ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.581.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 581/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátem, za účasti 1) P. f. Č. R., 2) B. p. v P. – v likvidaci, zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 116/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č. j. 24 Co 16/2006-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, č. j. 24 Co 16/2006-100, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 4. 2005, č. j. 6 C 116/2003-81, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitosti blíže specifikované v rozsudku soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně J. J. uzavřela dne 19. 8. 1986 kupní smlouvu s OPBH v Praze 3, jejímž předmětem byl rodinný dům č. p. 2188 s parcelou č. 3528 a č. 3532 v k.ú. Ž., to vše za kupní cenu 226.466,- Kčs s tím, že povinnost vyklidit nemovitost byla vázána na přidělení náhradních bytů. Odvolací soud vzal za prokázané, že stanovená kupní cena se opírala o závěry znaleckého posudku Ing. J. K. ze dne 24. 6. 1986, č. 156-26/86-D a byla vyčíslena podle §14 vyhlášky č. 128/1984 Sb. Též zjistil, že žalobkyně fakticky obdržela 150.000,- Kčs a dva náhradní byty, jeden o velikosti 3+1 I. kategorie a druhý o jedné místnosti III. kategorie, do něhož se nastěhovala matka žalobkyně. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že existence nápadně nevýhodných podmínek v daném případě naplněna nebyla, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že stav tísně naplněn byl. Podle odvolacího soudu žalobkyně právní úkon spočívající v uzavření předmětné kupní smlouvy učinila v tísni, neboť výhrůžky vyvlastněním pozemku neměly právní opodstatnění, o čemž svědčí neexistence územního rozhodnutí, vztahujícího se k předmětnému pozemku, který není zastavěn. Odvolací soud dále vyslovil, že tíseň lze spatřovat i ve skutečnosti, že před uzavřením kupní smlouvy byl pozemek v důsledku zavezení zeminou znehodnocen. Vyslovil závěr, že byla-li předmětná kupní smlouva uzavřena dne 1. 7. 1986, na pozemku se nacházely pouze ty porosty, které byly vyjmenované v předmětných znaleckých posudcích, cena neexistujících porostů tedy nemohla být zařazena do kupní ceny. Dospěl k závěru, že pro opodstatněnost restitučního nároku podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen ,,zákon o půdě“) v okamžiku uzavření kupní smlouvy nebyly splněny nápadně nevýhodné podmínky na straně žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 27. 11. 2006 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Podle dovolatelky otázka nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy, která musí být splněna vedle podmínky tísně podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, je otázkou zásadního právního významu. Poukazovala na skutečnost, že v celém soudním řízení se jednalo jen o menší část majetku, argumentace celkovou náhradou z kupní smlouvy je právně irelevantní a neodpovídá objektivně zjišťovanému stavu věci. Dále namítala, že tehdejší OPBH v Praze 3 svým postupem nechal zavést předmětný pozemek, resp. zdevastoval její vlastnictví a tím vytvořil podmínky pro nápadně výhodné snížení kupní ceny, tedy nápadně nevýhodné podmínky. Dále tvrdila, že nápadně nevýhodné podmínky trvaly i v době uzavření kupní smlouvy. V této souvislosti odkazovala na nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 621/2000. Vytýkala soudům obou stupňů, že nevzaly v úvahu při svém rozhodování její tíživou životní situaci. Podle dovolatelky oba soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. Konstatovala, že odmítnutím nápadně nevýhodných podmínek došlo k poškození její žalobkyně, neboť se jednalo o dlouhodobý proces. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní; z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2006, sp.zn. 28 Cdo 2551/2006. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, které obsahově i fakticky dovolatelka v dovolání uplatnila.
Dovolací soud shodně s odvolacím soudem shledal, že shora uvedený skutkový stav nenaplňuje pojmové znaky restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť v dané věci nebyla splněna podmínka existence nápadně nevýhodných podmínek v okamžiku uzavření předmětné kupní smlouvy. Odvolací soud tedy nepochybil při hmotněprávním posouzení věci. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pro úplnost je nutné dodat, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 621/2000, je v dané věci nepřípadný.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, ostatním účastníkům řízení pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu