ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1194.2006.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Z. d. „A.“, zastoupeného JUDr. I. K., advokátem, proti žalovanému JUDr. P. L., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Ing. A. S., , o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 99/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2006, č. j. 6 Cmo 189/2004-44, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. srpna 2004, č. j. 9 Cm 99/2003-22. ve znění opravného usnesení ze dne 8. září 2004, č. j. 9 Cm 99/20003-28, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se žalobce (Z. d. „A.“ se sídlem v B.) domáhal vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně Ing. A.S. určení, že u pohledávky vůči úpadkyni ve výši 597.130,- Kč, podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2000, č. j. 15 Cm 93/99-16, a podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. srpna 2001, č. j. E 469/2001-14, má právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení v rozsudku označených nemovitostí.
Soud uzavřel - odkazuje na ustanovení §28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - že zákaz převodu nemovitostí uložený (pozdější úpadkyni coby povinné, k návrhu žalobce jako oprávněného) v usnesení o nařízení exekuce prodejem nemovitostí nezakládá žalobkyni právo na oddělené uspokojení ze zpeněžení nemovitosti.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, dodávaje, že ustanovení §28 odst. 1 ZKV je kogentní normou, přičemž na „omezení“ převodu nemovitostí (usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí), které má svůj původ v normě procesní povahy, se nevztahuje.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, vytýkaje soudům nižších stupňů, že nesprávně vyhodnotily důkazní situaci a v důsledku toho nesprávně rozhodly (obsahově tak uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky (dovolacím soudem dosud neřešené), zda „omezením převodu nemovitosti“ ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 ZKV se rozumí i omezení založené usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní podstata sporu tkví v odpovědi na výše formulovanou otázku. Skutkový základ má v tom, že před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně (k němuž došlo 28. února 2003) soud výkonu rozhodnutí nařídil výše označeným usnesením z 2. srpna 2001 k návrhu dovolatele jako oprávněného výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí pozdější úpadkyně jako povinné, pro vykonatelnou pohledávku dovolatele z výše označeného směnečného platebního rozkazu. Tutéž pohledávku přihlásil dovolatel do konkursu vedeného na majetek úpadkyně s právem na oddělené uspokojení, jež opíral o usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (o zákaz nakládání s nemovitostmi z něj plynoucí).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
Podle §28 odst. 1 ZKV, věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle §554 občanského zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna.
V této podobě platilo označené ustanovení již v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně a později nedoznalo změn.
Jak správně vystihl odvolací soud, úprava obsažená v §28 odst. 1 ZKV je úpravou kogentní a výčet situací, kdy lze konkursnímu věřiteli přiznat postavení odděleného věřitele, je taxativní.
Výklad podávaný právní teorií u §28 odst. 1 ZKV ke slovnímu spojení „omezením převodu nemovitosti“ je pak jednotný v tom, že se jím rozumí hmotněprávní institut omezení převodu nemovitostí, vzniklý podle již zrušených ustanovení §58 až §61 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) ve znění účinném do 31. prosince 1991 (srov. např. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. - Komentář, 3. vydání. Praha C. H. Beck 1998, str. 163, Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 162, Pohl, T.: Zákon o konkurzu a vyrovnání. Krok za krokem. 2. vydání. Praha, Prospektrum 2000, str. 150 nebo Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, str. 720).
To se podává i z toho, že o „omezení převodu nemovitosti“ hovoří §28 odst. 1 ZKV od doby přijetí zákona o konkursu a vyrovnání. Zákon č. 328/1991 Sb. byl přijat Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky dne 11. července 1991 a účinnosti nabyl 1. října 1991, tedy v době, kdy občanský zákoník znal označený institut jako stále platný.
Ani Nejvyšší soud pak nemá žádných pochyb o tom, že zkoumané slovní spojení se vztahuje pouze k institutu obsaženému do 31. prosince 1991 v ustanoveních §58 až §61 obč. zák. a že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí dovolateli právo na oddělené uspokojení v konkursu nezakládá.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
Výtky, které dovolatel snáší k postupu soudu v doplnění dovolání (č. l. 53), konkrétně, že soud vrátil předčasně přílohy (po rozhodnutí odvolacího soudu, ale před uplynutím lhůty k podání dovolání), že soud prvního stupně nepromítl do výroku svého rozhodnutí označení usnesení soudu výkonu rozhodnutí, že se nikdo nezabýval jeho odvolací výtkou stran postupu žalovaného při požadavku na doložení práva na oddělené uspokojení a že nejde o „určení práva“, nýbrž o určení pořadí pohledávky, jsou pro výsledek dovolacího řízení bez právního významu. Postup soudu ohledně příloh projednání dovolání neovlivnil a podoba výroku rozsudku soudu prvního stupně byla napravena opravným usnesením.
Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že o popření pořadí pohledávky jde i tehdy, je-li popírající přesvědčen, že věřiteli (přihlašovateli) nenáleží jím uplatněné právo na oddělené uspokojení pohledávky v konkursu. Označení věci v záhlaví rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyvolává žádné pochyby o tom, o čem je rozhodováno a pro rozhodování o dovolání je tato námitka bezvýznamná.
To, jestli měl být dovolatel v souvislosti s přihláškou žalovaným žádán o předložení listin a to, že v odvolání měl popření pořadí (popření práva na oddělené uspokojení) žalovaným za účelové (srov. č. l. 25), nemělo pro výsledek odvolacího řízení žádný význam, jestliže odvolací soud - jak rozvedeno výše - správně uzavřel, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí z dovolatele nečiní odděleného věřitele.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl jako nedůvodné (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo (srov. §25a odst. 1 ZKV) a u procesně úspěšného žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu