ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5176.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5176/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky RNDr. J. Č., CSc., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 6. 2007, sp. zn. 16 Co 106/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 26/2000 (žalobkyně RNDr. J. Č., CSc., zastoupené advokátem, proti žalovanému Č.S.A.D. – T. a z. s. P., s. p., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Zrušuje se výrok (označený II.) rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 6. 2007, sp. zn. 16 Co 106/2007 (a to výrok v tomto znění: „Ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně 3/40 předmětných nemovitostí se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje“.).
II. Rozsudek Obvodního soud pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602, se zrušuje ve výroku o zamítnutí žaloby u uložení povinnosti k uzavření dohody ohledně ideálních 3/40 parcely č. 674/2 s domem v katastrálním území Karlín (obec Praha).
III. Věc se vrací k dalšímu řízení v uvedeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 8.
Odůvodnění:
Rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 2. 2007, 28 Cdo 3344/2006, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 16 Co 20/2004, a to ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602, o zamítnutí žaloby ohledně uzavření dohody o vydání 17/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území Karlín; v tomto rozsahu byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozsudku poukazoval na nález Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2006, IV. ÚS 110/06, v němž byl vysloven právní názor (jímž se dovolací soud cítil být vázán), že zrušením rozsudku dřívějšího rozsudku Nejvyššího soudu z 23. 11. 2005, 28 Cdo 1584/2005 (ve výrocích označených II. a III. týkajících se žalobního návrhu žalobkyně) se „otvírá možnost žalobkyni projednání této právní věci znovu před obecným soudem a tím i možnost uplatnit v řízení její argumentaci“.
Městský soud v Praze, v dalším řízení po uvedeném zrušovacím rozsudku dovolacího soudu, rozhodl svým rozsudkem z 26. 6. 2007, sp. zn. 16 Co 106/2007, znovu o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602, a to tak, že se uvedený rozsudek soudu prvního stupně mění ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně vydání 17/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616, zapsaných na listu vlastnictví č. 271 v katastrálním území K. (obec P.). Odvolací soud ještě také rozhodl, že ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně ideálních tří čtyřicetin uvedených nemovitostí byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem odvolacím a dovolacím 6.575 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně bylo shledáno z převážné části opodstatněné.
Odvolací soud uváděl, že vyšel při svém rozhodování z toho, že bylo v tomto řízení zjištěno, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., že žalobkyně vyzvala včas a řádně povinnou osobu k vydání věci a že tu byl dán důvod k vydání věcí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Vzhledem k výsledkům dosavadního dokazování v tomto soudním řízení a vzhledem k právním závěrům zaujatým v rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud „zabýval jen otázkou, zda žalovaný státní podnik je osobou povinnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda držel jednu ideální polovinu (20/40) předmětné nemovitosti ke dni 1. 4. 1991“ (ke dni počátku účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.).
Odvolací soud uváděl dále, že doplnil v odvolacím řízení dokazování konstatováním rozhodnutí ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky z 15. 11. 1991, č. 266, také výpisem z evidence nemovitostí z 31. 1. 1991, dále rozhodnutím ministra vnitra ČR ze dne 7. 12. 1990 a rozhodnutím ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky ze 6. 3. 1991, jakož i dopisy žalovaného podniku žalobkyni z 10. 5. 1991 a z 2. 1. 1992 a dopisem žalovaného státního podniku Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 9. 10. 1991. Na základě tohoto doplněného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný státní podnik je v daném případě povinnou osobou podle ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání žalobkyní požadované poloviny parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K., neboť tyto nemovitosti držel ke dni 1. 4. 1991, a to buď sám, případně společně s dříve žalovaným Č.S.A.D. – S. v. t., neboť mu byla jako povinné osobě postoupena Ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR výzva žalobkyně k vydání nemovitostí, žalovaný státní podnik na tuto výzvu jako povinná osoba reagoval a s žalobkyní o vydání nemovitostí jednal a teprve následně (poprvé v roce 1992) vznesl námitku nedostatku pasívní legitimace v tomto sporu, a to s ohledem na rozhodnutí ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj české republiky z 15. 11. 1991 č. 266; do té doby však vystupoval a choval se jako osoba povinná.
Žalovaný podnik tedy, podle názoru odvolacího soudu, držel nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to bez ohledu na delimitační protokol č. 266 ze dne 15. 11. 1991. Odvolací soud dovozoval, že „nelze přičítat k tíži oprávněno osoby, že delimitační rozhodnutí bylo vydáno až 15. 11. 1991, nikoli v únoru 1991, jak to bylo deklarováno v zakládací listině žalovaného státního podniku. Do té doby ani delimitovaným podnikům zrušeného Č.S.A.D. K.N.V. P. nebylo zcela zřejmé, k jakému majetku mají právo hospodaření“.
Odvolací soud dále uváděl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je oprávněnou osobou po svém otci (původnímu vlastníku nemovitostí) k jedné polovině (20/40) předmětných nemovitostí. Ideální tři čtyřicetiny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byly již žalobkyni pravomocně vydány rozsudky soudů obou stupňů, vydanými v této právní věci, zatím co vydání dalších ideálních 3/40 bylo zamítnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 10. 12. 1996, sp. zn. 7 C 26/2000. S ohledem na tyto okolnosti odvolací soud hledal nyní oprávněným nárok žalobkyně na vydání zbývajících 14/40 parcely č. 674 s domem čp. 616 v katastrálním území K.
Pokud šlo o zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně 3/40 uvedených nemovitostí, v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen pro překážku věci pravomocně rozsouzené a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno (ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 a §159a odst. 5 občanského soudního řádu).
O nákladech odvolacího řízení (jakož i předcházejícího dovolacího řízení) rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 7. 8. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 3. 10. 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 8, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání uváděla, že rozsudek Městského soudu v Praze z 26. 6. 2007, sp. zn. 16 Co 106/2007, napadá dovoláním „ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně 3/40 předmětných nemovitostí, o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o zastavení řízení v uvedeném rozsahu“.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení je tu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala zejména na to, že v jejím dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu z 26. 6. 2007, sp. zn. 16 Co 106/2007 Městského soudu v Praze, je „v rozporu s obsahem spisu uvedeno, že ideální 3/40 nemovitostí byly žalobkyni vydány již rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004 a další 3/40 byly vůči žalovanému státnímu podniku co do jejich vydání pravomocně zamítnuty rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 1996, a proto odvolací soud shledal oprávněným nárok žalobkyně jen na vydání 14/40 předmětných nemovitostí“. Dovolatelka však vytýká, že takto podle rozsudku odvolacího soudu se stala ideální spoluvlastnicí nemovitostí pouze z ideálních 17/40 (namísto ideální poloviny), a to ohledně její ideální poloviny (jejíž vydání se domáhala na rozdíl od nároku ke zbývající ideální polovině nemovitostí, který jí byl postoupen kdysi M. E., jejíž majetek však propadl rozsudkem soudu ve prospěch státu).
Dovolatelka je přesvědčena, že tu odvolací soud zaměnil spoluvlastnický podíl ve výši ideálních 3/40, pravomocně co do jeho vydání rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 10. 12. 1996, č. j. 12 C 355/91-272, k němuž byla oprávněnou osobou M. E., a to naopak s částí podílu ve výši ideálních 17/40, o které bylo dále v řízení rozhodováno (i po uvedeném pravomocném zamítnutí žalobního návrhu), k němuž se dovolatelka cítí být oprávněnou osobou.
Podle názoru dovolatelky tak odvolací soud svým rozhodnutím poprvé za celé toto řízení překvapivě „rozdělil ideální spoluvlastnický podíl 17/40, zapsaný v evidenci nemovitostí pro tzv. Technické a zásobovací služby, na ideálních 14/40, které byly žalobkyni vydány, a na ideální 3/40, které jí vydány nebyly. Podle názoru dovolatelky „nesprávnost zastavení řízení ohledně 3/40 nemovitosti s odkazem na pravomocnou část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 10. 12. 1996, č. j. 12 C 355/91-272, vyplývá ze skutečnosti, že až do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu z 26. 6. 2007 (sp. zn. 16 Co 106/2007 Městského soudu v Praze) bylo o tomto spoluvlastnickém podílu (17/40) věcně rozhodováno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602, rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 4. 2003, sp. zn. 23 Co 101/2003, i rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 16 Co 20/2004“.
V důsledku nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu z 26. 6. 2007 došlo i k tomu, že v katastru nemovitostí je na listě vlastnictví č. 371 pro katastrální území K. (obec P.) zapsáno spoluvlastnictví žalobkyně RNDr. J. Č. s nesprávně uvedeným podílem 17/40 (nikoli tedy se správným podílem 20/40, tj. jedné polovin, zatím co spoluvlastnický podíl Č.S.A.D. – S. v. t. P., s. p., je zapsán v nesprávném rozsahu 23/40 (namísto 20/40).
Domáhala se proto dovolatelka, aby dovolací soud zrušil výrok rozsudku (označený II.) Městského soudu v Praze z 26. 6. 2007, sp. zn. 16 Co 106/2007, ohledně vysloveného zrušení rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby domáhající se vydání 3/40 nemovitostí a ohledně zastavení řízení v tomto rozsahu.
Dovolání dovolatelky, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený II.) a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, bylo třeba co do své povahy a co do svého obsahu posoudit podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Ve svém přípustném dovolání dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
K otázce vady řízení bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo, že o vadu řízení v uvedeném smyslu dovolacího důvodu jde tehdy, jestliže se vadný postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a byl-li tento postup soudu nesprávný, zejména vedl-li k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (např. v důsledku nesprávného předvolání účastníka k jednání u soudu). Takovou vadu řízení dovolací soud v řízení o této právní věci neshledal.
Jako další dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci soudem může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis vyloží nesprávně (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Dovolatelka jako základní námitku proti rozsudku odvolacího soudu uplatňovala nesprávnost zastavení řízení ohledně ideálních 3/40 nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, s neodpovídajícím odkazem na pravomocnou část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 10. 12. 1996, č. j. 12 C 355/91-272, jako by šlo už v této části o rozhodnutí ohledně části žalobního návrhu, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto (a v důsledku toho bylo odvolacím soudem postupováno podle ustanovení §104 odst. 1 a §159 odst. 5 občanského soudního řádu). Ve smyslu této námitky dovolatelky bylo třeba se zabývat tím, o čem bylo vlastně v této právní věci rozhodováno dovolatelkou uváděnými rozhodnutími: a) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602, b) rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 4. 2003, sp. zn. 23 Co 101/2003, a c) rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 16 Co 20/2004.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602, byla zamítnuta celá žaloba žalobkyně domáhající se, aby žalovanému Č.S.A.D. – T. a z. s. P., s. p., bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny parcely č. 673/2 a č. 674/1, jakož i jedné ideální poloviny parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 4. 2003, sp. zn. 23 Co 101/2003, bylo rozhodnuto, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602, byl změněn tak, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny parcely č. 673/2 a č. 674/1, jakož i jedné ideální poloviny parcely č. 673/2 a č. 674/1, jakož i jedné ideální poloviny parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K.
Rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 16 Co 20/2004, bylo rozhodnuto, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602, mění tak, že žalovaný Č.S.A.D. – T. a z. s. je povinen uzavřít se žalobkyní RNDr. J. Č., CSc., dohodu o vydání jedné ideální poloviny parcely č. 673/2 a jedné ideální poloviny parcely č. 674/1, jakož i ideálních 3/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K. Byl však uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen „ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně uzavřené dohody o vydání 17/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K.“.
Posléze pak bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 26. 6. 2007, sp. zn. 16 Co 106/2007, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602, se mění tak, že žalovaný Č.S.A.D. – T. a z. s. P., s. p., je povinen uzavřít se žalobkyní RNDr. J. Č., CSc., dohodu o vydání ideálních 14/10 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K. Zároveň byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 28. 11. 2002 „ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně 3/40 předmětných nemovitostí zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno“.
Za tohoto stavu v dosavadním rozhodování soudů obou stupňů v právní věci sp. zn. 7 C 26/2000 Obvodního soudu pro Prahu 8 je tedy žalovanému státnímu podniku Č.S.A.D. – T. a z. s. uloženo uzavřít se žalobkyní RNDr. J. Č., CSc., dohodu o vydání jedné ideální poloviny parcely č. 673/2 a parcely č. 674/1 a ideálních 3/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K. (viz č. l. 643 spisu sp. zn. 7 C 26/2000 Obvodního soudu pro Prahu 8) a ideálních 14/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K. (viz č. l. 752 uváděného spisu), přičemž ohledně tří ideálních čtyřicetin parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K. bylo řízení zastaveno (viz č. l. 752 uvedeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8).
Odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 6. 2007 (sp. zn. 16 Co 106/2007 Městského soudu v Praze) přitom uváděl, že „v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je oprávněnou osobou po svém otci (původním vlastníku nemovitostí) k 1/2 (20/40) předmětných nemovitostí a že žalovaný je osobou povinnou“.
Dovolatelka v dovolání naproti tomu uvádí, že „v řízení se domáhala své ideální poloviny nemovitostí“, o něž jde v tomto řízení; toto tvrzení dovolatelky odpovídá obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 26/2000 Obvodního soudu pro Prahu 8).
Z uvedeného tedy vyplývá, že v daném případě nebylo ještě rozhodnuto o povinnosti k uzavření dohody ohledně vydání ideálních 3/40 nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, když odvolací soud, bez ohledu na stav spisu, rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně 3/40 parcely č. 674/2 a domem čp. 616 v katastrálním území K. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Nebylo tedy postupováno v souladu s ustanovením §152 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu, ukládajícímu, že rozsudkem musí být rozhodnuto o celé projednávané věci.
Odvolací soud tedy nepostupoval při svém rozhodování dne 26. 6. 2007 podle ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu, ale neměl podklad ani pro použití ustanovení §104 odst. 1 a §159a odst. 5 občanského soudního řádu, na něž v odůvodnění svého rozsudku z 26. 6. 2007 (sp. zn. 16 Co 106/2007 Městského soudu v Praze) poukazoval.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je správný výrok rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 6. 2007, sp. zn. 16 Co 106/2007, ve znění: „Ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně 3/40 předmětných nemovitostí se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje“.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu svým rozsudkem ke zrušení citovaného výroku (označeného II.) rozsudku odvolacího soudu z 26. 6. 2007 (sp. zn. 16 Co 106/2007 Městského soudu v Praze).
Protože důvody, pro které byl rušen výrok rozhodnutí odvolacího soudu (označený II.) z 26. 6. 2007, platí v podstatě i na rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým jednoznačně nezdůvodnil své zamítavé rozhodnutí ohledně celého žalobního návrhu žalobkyně s potřebnou konkretizací (která je potřebná zejména pro případ vkladu do katastru nemovitostí) i ohledně žalobkyní zdůrazňovaného nároku na vydání i zbývajících tří ideálních čtyřicetin nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, zrušil dovolací soud i výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se 3/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K., a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení u soudu prvního stupně, který po objasnění stavu věci rozhodně v návaznosti na výrok odvolacího soudu (označený I.), obsažený v rozsudku z 26. 6. 2007, sp. zn. 16 Co 106/2007 Městského soudu v Praze, výslovně i ohledně žalobního návrhu na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání i pokud jde o ideální 3/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K.
Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dalších nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (vedeného u Nejvyššího soudu pod zn. 28 Cdo 5176/2007).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu