ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.365.2006.1
sp. zn. 29 Odo 365/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. L., a. s., proti žalovaným 1) Ing. L. M., a 2) R. M., oběma zastoupeným Mgr. E. F., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 21/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2005, č.j. 12 Cmo 114/2005-116, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 23. února 2004, č.j. 23 Sm 320/2003-10, ve znění opravného usnesení ze dne 1. dubna 2004, č.j. 23 Sm 320/2003-17, uložil žalovaným, aby do tří dnů ode dne doručení tohoto platebního rozkazu zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 4,678.627,- Kč s 6% úrokem od 2. října 2001 do zaplacení, odměnu ve výši 15.595,45 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 187.770,- Kč. O námitkách žalovaných proti výše uvedenému směnečnému platebnímu rozkazu soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 18. srpna 2004, č.j. 50 Cm 21/2004-56, tak, že směnečný platební rozkaz „č.j. 23 Sm 320/2003-10“ ponechal v platnosti v plném rozsahu.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. září 2005, č.j. 12 Cmo 114/2005-116, „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že „směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 23. února 2004 pod č.j. 23 Sm 320/2003-10 ve znění opravného usnesení č.j. 23 Sm 320/2003-17 ze dne 1. dubna 2004, se ponechává v platnosti“. Ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I §4, §17, §32 a §53 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na ustanovení §118a odst. 3, §175 odst. 4, §205a odst. 1 a §211 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - dospěl k závěru, že žalovaným se správnost směnečného platebního rozkazu prostřednictvím včas uplatněných a odůvodněných námitek zpochybnit nepodařilo. Přitom v odůvodnění rozhodnutí k jednotlivým námitkám uvedl, že:
žalovaní jsou rukojmími za příjemce cizí směnky (M., spol. s r. o., ) vystavené žalobkyní na vlastní řad, přičemž pořadí, v jakém účastníci směnečného vztahu směnku podepsali, není rozhodné;
směnka není neplatná pro žalovanými namítaný „rozpor v místě placení“;
skutečnost, že směnka nebyla žalovaným předložena k placení, není důvodem, pro který by žalovaní nebyli povinni směnku zaplatit, když jako rukojmí jsou zavázáni stejně jako příjemce, tj. jsou přímými dlužníky ze směnky, nehledě na to, že doručení žaloby žalovaným má účinky prezentace směnky v případě, že by k placení předložena nebyla;
žalovaní nesou důkazní břemeno ohledně důvodnosti námitky „oprávněnosti výše směnečného peníze“, přičemž uplatnili-li ve včas podaných námitkách výhradu, že dluh směnkou zajištěný je nižší než směnečná suma, museli vyčíslit správnou výši dluhu a uvést důvody takové výše; neučinili-li tak, jde o námitku neurčitou a neprojednatelnou;
žalovaní přes poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. neprokázali, že by dluh směnkou zajištěný byl splacen nebo převzat třetí osobou;
skutečnost, že žalobkyně uplatnila v konkursu vedeném na majetek směnečníka (M. spol. s r. o.) pohledávku ze směnky je pro řešení otázky, zda a v jaké výši ponechat směnečný platební rozkaz v platnosti, nevýznamná, když k datu rozhodování odvolacího soudu „kauzální dlužník“ žalobkyni nic neplnil a k případnému následnému plnění bude možné přihlédnout v rámci výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.;
žalobkyně měla právo dle dohody o vyplnění blankosměnky vyplnit do směnky směnečnou sumu odpovídající závazkům existujícím k datu ukončení leasingové smlouvy výpovědí, a to k „vyplněnému datu splatnosti směnky“, na čemž nic nemění ani konkurs prohlášený na majetek směnečníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítají, že: a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v „posouzení vztahu mezi konkrétními okolnostmi vystavení směnky, kdy se žalobce sám dopustí chyby při jejím vystavení, a následném uplatnění takovéto směnky přímo výstavcem v pozici žalobce“.
Dovolatelé setrvávají na názoru o „neexistenci perfektní směnky k okamžiku jejího akceptu a následně avalu akceptu“, když „k okamžiku avalu nebyla směnka opatřena podpisem osoby oprávněné zavazovat výstavce“.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřují v tom, že odvolací soud s poukazem na princip neúplné apelace odmítl doplnit dokazování o výslech svědka Ch. a že soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy ohledně „výpovědi leasingu“. Dále žalovaní upozorňují, že „poukazovali, byť ne přímo ve směnečných námitkách“, že směnečné vyplňovací prohlášení se týkalo dvou směnek, „v níž měla být v každé vyplněna část nároku“, což vyšlo najevo až při jednání ve věci samé. Konečně namítají, že i kdyby nebyly shledány výše uvedené výhrady oprávněnými, dluh ze směnky by měl činit pouze 1,034.076,- Kč se směnečným příslušenstvím a odměnou a nikoli částku, kterou doplnila do směnky žalobkyně.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ačkoli odvolací soud ve výroku uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé „mění“, o měnící rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejde, když pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 52/1999 a 34/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jejichž závěry, byť přijaté při posuzování přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, se uplatní i v projednávané věci). V situaci, kdy nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., zbývá posoudit, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolateli uplatněné dovolací důvody - posuzováno podle obsahu dovolání - jsou, s výjimkou níže uvedenou, podřaditelné ustanovením §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada dovolatelů odkazující na ustanovení čl. I §17 směnečného zákona, když odvolací soud se uplatněnými námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu zabýval a své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož žalovaní neprokázali jejich důvodnost.
Dovolateli zpochybněné právní závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným již proto, že plně odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 62, rozsudek ze dne 19. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 1047/2007, usnesení ze dne 1. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 721/2006, jakož i usnesení ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1099/2006, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Dovolací námitky ohledně neprovedení navrhovaného důkazu a nesprávného hodnocení důkazů, které dovolatelé přiřazují k dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pak - vzhledem k výše uvedené argumentaci - způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou, když v nich nejde o výklad normy procesního práva.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu