ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.769.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 769/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky L. Z., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 24. 9. 2007, sp. zn. 24 Co 170/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 670/2000 (žalobkyně L. Z. zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. Č. r. v T., zastoupenému advokátem, o vydání věcí), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 31. 3. 1992 (v průběhu řízení upravované) bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze 6. 2. 2007, č. j. 6 C 670/2000-549. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému muzeu uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 70 v T. (s garáží a pozemků parc. č. 533/1, parc. č. 533/2 a parc. č. 534 v katastrálním území T. (s oplocením s barokním portálem, s barokní kašnou, vedlejšími úpravami, trvalými porosty a se všemi součástmi). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému muzeu na náhradu nákladů řízení 37.619,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Semilech na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 97.079,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyní (ve věci samé) i žalovaného muzea (jen co do výroku o nákladech řízení) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 24. 9. 2007, sp. zn. 24 Co 170/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Semilech ze 6. 2. 2007, č. j. 6 C 670/2000-549, potvrzen ve výroku ve věci samé (označeném I.) a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným muzeem (označeném II.); byl však změněn tento rozsudek ve výroku, označeném III. tak, že žalobkyně je povinna nahradit na účet Okresního soudu v Semilech na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 101.061,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyni bylo rovněž uloženo nahradit žalovanému muzeu na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.391,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně (proti výroku ve věci samé i proti výroku o nákladech řízení), ani odvolání žalovaného muzea proti výroku o nákladech řízení nebyla shledána plně opodstatněnými. Odvolací soud měl za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a že správné je i právní posouzení věci.
Odvolací soud byl toho názoru, že matka žalobkyně E. P. (jejíž univerzální dědičkou je žalobkyně) prodala nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, Čs. státu – Okresnímu muzeu Č. r. v T. smlouvou z 28. 11. 1977, uzavřenou v tísni. Poměry, jež nastaly po roce 1948 znemožnily vlastníci objekt užívat a disponovat s ním tak, aby jí vlastnictví přinášelo prospěch a aby z výtěžku z něho mohla zajistit údržbu a opravu domu a vedlejších staveb; vzniklý stav hospodářské tísně prodávající E. P. ovlivnil pak její rozhodnutí prodat nemovitosti státu.
Odvolací soud se zabýval i tím, zda uvedená kupní smlouva za 28. 11. 1977 byla uzavřena i za nápadně nevýhodných podmínek (jak to vyžaduje ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.); odvolací soud zdůrazňoval v této souvislosti, že nápadně nevýhodné podmínky je tu nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu a vzhledem ke stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy, a i vzhledem k obvyklým podmínkám v té době; podmínky, za nichž byla kupní smlouva uzavřena, nelze porovnávat s podmínkami dnešními a zejména ne s dnešními prodejními cenami nemovitostí. Odvolací soud přitom vycházel jednak z doloženého odhadu nemovitostí znalce V. S., který byl pořízen při uzavření kupní smlouvy v roce 1977, a to podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. (s výslednou cenou 48.825,33 Kč), dále z odhadu znalce Ing. P. H. (s výslednou cenou 48.159,76 Kč) a posléze z pořízeného znaleckého posudku znaleckého ústavu (s výslednou cenou 46.190,- Kč). Odvolací soud tu dovozoval, že „rozdíly při určení výše ceny jsou tu v posudcích kvalitativně nepodstatné a jsou vysvětlitelné nepatrnými odchylkami při posuzování výměr obestaveného prostoru, z nichž znalci při stanovení ceny vycházeli s ohledem na to, že podmínky kupní smlouvy, podle níž došlo v roce 1977 k prodeji nemovitostí státu, nelze charakterizovat jako podmínky nápadně nevýhodné ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.“.
Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §244 odst. 1, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 25. 10. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 27. 12. 2007 na poště (tj. v den následující po třech svátečních dnech /24, 25 a 26. 12/), tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 i občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 téhož právního předpisu).
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, které měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatelky vycházely soudy v daném případě z posudku znalců (zejména z třetího posudku vypracovaného v této právní věci), třebaže tímto posledním znaleckým posudkem už nebyla provedena žádná další zjišťování v úvahu přicházejících hodnot u posuzovaných okolností prodeje nemovitostí státu – např. hodnota přenechání pozemků k dočasnému užívání; nebyl také ověřen a doložen závěr soudů o tom, že „matka žalobkyně mohla i po prodeji domu užívat byt ve kterém až dosud do té doby bydlela a že také zahradu bezúplatně užívala“ a ani nebylo úplně objasněno, zda nebyla při prodeji nemovitostí v roce 1977 porušena ekvivalentnost vzájemných plnění mezi prodávající a nabývajícím státem.
Dovolatelka poukazovala na to, že i odvolací soud ve svém rozsudku z 24. 9. 2007 uváděl, že podle žalobkyně „matka žalobkyně svou vlastní prací po převodu nemovitostí na žalované muzeum pečovala bezplatně o nemovitosti žalovaného v takovém rozsahu, že by při mzdě 20,- Kč za hodinu práce získala v průběhu 13 let, kdy práce vykonávala (tj. od prodeje nemovitostí do jejího úmrtí), získala částku představující 536.640,- Kč v případě úhrady za tyto práce“. Dovolatelka poukazovala na to, že na tuto skutečnost poukazovala v průběhu tohoto soudního řízení včetně takto vyčíslené částky hodnoty prováděných prací (výslovně to žalobkyně uváděla např. ve svém odvolání podaném v této právní věci již 28. 4. 1998), ale ani soud prvního stupně a ani odvolací soud se tímto tvrzením žalobkyně vůbec nezabývaly.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 670/2000 Okresního soudu v Semilech), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 24. 9. 2007 (sp. zn. 24 Co 170/2007 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo nutno ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 24. 9. 2007, sp. zn. 24 Co 170/2007 Krajského soudu v Hradci Králové (na str. 3) tak, že tu pokládal pro rozhodnutí soudu za podstatné /určující/ to, zda kupní smlouva, jež byla titulem převodu vlastnického práva k nemovitostem na Čs. stát – Okresní muzeum Č. r. v T., byla v roce 1977 uzavřena prodávající E. P., matkou žalobkyně L. Z., v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek) §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.
Žalobkyně ani žalované muzeum v řízení před soudy obou stupňů (a dovolávající se žalobkyně ani ve svém dovolání z 21. 12. 2007) neuplatňovali, že by projednávaná právní věc (sp. zn. 6 C 670/2000 Okresního soudu v Semilech) měla být posouzena podle jiného hmotněprávního předpisu, anebo že by ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, bylo odvolacím soudem nesprávně vyloženo (a to např. jinak než v uveřejněné judikatuře soudů).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo:
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský, sociální a někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu) osoby uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 11. 1994, I. ÚS 139/93 (uveřejněném pod č. 55 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: „Nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se mohou jevit při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními tak, že současné nabídky značně převyšují tehdy obdrženou cenu. Takto však nelze ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vykládat, protože „nevýhodné podmínky“ v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly produktem tehdejší doby“.
S ohledem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, když v něm odvolací soud vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U nepřípustného dovolání již nenáleží dovolacímu soudu zabývat se v dovolání uplatněnými dovolacími důvody (srov. §241as odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …“). Lze však vzhledem k obsahu dovolání dovolatelky (z 21. 12. 2007), vytýkajícímu, že odvolací soud „měl učinit spolehlivé skutkové závěry“ a „provést i další důkazy tak, aby rozhodl na základě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci“, poukázat i na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů vykládáno posuzování dovolacího soudu ohledně takovýchto výtek neúplného nebo nesprávného zjištění skutkového stavu věci i nesprávného hodnocení důkazů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, výslovně stanovených v občanském soudním řízení (nyní v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům zákonem svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. – Uvedené okolnosti nevyplývají v tomto případě z již uvedeného spisu, vedeného v této právní věci.
Dovolací soud tedy neshledal v daném případě dovolání dovolatelky přípustným a přikročil proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelkly jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému muzeu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu