloučena“. Tato disproporce vůči těm, kteří dědili po osobách zemřelých po 1. 1. 1991 (po zrušení obecného zákoníku občanského z roku 1811 a po nabytí účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. /občanského zákoníku/), mohla být podle názoru dovolatelů, zahlazena jen vydáním odevzdací listiny soudem, k čemuž ovšem za života M. Š. G. (M. F.) nedošlo a nebylo tedy o nich v řízení o dědictví rozhodováno, protože tato zůstavitelka je nikdy ve smyslu příslušných zákonných ustanovení do svého vlastnictví nenabyla“; za této situace de facto dvou neukončených dědických řízení za současného již vzneseného nároku restitučního, při přihlížení k tomu jak jsou v zákoně č. 87/1991 Sb. vymezeny oprávněné osoby podle tohoto zákona, je určovací žaloba žalobců opodstatněná.
Dovolatelé setrvávají na svém názoru, že naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na žalobci požadovaném určení vyplývá z probíhajícího dědického řízení po původní vlastnici H. G., má nespornou povahu; protože do dědictví po uvedené zůstavitelce patřily nemovitosti, byl tu naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení i z toho důvodu, že rozhodnutí soudu o požadovaném určení bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.
Dovolatelé jsou rovněž přesvědčeni, že „tato právní věc žalobců patří jak do okruhu restitucí z let 1946 – 1949, tak do okruhu věcí, které restituční předpisy po roce 1989 určily k nápravě.“ Není možné, podle názoru dovolatelů, mluvit o tom, že by „restituční předpis z let 1946 – 1949 byl nahrazen restitučním předpisem z devadesátých let“. Ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jen umožnilo, že restituce majetku se mohou domáhat i ty osoby, které nepodaly řádně a včas žádost o restituci v letech 1946 – 1949. V daném případě ovšem „nárok restituční zůstavitelku M. F. podán řádně byl, takže nebyl důvod jej znovu uplatnit, pokud o něm nebylo dosud pravomocně rozhodnuto“; řízení před soudy obou stupňů v daném případě trpí tedy zásadními vadami, které ve svém důsledku mohou znamenat porušení jejích základních práv – práva na řádný proces a práva na ochranu vlastnictví vůči tomu, kdo se ujal držby svévolně bez dobré víry.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 32 C 105/2002 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy – v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy, popřípadě takový nárok bezúspěšně uplatnila.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce166 Sbírky zákonů): „Žalobou určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.“ Nelze se tedy účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát nabyl v období do konce roku 1989 a který vlastnil ke dni přijetí zákona č. 87/1991 Sb.; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu té doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 17. 4. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v základní právní otázce (vztahu žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů) z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované České republice – Ministerstvu financí ČR náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu