ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1501.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1501/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně P. O. L., společnosti s ručením omezeným , zastoupené JUDr. P. T., advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., , o uložení povinnosti převést vlastnické právo, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 319/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. června 2006, č. j. 56 Co 308/2005-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 3. 2005, č. j. 15 C 319/2004-22, zamítl žalobu, aby žalovanému (P. f. Č. r.) byla uložena povinnost převést na žalobkyni vlastnické právo k pozemku (zahrada) v katastrálním území O. n. O., obec O., okr. K. V.. Žalobkyni současně stanovil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.
Dospěl k závěru, že samotný fakt, že předmětná nemovitost byla uvedena v privatizačním projektu nestačí, aby v rámci privatizace byla nemovitost převedena bez dalšího do vlastnictví žalobkyně. Pro tento převod bylo nutno, aby v usnesení vlády Č. r. (dále též jen „vláda“) ze dne 6. 10. 1993, č. 560 bylo výslovně uvedeno, že nemovitosti budou převedeny na žalobkyni a aby tento převod byl realizován žalovaným. Po schválení a při vlastní realizaci privatizačního projektu byla žalobkyně informována, že pozemek. (zahrada) k. ú. O. n.O. nelze zatím převést, teprve po ukončení privatizace může o jeho převod požádat. Tím, že na žalobkyni nebyl pozemek převeden, nedošlo ani k chybě při realizaci privatizace ani žalobkyně nebyla poškozena. K převodu nemovitosti nebyl žalovaný výslovně zmocněn v rozhodnutí o privatizaci, jak to ukládá ustanovení §10a písm. f) zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o velké privatizaci“).
Krajský soud v Plzni, rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, výše citovaný rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se především zabýval otázkou prekluze případně promlčení žalobkyní vzneseného nároku a dovodil, že námitka promlčení, která není skutečností podle §119a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ale svou povahou je otázkou právní, je důvodná. Poukázal na to, že rozhodnutím přednosty Okresního úřadu v K. V. ze dne 16. 5. 1954, č. j. PŘ/60/94, byl majetek uvedený v privatizačním projektu vyjmut z příspěvkové organizace Nemocnice s poliklinikou se sídlem v O. .n O. a byl převeden na F. n. m. Č. r. (dále též jen „Fond“) dne 31. 5. 1994. Ke dni 16. 5. 1994 byl sepsán zápis o předání majetku zdravotnickému zařízení z Fondu na žalobkyni. Pozemek, který je předmětem žaloby, nebyl však na žalobkyni převeden. Neztotožnil se s názorem žalobkyně, že dnem účinnosti kupní smlouvy, tj. dnem 1. 5. 1994, nabyla žalobkyně vlastnické právo k privatizovanému majetku, tudíž i ke spornému pozemku, neboť tento závěr nemá oporu v zákoně. Pokud měla žalobkyně za to, že nedošlo k naplnění všech jejích práv, bylo na ní, aby uplatnila své právo včas.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tvrzením, že byla porušena její zákonná práva a vyslovila názor, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, neboť i přes rozhodnutí vlády nebyl veškerý majetek označený schváleným privatizačním projektem převeden do vlastnictví subjektu, v jehož prospěch měl být převeden „včetně kolize působnosti žalovaného a Fondu“. V rozhodnutí rovněž není řešena otázka promlčení nároku na nabytí majetku podle schváleného privatizačního projektu.
Dovolatelka uvádí, že pozemek k.ú. O.n. O. byl usnesením vlády č. 560 určen spolu s dalším majetkem k privatizaci formou přímého prodeje žalobkyni. Zásadní pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že tento soud přezkoumával rozhodnutí vlády, ačkoliv na rozhodování o privatizaci se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení a tato rozhodnutí nepodléhají přezkoumání soudem. Z ustanovení §1 odst. 1 zákona 92/1991 Sb. plyne působnost vlády při rozhodování o privatizaci předmětného pozemku, který přešel do působnosti žalovaného, přičemž tato skutečnost sama o sobě neměla a nemohla mít vliv na rozhodování vlády o schválení privatizačního projektu.
Rozhodnutím o privatizaci přešel na Fond také majetek, který byl ve správě žalovaného, a to podle §5 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb. Absence pouhého konstatování, že část privatizačního projektu bude realizována žalovaným, nemá ze zákona žádný dopad na platnost rozhodnutí o privatizaci ani na přechod privatizovaného majetku podle příslušného privatizačního projektu. Nebylo nutné, aby v předmětném usnesení vlády bylo uvedeno, že část privatizačního projektu bude realizována žalovaným.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že shledal námitku promlčení důvodnou, aniž by se jejím nárokem blíže zabýval. Vyslovila názor, že nárok je právem ze závazkového vztahu, tedy nárokem promlčitelným podle §387 odst. 2 obchodního zákoníku. Soud také neuvedl, kdy její nárok vznikl a ke kterému datu uplynula promlčecí doba.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení otázky vznesené dovolatelkou (zda skutečnost, že v privatizačním projektu schváleném usnesením vlády byl uveden i sporný pozemek, založila právní povinnost P. f. Č.r.převést vlastnictví k tomuto pozemku na nabyvatele privatizovaného majetku Nemocnice s poliklinikou v O. n.O.). Z řešení této právní otázky pak vyplývá závěr, zda uvedená povinnost (závazek) podléhá promlčení podle obecných občanskoprávních či obchodněprávních předpisů.
Dovolací soud především dovozuje, že privatizační projekt je pouze dokumentem (podkladem) pro rozhodnutí o privatizaci, vydávané vládou či ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci (viz zejména §5 a §10 odst. 4 a 6 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zejména zákona č. 210/1993 Sb., k rozhodnému dni 6. 10. 1993). Nejen privatizační projekt, byť schválený vládou, ale ani rozhodnutí o privatizaci nejsou právní skutečností, zakládající práva a povinnosti třetích osob k privatizovanému majetku (srov. k tomu shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah).
Taková práva a povinnosti se tudíž ani nemohou promlčet, protože nejsou právními povinnostmi či oprávněními (v právním smyslu), které by promlčení podléhaly ve vztahu k třetím osobám. Proto se také výslovně stanoví v §10 odst. 3 cit. zákona v rozhodném znění, že na rozhodování o privatizaci se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení a že rozhodnutí (o privatizaci) nepodléhá přezkoumání soudu. Takovou právní skutečností, zakládající přechod vlastnického práva k věcem z privatizovaného majetku na nabyvatele, je teprve smlouva či vklad do obchodní společnosti, popř. příklep ve veřejné dražbě (srov. §19 odst. 3 cit. zákona).
Nadto v posuzovaném případě bylo podle obsahu spisu prokázáno, že předmětný pozemek parc. č. 966 (zahrada o výměře 7 128 m2) přešel již dnem 24. 6. 1991 podle §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tzv. zákon o půdě) do správy žalovaného (viz zejména přípis ministerstva financí ze dne 8. 8. 2003 č. j. 421/66847/2003/3ST) a mohl tudíž být předmětem privatizace jiným postupem než podle §5 a násl. zákona o velké privatizaci. Z tohoto hlediska je právní posouzení odvolacího soudu správné, pokud však jde o základní otázku, zda z rozhodnutí vlády o privatizaci lze dovodit použitelný nárok na převod předmětného pozemku z vlastnictví žalované do vlastnictví žalobce, právní posouzení odvolacího soudu - jak plyne ze shora uvedeného - správné není.
Z uvedeného vyplývá, že ačkoli odvolací soud pochybil pří úvaze o promlčení zkoumaného nároku, je jeho rozhodnutí v konečném výsledku správné (k promlčení nedošlo proto, že skutečnost, od které se mělo odvíjet, tvrzený nárok vůbec nezaložila).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 1, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu