ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.5464.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 5464/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně S. M. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. S. P., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně K., spol. s r. o. a 2) N. M., zastoupené advokátem, o určení pravosti pohledávek, o přistoupení dalších žalovaných do řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 32/2004, o dovolání druhé žalované a F. K., a J. M., všech zastoupených advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. srpna 2007, č. j. 13 Cmo 342/2007-161, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. března 2007, č. j. 3 Cm 32/2004-131, odkazuje na ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), připustil, aby do řízení na straně žalovaných přistoupili jako další účastníci F. K., J. K. a J.M., když dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny předpoklady pro vstup jmenovaných do řízení.
V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že předmětem řízení je určení pravosti pohledávek popřených věřiteli. Rozsudkem ze dne 27. dubna 2006,č. j. 3 Cm 32/2004-88, byla žaloba zamítnuta, neboť žalobkyně v zákonné prekluzivní lhůtě, jež počala běžet dne 20. ledna 2004, nepodala žalobu o určení pravosti svých pohledávek proti všem popírajícím věřitelům podle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. ledna 2007, č. j. 13 Cm 246/2006-114, označený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem, podle něhož výzvou správce konkursní podstaty ze dne 19. ledna 2004 žalobkyně nebyla řádně vyzvána k podání žaloby o určení pravosti pohledávek proti všem popírajícím věřitelům, a žalobkyni nic nebrání v rozšíření žaloby proti ostatním věřitelům. Podáním ze dne 6. března 2007 žalobkyně navrhla vstup F. K., J. K. a J. M. do řízení s tím, že dne 27. února 2007 jí byla správcem konkursní podstaty (prvním žalovaným) zaslána nová výzva k podání žaloby o určení pravosti pohledávek proti správci a proti všem popírajícím věřitelům. Současná procesní situace je tedy taková, pokračoval soud prvního stupně, že žalobkyni lhůta k podání incidenční žaloby buď dosud ještě neběží, a nebo začala běžet doručením výzvy prvního žalovaného ze dne 27. února 2007. Vzhledem k tomu byl připuštěn vstup dalších pasívně legitimovaných účastníků do řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání druhé žalované a F. K. v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně na výzvu prvního žalovaného ze dne19. ledna 2004 podala žalobu o určení pravosti pohledávek proti tomuto žalovanému a druhé žalované dne 9. února 2004, tedy v zákonné lhůtě. Přitom nebylo prokázáno, že by jí byla doručena výzva - z téhož data - k podání žaloby i proti F. K., J. K. a J. M. jako věřitelům, kteří pohledávky žalobkyně přihlášené do konkursu rovněž popřeli. Následně v březnu 2006 byla žalobkyně prvním žalovaným vyzvána k podání žaloby i proti jmenovaným a tato žaloba byla podána 19. dubna 2006. Protože však nebyla podána i proti druhé žalované, nevznikla překážka věci zahájené k napadenému usnesení soudu prvního stupně. V řízení o určení pravosti pohledávky mají správce konkursní podstaty a všichni popírající věřitelé postavení nerozlučných společníků, to znamená, že mají taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci samé musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu, a taková žaloba podána nebyla ani v jednom případě. Rozhodnutí soudu prvního stupně o připuštění vstupu dalších účastníků na straně žalované do řízení je proto správné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali druhá žalovaná, F. K., J. K. a J. M. dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávných právních závěrech, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování [tedy, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.].
Konkrétně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s tzv. koncentrací řízení přihlédl k tvrzením a důkazům učiněným až po skončení prvního jednání ve věci, a to k dopisu prvního žalovaného žalobkyni ze dne 22. března 2006, v němž připustil, že zbylé tři výzvy nemusely být doručeny, k vyjádření bývalého zástupce žalobkyně ze dne 6. března 2006 a k vyjádření žalobkyně ze dne 31. března 2006. Tím bylo porušeno ustanovení §118b o. s. ř. a tento vadný postup mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důsledkem nezákonného prolomení koncentrace řízení je skutečnost, že odvolací soud vycházel z toho, že tři výzvy nebyly doručeny adresátovi, přestože do konce prvního jednání ve věci bylo prokázáno doručení všech výzev adresátovi.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelé spatřují v nesprávném vyhodnocení obsahu výzev k podání žaloby o určení pravosti pohledávek a zdůrazňují, že aplikací ustanovení §34b odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a závěrem, že výzvy měly obsahovat i další tímto předpisem stanovené náležitosti, nad rámec zákona o konkursu a vyrovnání, byl porušen článek 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 79 odst. 3 Ústavy České republiky, z nichž vyplývá, že ministerstvo může vyhláškou stanovit povinnost jen tehdy, jestliže je k tomu zákonem výslovně zmocněno. Zákon o konkursu a vyrovnání žádné zmocnění ke konkretizaci výzvy neobsahuje. Obsáhle pak argumentují k otázce, jaký vliv mohly mít případné vady výzev na běh lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávek.
Dovolatelé mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nehospodárné, a tudíž nesprávné, neboť se bude opakovat dokazování kvůli přistoupivším účastníkům, aniž by tyto úkony mohly cokoliv změnit na tom, že žaloba bude muset být zamítnuta. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Přestože dovolatelé svou argumentaci výslovně připínají ke všem třem dovolacím důvodům obsaženým v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., Nejvyšší soud se zabýval správností právního posouzení věci, tj. závěry odvolacího soudu z pohledu ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. upravujícího podmínky, za nichž lze vyhovět návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalovaných. Učinil tak proto, že vytýkaná vada řízení, jakož i námitka skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování, se netýkají samotného rozhodnutí o připuštění vstupu dalších účastníků do řízení, ale věcného posouzení, zda žaloba o určení pravosti pohledávek byla podána včas, řádně a je důvodná, tedy posouzení věci samé, jímž se dovolací soud nemohl zabývat.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nepopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Výše citované zákonné ustanovení upravuje tzv. přistoupení účastníka do řízení. Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, pak vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit.
Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení. Výklad podávaný soudní praxí je pak ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, návrh na přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalovaných žalobkyně učinila podáním ze dne 6. března 2007 (srov. č. l. 123 spisu), tedy bezprostředně poté, kdy rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem, pro který neobstojí výhrada „nehospodárnosti“, je, že dokazování bylo vedeno jen ohledně toho, zda žalobkyně byla řádně vyzvána k podání žaloby o určení pravosti svých pohledávek a zda včas a vůči všem pasivně legitimovaným osobám žalobu podala. Žádné dokazování k tomu, zda jsou popřené pohledávky pravé, dosud vedeno nebylo. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak s výše uvedenými závěry v souladu.
Jelikož jiné vady řízení - kromě porušení zásady koncentrace řízení, jež se však netýká rozhodnutí podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. - k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §234b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu