ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1536.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1536/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v konkursní věci dlužnice B. T. T. W. a. s., zastoupené JUDr. A. V., advokátkou, o návrhu věřitelek a/ K. b., a. s., a b/ D. b. A., zastoupené Mgr. P. Š., advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 K 30/99, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2005, č. j. 1 Ko 95/2004-734, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. února 2001, č. j. 13 K 30/99-49, Krajský soud v Ostravě prohlásil k návrhu věřitelek a/ K. b., a. s. a b/ K., s. r. o. konkurs na majetek dlužnice, uzavíraje, že dlužnice je v úpadku ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a v intencích §1a, §12a odst. 3 a §67c odst. 1 ZKV byly splněny i ostatní zákonem stanovené podmínky. Soud měl za osvědčenu mnohost věřitelů se splatnými pohledávkami ve výši nejméně 650.000.000,- Kč, jež dlužnice není schopna plnit po delší dobu (jíž je doba delší než tři roky), s tím, že byla doložena i aktivní věcná legitimace obou navrhujících věřitelů. K tomu, zda je dlužnice k úhradě těchto pohledávek schopna, leč nikoli ochotna, především uvedl, že to, že jde právě a jen o neochotu platit, je potřeba dostatečným způsobem doložit. Dlužnice ovšem v daném případě nedoložila, že disponuje prostředky, které jí umožňují bez zbytečného odkladu závazky uhradit, z čehož soud uzavřel, že k tomu není schopna.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. května 2005, č. j. 1 Ko 95/2004-734 (dříve žurnalizovaném na č. l. 720), potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud - cituje ustanovení §1 odst. 2 ZKV - se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že dlužnice byla ke dni prohlášení konkursu v úpadku, neboť má více věřitelů a není schopna uhradit své splatné závazky. Odvolací soud odkázal především na závěr formulovaný pod bodem XIV., stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko”), z nějž se podává, že je-li dlužník schopen zaplatit splatnou pohledávku, avšak k její úhradě není ochoten, nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV. Dále zdůraznil, že za „delší dobu“ (ve smyslu §1 odst. 2 ZKV) lze považovat neschopnost dlužníka plnit splatné pohledávky věřitelů po dobu několika měsíců, s tím, že jsou-li dlužníkovy závazky po lhůtě splatnosti po dobu nejméně 6 měsíců, pak zásadně platí, že tato podmínka úpadku dlužníka formou platební neschopnosti byla osvědčena. Rovněž uvedl, že při úpadku formou platební neschopnosti nezkoumá soud očekávané výnosy dlužníka z jeho pokračující podnikatelské činnosti a že rozhodná není ani výše splatných pohledávek dlužníka za jeho dlužníky, není-li dlužník schopen tyto pohledávky využít k úhradě svých závazků . V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001 (toto usnesení bylo uveřejněno pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 83/2004“).
Na tomto základě pak odvolací soud z listin předložených navrhujícími věřitelkami i dlužnicí dovodil, že navrhující věřitelka a/ na základě šesti úvěrových smluv postupně poskytla právnímu předchůdci dlužnice, společnosti B. T. spol. s r. o., střednědobé úvěry v celkové výši 54.500.000 Kč, přičemž v pořadí poslední z poskytnutých úvěrů měl být splacen do 25. května 1997. I přes námitky dlužnice k výši příslušenství zůstalo podle odvolacího soudu nesporným, že jen na jistinách těchto úvěrů dlužnice dluží 26.947.637,70 Kč, neboť od února 1996 podle vlastních tvrzení nezaplatila na úhradu těchto závazků ničeho. Odvolací soud měl rovněž za doložené, že smlouvami z 25. března 2000 navrhující věřitelka a/ (jež se řízení účastní s další tvrzenou pohledávkou /ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu, přesahující 20 miliónů Kč/) postoupila pohledávky z úvěrových smluv navrhující věřitelce b/, která se v tomto rozsahu stala její hmotněprávní i procesní nástupkyní. Další věřitelkou dlužnice s pohledávkou ve výši 619.556.517,46 Kč, splatnou od 31. března 1997, je podle odvolacího soudu Česká konsolidační agentura, která se s účinností od 1. září 2001 stala právní nástupkyní K. b. P., s. p. ú. (dále jen „peněžní ústav“). Jde rovněž o pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 18. září 1996, kterou s dlužnici uzavřel tento peněžní ústav, doloženou vykonatelným soudním rozhodnutím a dlužnicí opakovaně uznanou a v řízení nezpochybňovanou.
Dále se odvolací soud zabýval tvrzením dlužnice, že sama má vůči navrhující věřitelce a/ několikanásobně vyšší splatnou pohledávku (v částce 441.425.160,- Kč), kterou hodlá započíst po skončení sporu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 188/99, a že návrh této věřitelky má proto šikanózní povahu. Kromě žaloby podané u Krajského soudu v Ostravě a nepravomocného platebního rozkazu z 20. května 1999 však dlužnice podle odvolacího soudu tuto pohledávku ničím právně významným nedoložila a jde o pohledávku, jež zůstala sporná. Návrh podaný věřitelkou a/ proto šikanózní povahu nemá. V této souvislosti s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 43), uzavřel, že je-li konkursní soud přesvědčen, že námitky dlužníka, případně dlužníkem doložené listiny, existenci pohledávky věřitele nezpochybňují, tedy jestliže ji i nadále pokládá za osvědčenu věřitelem předloženými listinami, rozhodne o návrhu na prohlášení konkursu (konkurs prohlásí), aniž by prováděl dokazování.
Ve vztahu k pohledávce České konsolidační agentury odvolací soud zdůraznil, že ač soudní rozhodnutí, jímž bylo dlužnici konečným způsobem uloženo zaplatit peněžnímu ústavu 403.000.000,- Kč ze směnky zajišťující poskytnutý úvěr, spolu se šestiprocentním úrokem od 30. října 1997, odměnu ve výši 1.343.333,33 Kč a náhradu nákladů řízení, nabylo právní moci 7. prosince 1999, dlužnice ničeho nezaplatila. Přitom peněžní ústav byl oprávněn provést inkaso dlužných úroků z úvěru z běžného účtu dlužnice i z dalších jejích účtů u peněžního ústavu, zejména z účtu devizového. Odtud je podle odvolacího soudu zřejmé, že dlužnice neměla od roku 1997 dostatek prostředků. To, že se dostala do finančních potíží, potvrzuje sama dlužnice v písemném vyjádření z 18. února 2000, v němž uvádí, že pohledávku peněžního ústavu bude řešit ihned poté, co obdrží na úhradu své pohledávky 800 milionů Kč od L. o. K., státního podniku. a že to byl „navrhovatel“ s nadpoloviční účastní státu a označený státní podnik, kteří způsobili její hospodářské obtíže.
Proto odvolací soud dospěl k závěru, že dlužnice k úhradě svých závazků po delší dobu „nebyla schopna“. K tvrzení dlužnice, že vykazuje „účetní zisk“, odvolací soud poznamenal, že tato skutečnost o platební neschopnosti dlužnice ničeho nevypovídá, stejně jako doklady, jež mají doložit stabilizovanou finanční situaci dlužnice (dohodnuté či rozjednané obchodní případy a faktury, jimiž účtuje svým dlužníkům stamilionové částky, které však dosud neobdržela). Za významné nepokládal ani to, že dlužnice hradí ostatní splatné závazky (mzdy, daně, pojištění). Za právně bezvýznamnou pokládal odvolací soud i námitku, že dlužnici dosud neuplynula patnáctidenní lhůta dle §5a odst. 1 ZKV, poukazuje na to, že dlužnice obdržela návrh na prohlášení konkursu již 15. února 2000.
Dlužnice podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený ve zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, č. j. 29 Odo 257/2002-492, přičemž rozhodnutími soudů nižších stupňů došlo k zásahu do jejích práv zakotvených v článcích 2 odst. 4, 4 odst. 1 a 3, 11 odst. 1, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zdůrazňujíc, že v jejím případě byla opakovaně porušena zásada rovnosti účastníků řízení a že se nedomohla svých práv ani u nezávislých a nestranných soudů.
Dovolatelka uvádí, že došlo k porušení procesních předpisů, především těch ustanovení, která ukládají povinnosti důkazního břemene navrhovateli. Zejména jde o to, osvědčit úpadek dlužníka, tj. prokázat, že dlužník ve smyslu ustanovení §1 ZKV není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že tímto ustanovením neměl zákonodárce na mysli to, aby dlužník (zde navrhovatelka konkursu) mohl podat návrh na konkurs vůči věřiteli (v tomto případě vůči ní) jako odvetu za situace, kdy věřitel (ona) podal vůči dlužníku (navrhovatelce konkursu) žalobu o náhradu škody o zaplacení částky několikanásobně vyšší než částka, „jejíž splatnosti se navrhovatelka v konkursním řízení domáhá“. Odvolací soud tak podle dovolatelky záměrně nerespektoval stanovisko Nejvyššího soudu, které výslovně uvádí, že je-li dlužník schopen zaplatit splatnou pohledávku, avšak k její úhradě není ochoten, nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty první ZKV.
Dovolatelka se domnívá, že nebylo uneseno důkazní břemeno ohledně existence úpadku, které je třeba hodnotit „ke dni podání návrhu“. Soudy obou stupňů - pokračuje dovolatelka - v rozporu s ustanovením §1 odst. 2 ZKV ignorovaly skutečnost, že navrhující věřitelka a/ byla platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 1999, č. j. 2 Ro 457/99-21, zavázána zaplatit dovolatelce částku 441.425.160 Kč s příslušenstvím, přičemž ke dni prohlášení konkursu věc nebyla pravomocně skončena. Stejně tak nebyla pravomocně skončena věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Ro 386/99, kde dovolatelka jako žalovaná podala odpor proti platebnímu rozkazu z 6. října 1999 a kde se navrhující věřitelka po ní domáhá zaplacení stejné částky jako je ta, pro kterou byl podán návrh na prohlášení konkursu (80.209.080,46 Kč s příslušenstvím).
K tomu dovolatelka dodává, že se cítí být poškozena jednáním správců konkursní podstaty, kteří v průběhu konkursu vzali její žalobu proti navrhující věřitelce a/ zpět po podání odporu.
Porušení hmotněprávních předpisů spočívá podle dovolatelky v celé řadě pochybení soudu. Tak již na počátku řízení došlo k porušení zákona o konkursu a vyrovnání, neboť nebyl oznámen přechod pohledávky z navrhující věřitelky a/ na navrhující věřitelku b/, čímž nebyla splněna „hmotněprávní podmínka k prohlášení konkursu“. V této souvislosti stojí podle dovolatelky za zmínku, že navrhující věřitelka b/ vznikla až 25. března 2000, tedy po podání návrhu na prohlášení konkursu.
K závěru odvolacího soudu obsaženému na straně 9 napadeného rozhodnutí (že navrhující věřitelky doložily své pohledávky), dovolatelka tvrdí, že ke dni podání návrhu na prohlášení konkursu nemohly tyto věřitelky doložit nic, když navrhující věřitelka mohla v té době nanejvýš uplatnit pohledávku jako procesní obranu ve věci sp. zn. 10 Cm 188/99 a navrhující věřitelka b/ tehdy ještě neexistovala.
Uzavřel-li soud, že dovolatelka kromě platebního rozkazu ve věci sp. zn. 10 Cm 188/99 nic právně významného nedoložila, pak zřejmě a záměrně opomenul, že při vydání platebního rozkazu vychází soud z právně relevantních listinných důkazů, jinak by vydán býti nemohl. Tímto svým právním názorem - pokračuje dovolatelka - přenáší soud nezákonně důkazní břemeno na dovolatelku, čímž nerespektuje závazný právní názor obsažený ve výše označeném usnesení Nejvyššího soudu.
Právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí podle dovolatelky dokládají jednoznačné porušení procesní zásady rovnosti stran. V důkazním řízení totiž vyšlo najevo, že to byl stát (K. a.) kdo založil navrhující věřitelku b/ za účelem oddlužení navrhující věřitelky a/. Naproti tomu státní podnik L. o. K. dluží soukromému subjektu (dovolatelce) částku převyšující více než desetinásobně dovolatelčin dluh vůči navrhujícím věřitelkám. Tuto částku vlastně dovolatelce dluží stát prostřednictvím státního podniku a soud tak akceptoval vznik diskriminačních podmínek, za kterých stát není povinen plnit své závazky vůči soukromým subjektům a to za jednoznačné, avšak nezákonné, podpory státních podniků, což je v rozporu nejen s ústavním pořádkem České republiky, nýbrž také s evropskými směrnicemi o volném obchodu.
Závěry soudu, podle kterých bylo osvědčeno, že úpadce měl dva věřitele, jsou tak vysoce nekorektní a neobjektivní. Dovolatelka opět zdůrazňuje, že navrhující věřitelka b/ v době podání návrhu na prohlášení konkursu ještě neexistovala, přičemž v době prohlášení konkursu měla dovolatelka na účtu přes 90 miliónů Kč, kterážto částka vysoce převyšovala částku, které se obě navrhující věřitelky domáhaly prostřednictvím konkursního řízení, nehledě k tomu, že o žalobě dovolatelky proti navrhující věřitelce a/ tehdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto. Navrhující věřitelku b/ založenou Konsolidační agenturou, má dovolatelka za subjekt ovládaný státem, s tím, že tyto osoby jednají ve shodě, což opět neosvědčuje mnohost věřitelů v době podání návrhu na prohlášení konkursu.
A konečně dovolatelka uzavírá, že po celou dobu řízení nebyla soudy nižších stupňů respektována ani její procesní práva nahlížet do spisu a moci tak reagovat na soudní rozhodnutí s jeho podrobnou znalostí. Jako příklad uvádí předložení neúplného spisu její zástupkyni u odvolacího soudu v květnu 2001 nebo předložení torza spisu s přepisovaným označením stránek statutárnímu orgánu dovolatelky u soudu prvního stupně v srpnu 2005. Za této situace není podle dovolatelky zřejmé, které listiny nebo dokonce části spisu v něm byly založeny v době, kdy o jejích podáních rozhodoval odvolací soud a zda právě v tom netkví příčina nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
V průběhu dovolacího řízení navrhující věřitelka b/ postoupila pohledávky, pro něž se domáhala prohlášení konkursu, D. b. A., přičemž Krajský soud v Ostravě na tomto základě rozhodl o procesním nástupnictví u této věřitelky usnesením ze dne 21. srpna 2007, sp. zn. 13 K 30/99, č. v. 17/č. př. 17, které nabylo právní moci 14. září 2007. Nejvyšší soud dále jednal v dovolacím řízení jako s navrhující věřitelkou b/ s posledně označeným subjektem.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení právních otázek v něm otevřených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy.
Podle ustanovení §1 odst. 2 dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky.
Dle ustanovení §4 odst. 2 ZKV jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. K návrhu je navrhovatel povinen připojit listiny, kterých se v návrhu dovolává.
Ustanovení §12a odst. 2 ZKV pak určuje, že bude-li k návrhu věřitele osvědčeno, že je dlužník v úpadku (§1 ZKV) a budou-li splněny ostatní zákonem stanovené podmínky (§1a, §12a odst. 3 a §67c odst. 1 ZKV), soud konkurs prohlásí bez zbytečného odkladu; proti usnesení o prohlášení konkursu se může odvolat pouze dlužník, pokud sám nepřistoupil do řízení (§4 odst. 4 ZKV).
V této podobě platila cit. ustanovení již v době prohlášení konkursu na majetek dovolatelky a později změn nedoznala.
V rovině právní pak Nejvyšší soud činí následující závěry:
1/ Ke stavu rozhodnému pro prohlášení konkursu na majetek dlužnice.
Podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, přičemž toto pravidlo platí ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř. i pro usnesení ve věci samé a ve spojení s §66a odst. 1 ZKV i pro usnesení o prohlášení konkursu. Tento závěr ostatně vyplývá (jako závazný) přímo ze zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu v této věci (výše označeného). Na jeho základě je proto nutno především odmítnout (jako názor, který nemá oporu v žádné zákonné normě) představu dovolatelky, že existenci úpadku (a důkazní břemeno o něm) je nutno hodnotit ke dni podání návrhu na prohlášení konkursu. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže dovolatelčin úpadek a doložení pohledávek navrhujících věřitelů zkoumal na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně.
2/ K tomu, zda navrhující věřitelky doložily své splatné pohledávky vůči dlužnici.
Navrhující věřitelka a/ (jež byla podle obsahu spisu původně jedinou navrhovatelkou konkursu) dokládala v řízení - v intenci §4 odst. 2 věty první ZKV - že má vůči dlužnici pohledávky po lhůtě splatnosti vzešlé ze šesti smluv o úvěru (v návrhu na prohlášení konkursu označených pod písmeny a/ až f/) a dále ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu. Existenci těchto pohledávek (minimálně - jak vystihl odvolací soud - v rozsahu dlužné jistiny) dovolatelka v řízení nezpochybnila. Její obrana je založena na tvrzení, že sama má (ke dni podání návrhu na prohlášení konkursu měla) vůči navrhující věřitelce a/ pohledávku několikanásobně vyšší. Takové tvrzení může mít svůj význam při úvaze o předpokladech prohlášení konkursu na majetek dlužnice (jak bude rozvedeno dále), nikoli však při posouzení toho znaku, jenž se týká doložení pohledávky navrhující věřitelky a/. Jde ostatně o závěr, který Nejvyšší soud formuloval již ve svém předchozím rozhodnutí (zrušujícím usnesení) v této věci.
Jinak řečeno, užitou obranou dovolatelka existenci pohledávek navrhující věřitelky a/ nezpochybnila a závěr odvolacího soudu, podle kterého v době prohlášení konkursu uvedená věřitelka pohledávku po lhůtě splatnosti (ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu, přesahující 20 miliónů Kč) vůči dlužnici osvědčila, je správný.
Navrhující věřitelka b/ se stala účastnicí konkursního řízení (další navrhovatelkou konkursu) až po jeho zahájení, tím, že jí navrhující věřitelka a/ dne 25. března 2000 smluvně postoupila své splatné pohledávky za dlužnicí z úvěrových smluv (ze spisu je zřejmé, že uvedená skutečnost byla bezprostředně poté, co nastala, oznámena postupitelkou soudu, (srov. č. l. 21). Podstatné není (jak tvrdí dovolatelka), že přechod pohledávky jí nebyl oznámen (i když obsah spisu, že zejména pak č. l. 24-29, ve spojení s následnými záznamy o nahlížení do spisu a ve spojení s §41 odst. 3 o. s. ř. dokládá, že k oznámení došlo), nýbrž zda postoupení pohledávek bylo v řízení doloženo.
S přihlédnutím k tehdy platným judikatorním závěrům o způsobu, jakým se v občanském soudním řízení prosazuje procesní nástupnictví formou singulární sukcese, se věřitelka b/ stala uvedeným způsobem další navrhovatelkou konkursu (srov. pro konkursní poměry např. závěry obsažené - v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu - v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 60).
Vzhledem k tomu, co bylo výše řečeno o povaze dovolatelčiny obrany proti pohledávkám navrhující věřitelky a/, lze mít i pohledávky navrhující věřitelky b/ za doložené.
3/ K mnohosti věřitelů dlužnice.
K otázce, zda lze pokládat za dalšího věřitele dlužníka osobu, která jednu z více pohledávek za dlužníkem nebo část jediné pohledávky za dlužníkem nabyla od věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu, smlouvou o postoupení pohledávky nebo její části, uzavřenou podle ustanovení §524 a násl. obč. zák., se Nejvyšší soud vyslovil již v usnesení uveřejněném pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam uzavřel, že i takový věřitel může být dalším věřitelem se splatnou pohledávkou za dlužníkem a že soud za této situace zamítne návrh na prohlášení konkursu, jen jestliže bude prokázáno, že k postoupení pohledávky došlo výlučně z důvodu šikany dlužníka nebo snahy věřitele dosáhnout úhrady nevymahatelné pohledávky s vyloučením nalézacího řízení. V usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 365/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 141, dále Nejvyšší soud vysvětlil, že pro závěr, že postoupení části pohledávky před podáním návrhu na prohlášení konkursu, bylo šikanózním jednáním věřitele dlužníka, je ve svém souhrnu významné i to, s jakým časovým odstupem před podáním návrhu na prohlášení konkursu k postoupení části pohledávky došlo, jaký ekonomický cíl byl účastníky této transakce sledován, a to, zda postupník a postupitel nejsou společnostmi personálně a ekonomicky propojenými. Od těchto závěrů nevidí Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v této věci.
Ve svém zrušujícím usnesení Nejvyšší soud také vysvětlil, že kdyby byla osvědčena dlužnicí tvrzená pohledávka vůči navrhující věřitelce a/ pak by za současného splnění předpokladu, že bez rozsahem nižší (podle tvrzení dlužnice) pohledávky navrhující věřitelky a/ by nebylo možné osvědčit úpadek dlužnice ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV bylo namístě uzavřít, že návrh podaný touto věřitelkou má šikanózní povahu.
Spis však podklady pro takový úsudek neskýtá. Nejvyšší soud naopak shledává přiléhavými závěry odvolacího soudu tom, že dlužnice svou pohledávku vůči navrhující věřitelce a/ v řízení neosvědčila. Nesprávná je v této souvislosti dovolatelčina výhrada, že soud na ni přenesl důkazní břemeno. Jestliže platební rozkaz, vydaný vůči navrhující věřitelce a/ na základě žaloby dlužnice, zanikl včasným odporem navrhující věřitelky a/, pak jen z toho, že vůbec byl vydán, na změnu povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti (která zatěžuje ve sporném řízení zásadně žalobce) usuzovat nelze. K nezákonnému přenesení důkazního břemene na dovolatelku tudíž nedošlo.
S přihlédnutím k obraně dlužnice nespatřuje Nejvyšší soud podklad pro závěr, že k postoupení pohledávky došlo výlučně z důvodu šikany dlužnice nebo snahy věřitele dosáhnout úhrady nevymahatelné pohledávky s vyloučením nalézacího řízení, ani v postoupení pohledávek z úvěrových smluv na navrhující věřitelku b/. Poznamenává nicméně, že znak mnohosti (nejméně dvou) věřitelů dlužnice s pohledávkami po lhůtě splatnosti je naplněn, i když k osobě navrhující věřitelky b/ pro tyto účely nebude přihlédnuto. Jak totiž správně uzavřel odvolací soud, další věřitelkou dlužnice s vykonatelnou pohledávkou ve výši 619.556.517,46 Kč, splatnou od 31. března 1997, byla Č. k. a.
Ve vztahu k této věřitelce přitom obrana dlužnice spočívá v tvrzení, že dlužnice pohledávku vypořádá, jakmile vydobyde svou pohledávku vůči výše označenému státnímu podniku.
Na tomto základě lze uzavřít, že dlužnice ke dni prohlášení konkursu vskutku měla více věřitelů (nejméně dva) s pohledávkami po lhůtě splatnosti.
4/ Ke schopnosti dlužnice platit své splatné závazky.
Ani v tomto ohledu odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že dlužnice k úhradě svých splatných závazků schopna není.
V R 83/2004 (na něž přiléhavě odkazuje odvolací soud) Nejvyšší soud vysvětlil, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se (při úvaze o tom, zda je v úpadku) ani k výši těchto pohledávek. Tento závěr se uplatní i pro tvrzenou pohledávku dlužnice vůči státnímu podniku, jejímž dořešením dlužnice podmiňovala uhrazení vykonatelné pohledávky Č.k. a. (potvrzuje tak, že jinak k zaplacení schopna není).
Tvrzením, že ke dni prohlášení konkursu měla na účtu přes 90 miliónů Kč, dovolatelka ve skutečnosti jen dokládá svou platební neschopnost, neboť schopnost plnit tu nelze poměřovat (jak se činí v dovolání) souhrnem pohledávek uplatňovaných jen navrhujícími věřitelkami, nýbrž souhrnem všech splatných pohledávek dlužníkových věřitelů, jejichž existence byla v řízení osvědčena, tedy opět i pohledávkou Č. k. a., k jejímuž uspokojení peněžní prostředky na účtu dovolatelky ani zdaleka nepostačovaly.
Ve skladbě věřitelů, kteří svými pohledávkami osvědčili dovolatelčin úpadek (ve spojení s poukazem na to, že dovolatelčiným dlužníkem je státní podnik) Nejvyšší soud nevidí ani porušení zásady rovnosti účastníků řízení, ani jiné porušení ústavního pořádku České republiky, stejně jako se odtud nepodává porušení komunitárního práva.
Obsah spisu (srov. především č. l. 753 a 754) rovněž nepotvrzuje úvahy dovolatelky, o tom, že by snad nebyl spisový materiál před rozhodnutím odvolacího soudu úplný, ani její tvrzení, že v té souvislosti nebyla respektována její procesní práva nahlížet do spisu.
Pojí-li dovolatelka argumentaci stran neúplnosti spisu s úvahou, podle které snad to je příčinou, proč odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, pak k tomu Nejvyšší soud na základě výše řečeného uzavírá, že závazný právní názor, který formuloval ve svém zrušujícím usnesení, odvolacím soudem respektován byl.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, §243b odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2008
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu