ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2092.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2092/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. G., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 66/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2007, č.j. 1 Co 247/2006-169, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2007, č.j.
1 Co 247/2006-169, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. srpna 2006, č.j. 24 C 66/2005-140, vyhověl žalobě na ochranu osobnosti a žalovanému uložil zaslat žalobci omluvu
ve znění: „Omluva. Dne 1. května 2005 jsem na shromáždění příznivců KSČM v P. na L. označil pana J. Š. ze Ž. za „primitiva“, čímž jsem neoprávněně zasáhl do jeho osobnostních práv. Panu Š. se za to omlouvám. M. G.“ (výrok 1.). Současně bylo výrokem 2. žalovanému uloženo tuto omluvu zveřejnit na své náklady ve dvou celostátních denících. Výroky 3. a 4. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. května 2005 se v P. konalo shromáždění členů a příznivců KSČM, které bylo svolavatelem řádně oznámeno na dobu od 9 do 12,30 hod. Úřadu Městské části P. Žalobce se pak účastnil setkání odpůrců komunismu na místě bývalého S. p. Poté přešel na místo shromáždění pořádaného KSČM, kde před tribunou dával slovně najevo nesouhlas s touto akcí, dožadoval se jejího ukončení a prohlašoval, že je porušován zákon. Žalobcovy verbální projevy uskutečněné bez užití mikrofonu v několika periodách a provázené jeho gestikulací neobsahovaly žádné (případné) výhrůžky ani neslušné výrazy. Slyšelo je (jen) několik desítek lidí v jeho okolí. Pořadatelé jej napomínali, aby projevů zanechal. Žalobce slíbil, že shromáždění narušovat nebude, ale po chvíli ve zmíněných projevech pokračoval s odůvodněním, že mu to umožňuje svoboda projevu. Za tohoto stavu žalovaný během svého vystoupení na tribuně v souvislosti s žalobcovými projevy nesouhlasu pronesl vůči němu větu:
„Je tady nějaký primitiv, odveďte ho“. Tuto větu pronesenou do mikrofonu vyslechlo spolu se žalobcem několik tisíc přítomných a ze záznamu ji slyšeli televizní diváci
ve večerním zpravodajství a na druhý den čtenáři celostátních deníků. Soud při řešení otázky pasivní legitimace žalovaného v tomto řízení dospěl k závěru, že žalovaný vystupuje v pozici fyzické osoby, sporem dotčený výrok pronesl sám za sebe, nikoliv jménem politické strany jako její funkcionář, přičemž z jeho strany šlo o exces. Věc posoudil podle ustanovení §11 násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) s tím, že právo na čest a důstojnost je jako základní lidské právo chráněno též článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Význam slova primitiv je pak v obecném povědomí jednoznačně chápán jako urážlivý a ponižující, přičemž žalovaný tohoto označení vůči žalobci užil veřejně. Původce tohoto výroku nese za zásah do práva na ochranu osobnosti objektivní odpovědnost. Šlo přitom o zásah neoprávněný. Soud neakceptoval obranu žalovaného, že k předmětnému výroku jej vyprovokoval žalobce svým chováním, neboť není přípustné, aby zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce byl tolerován jako odveta za údajné porušování práva na pokojné shromažďování a svobody projevu, kdy kritika jako součást svobody projevu nesmí mít za cíl kritizovaného urazit a vybočit tak z obecně uznávaných pravidel slušnosti.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2007, č.j. 1 Co 247/2006-169, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně náhrady nákladů placených státem. Odvolací soud sice převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s názorem
na existenci pasivní legitimace žalovaného v tomto sporu. Odvolací soud poukázal
na analogické užití ustanovení §420 odst. 2 o.z. ve spojení s §853 téhož zákona a uzavřel, že dne 1. května 2005 v době konání shromáždění členů a příznivců KSČM žalovaný vykonával funkci předsedy ÚV KSČM. Na shromáždění vystupoval jako hlavní řečník a současně byl oprávněn jednat za statutární orgán KSČM, která byla svolavatelem tohoto shromáždění. Sporem dotčený výrok byl žalovaným pronesen
při jeho projevu poté, co ani na opakované výzvy pořadatelů akce žalobce nezanechal svých projevů nesouhlasu. Odvolací soud takto dospěl k závěru, že žalovaný byl použit právnickou osobou (tj. KSČM) k realizaci její činnosti jako svolavatelky shromáždění, přičemž výrok byl (žalovaným) pronesen při plnění této činnosti – tedy při zajištění řádného a nerušeného průběhu této akce. Podle soudu za exces není možno považovat nevhodně použitý výraz žalovaného vůči žalobci, neboť se tak stalo v časové, místní a věcné souvislosti s plněním úkolů svolavatele shromáždění. Za zásah do osobnostních práv žalobce tak nese odpovědnost právnická osoba, která žalovaného k realizaci své činnosti použila - tedy KSČM.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobce doručen dne 5. dubna 2007, přičemž právní moci nabyl dne 10. dubna téhož roku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 12. dubna 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvody označuje ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce především namítá, že ač odvolací soud věc projednal bez nařízení jednání postupem podle §214 odst. 3 o.s.ř., provedl nový důkaz stanovami KSČM, na základě nějž dospěl k novým, soudem prvního stupně neučiněným skutkovým zjištěním o (soudem dovozeném) oprávnění žalovaného jednat jménem této politické strany. Tím odvolací soud toto ustanovení porušil a žalobci znemožnil vyjádřit se k tomuto důkazu. Obstát však podle dovolatele nemůže ani právní posouzení věci odvolacím soudem. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 22. června 2006, sp.zn. 30 Cdo 2712/2005) a připomíná mimo jiné, že (sporem dotčený) pejorativní výraz použitý pro označení žalobce, věcně nijak nesouvisel se samotným pokynem pořadatelské službě. Žalovaný v tomto případě jednal o své vůli – tedy nikoliv na základě stranických směrnic. Tento jeho exces nelze spravedlivě přičítat politické straně, v jejímž čele žalovaný tehdy stál. V souladu s účelem (analogicky užitého) ustanovení §420 odst. 2 o.z. není možno činit politickou stranu odpovědnou za osobní invektivy pronášené jejími představiteli.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že je nelze klasifikovat jako správné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z dovolání vyplývá, že žalobce uplatnil jako dovolací důvod mimo jiné nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v otázce pasivní věcné legitimace subjektu, kterého za neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení §13 o.z.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §13 o.z. občanskoprávní sankce postihují subjekty, resp. původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, chráněné všeobecným osobnostním právem. Původcem neoprávněného zásahu přitom mohou být jakékoliv fyzické či právnické osoby. Jestliže byl neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby způsoben někým, kdo byl použit právnickou nebo jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či jiné osoby, přičítá se za použití analogie ustanovení §420 odst. 2 ve spojení s ustanovením §853 o. z. neoprávněný zásah samotné jiné fyzické či právnické osobě. Soud se musí zabývat splněním předpokladu tohoto druhu odpovědnosti, a to že právnická osoba vědomě použila takové osoby a že taková osoba vědomě jednala, byla použita za právnickou osobu v rámci pověřením vymezené činnosti. Je-li na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu – především z hlediska místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti – na místě závěr, že se činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy o jednání za jiného z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení §13 o.z. přímo tuto použitou osobu. Proto, pokud např. předseda politické strany vysloví osobní hodnocení určité osoby (jakým je např. i její pejorativní označení) a přitom zároveň nejde o názor přijatý oprávněným orgánem politické strany, odpovídá ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu postižené fyzické osobě za neoprávněný zásah do osobnostních práv sám předseda politické strany, nikoli vlastní politická strana. Takový výrok není totiž výrokem politické strany, a tedy ani předmětem její vlastní odpovědnosti podle ustanovení §13 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 30 Cdo 79/2001, resp. rozsudek ze dne 22. června 2006, sp.zn. 30 Cdo 2712/2005). Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nadto nelze přehlédnout, že rozsudek odvolacího soudu byl postižen též vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm a/ o.s.ř.).
Podle §214 o.s.ř. k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (odst. 1). Jednání není třeba nařizovat, jestliže a) se odmítá odvolání;
b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení; c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé; d) se zrušuje rozhodnutí podle §219a odst. 1 o.s.ř.; e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti (odst. 2). Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování (odst. 3).
V souzené věci je zřejmé, že v řízení před odvolacím soudem nebyly splněny předpoklady pro užití výjimky ve smyslu ustanovení §214 odst. 3 o.s.ř. ze zásady, že k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání. Mimo jiné už proto, že je třeba se ztotožnit s dovoláním v tom, že odvolací soud sám prováděl další dokazování (zde stanovami KSČM), čímž znemožnil účastníkům se k němu vyjádřit. Předmětem řízení před odvolacím soudem tak nebyla pouze otázka právního posouzení věci, z čehož vychází konstrukce ustanovení §214 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud proto řízení zatížil i vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Za popsaného stavu proto Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako nesprávný podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132, část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu