ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.5334.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5334/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. R., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 161/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2007, č. j. 18 Co 376/2007-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2007, č. j. 18 Co 376/2007-158, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 2007, č. j. 6 C 161/2005-118 ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 12. 6. 2007, č. j. 6 C 161/2005-143, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud současně ve výroku II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil, a to odstavci I., kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému převést na žalobce pozemek č. 987/1 o výměře 2.358 m2 v k.ú. K. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce získal nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu na základě smluv o postoupení pohledávky uzavřených s původně oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“). Ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který vyšel z nesporného zjištění, že předmětný nárok žalobce není přímým nárokem oprávněné osoby na převod jiných pozemků z vlastnictví státu za pozemky nevydané ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, ale jde o nárok postoupený. Odvolací soud věc posoudil v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, kterým byla zrušena ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., avšak pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě a jejich dědicům. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že pro žalobce platí tzv. ,,restituční tečka“ podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. Dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na vydání náhradních pozemků, bez ohledu na skutečnost, že nárok byl u soudu uplatněn před 31. 12. 2005, konkrétně dne 21.6.2005. Uzavřel, že lhůta pro převod pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele postoupením restituční pohledávky přechází na postupníka i právo na vydání náhradního pozemku, postupník je ve stejném právním postavení jako původní oprávněná osoba, musí se tedy na něj vztahovat zrušení ustanovení §13 odst. 6,7 zákona o půdě a ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. jako na původní oprávněnou osobu. Namítal, že z výroku nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05 nelze dovodit, že zrušením §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. jsou dotčeny pouze zájmy původních oprávněných osob a jejich dědiců. Konstatoval, že účinky tzv. ,,restituční tečky“ k 31. 12. 2005 zůstávají zachovány též v případě osob, kterým byly pohledávky na vydání náhradních pozemků postoupeny. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Poté se však musel zabývat přípustností dovolání.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil, je dovolání podle §239 odst. 1 odst. 1 o.s.ř. přípustné; je však zjevně bezdůvodné. V této části proto dovolací soud dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř.
V dané věci by tedy přicházela v úvahu jen alternativa přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku z 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením dle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31. 12. 2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.
Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6, 7 zákona o půdě se rovněž zabýval, pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutí se nelze domáhat uspokojení práva.
Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou judikaturou.
V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatele obsažené v dovolání je tedy třeba považovat za nepřípadné.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu