ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3136.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3136/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) C. S. G. A. K., a b) I. I. B., spol. s r.o., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1609/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2006, č.j. 9 Cmo 366/2005-279, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2006, č.j. 9 Cmo 366/2005-279, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce b) se odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali proti žalovanému úhrady částky 220.000,- Kč z titulu práva na pojistné za pojištění nákladu do zahraničí. Přepravu prováděl žalovaný
pro společnost Š. jaderné strojírenství. Jeho povinností bylo náklad pojistit
a pojistné ve výši 225.000,- Kč mu bylo společností Š. proplaceno. Pojištění nákladu zprostředkoval druhý žalobce pro pojišťovací společnost, kterou je první žalobce. Žalovaný odmítl pojistné žalobcům uhradit s tím, že první žalobce neměl k pojištění přepravovaného nákladu na území České republiky oprávnění, přičemž se žádným z žalobců neuzavřel pojistnou smlouvu; pouze se informoval o podmínkách pojištění.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. července 2005, č. j. 23 Cm 1609/97-236, uložil žalovanému zaplatit prvnímu žalobci částku 220.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 9.7.1996 do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi druhým žalobcem a žalovaným žalobu na zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím zamítl. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. S ohledem na mezinárodní prvek věci se soud zabýval otázkou pravomoci českých soudů a rozhodného práva. Dospěl k závěru,
že vzhledem k ustanovení §37 zákona č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém
a procesním, je dána pravomoc českého soudu a projednávaný vztah je nutno posoudit podle německého práva, konkrétně podle zákona o pojistných smlouvách z 30.5.1908, ve znění platném k datu 24.6.1996. Konstatoval, že pojistná smlouva podle uvedeného předpisu se uzavírá neformálně, pokud není sjednána písemná forma. Po zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že mezi prvním žalobcem
a žalovaným vznikl pojistný smluvní vztah. Námitku žalovaného, že první žalobce neměl povolení provozovat činnost v pojišťovnictví na území České republiky, nepovažoval soud prvního stupně za relevantní, když akcentoval skutečnost, že první žalobce je pojišťovací společností typu londýnské pojišťovací společnosti L., která operuje na celosvětové úrovni v oblasti pojišťovnictví bez jakékoli územní diskriminace s tím, že v oblasti přepravy zboží v rámci mezinárodního obchodu jde o volné podmínky. S přihlédnutím k tomu soud prvního stupně dovodil, že první žalobce, který je pojišťovnou se sídlem v zahraničí, může provozovat na území České republiky pojišťovací činnost za podmínky, že ji provozuje prostřednictvím společnosti založené podle obchodního zákoníku, v daném případě druhého žalobce. Ve vztahu ke druhému žalobci pak soud prvního stupně žalobě nevyhověl s odůvodněním, že druhý žalobce, který byl pouze zprostředkovatelem, neměl nárok na vyplacení pojistného, ale pouze
na provizi poskytnutou prvním žalobcem.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 9 Cmo 366/2005-279, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu
i ve vztahu k prvnímu žalobci, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a částečně souhlasil i s jeho závěry. Zejména se v zásadě přiklonil k závěru soudu prvního stupně, že v daném případě ke sjednání pojištění došlo. Souhlasil i s tím, že se jednalo
o pojištění zásilky během přepravy, která se zčásti měla konat mimo území České republiky. Současně však konstatoval, že podmínky podnikání v pojišťovnictví a státní dozor nad pojišťovnictvím v rozhodné době (tj. v době žalobci tvrzeného vzniku pojistného vztahu) upravoval zákon č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví. Podle §2 odst. 1 uvedeného zákona mohla podnikat v pojišťovnictví na území ČR, za podmínek v zákoně stanovených, pojišťovna nebo zajišťovna založená jako státní podnik, akciová společnost anebo jako družstvo či družstevní podnik. Podle §2 odst. 2 téhož zákona mohly za podmínek zákonem stanovených s povolením Ministerstva financí České republiky v rozsahu uděleného povolení podnikat v pojišťovnictví i jiné subjekty než uvedené v §2 v odst. 1 citovaného předpisu. Podle §8 zmiňovaného zákona k podnikání v pojišťovnictví udělovalo povolení Ministerstvo financí České republiky jako orgán státního dozoru nad pojišťovnictvím ČR. Uzavírat zprostředkovatelské smlouvy směřující k tomu, aby třetí osoby uzavřely s pojišťovnou pojistnou smlouvu, mohla tuzemská i zahraniční pojišťovna pouze na základě povolení uděleného dozorčím orgánem. Měla-li být zprostředkovatelská činnost vykonávána pro zahraniční pojišťovnu, potřeboval povolení dozorčího orgánu i zprostředkovatel. Z uvedené zákonné úpravy odvolací soud dovodil, že na území České republiky v rozhodné době byla jakákoli činnost směřující ke vzniku pojistného vztahu (ať již činnost pojišťovny jako podnikatele, či činnost jiné osoby jako zprostředkovatele) podmíněna povolením Ministerstva financí České republiky jako dozorčího orgánu. Oprávnění jednat
o pojištění a uzavírat pojistné smlouvy tedy vznikalo pouze na základě povolení uděleného tímto dozorčím orgánem. Je-li nesporné, že v rozhodné době žalobci neměli povolení k podnikání v pojišťovnictví na území České republiky, pak jakékoli úkony směřující ke vzniku pojistného vztahu na území České republiky, ke vzniku pojištění činnosti osob podnikajících na území České republiky, jsou neplatné pro rozpor
se zákonem (§39 o.z.). Skutečnost, že v konkrétním případě předmětem tvrzeného jednání žalobců (prvního žalobce) s žalovaným bylo sjednání pojištění zásilky během přepravy, a tato se zčásti měla konat mimo území České republiky, nemá na závěr
o neoprávněnosti podnikání s důsledky neplatnosti pro úkony s tím spojené, žádný vliv.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců i zástupci žalovaného dne 23. června 2006 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 31. července 2006 dovolání, jehož přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že jakékoli úkony směřující ke vzniku pojistného vztahu za situace, kdy v rozhodné době žalobci neměli povolení k podnikání v pojišťovnictví na území České republiky, jsou neplatné pro rozpor se zákonem. Připomněli, že tato otázka byla řešena podrobně zejména před soudem prvního stupně, kdy žalobci shodně argumentovali výkladem ustanovení §2 odst. 3 tehdy platného zákona č. 185/1991 Sb. (a contrario). Je tedy zřejmé, že žalovaný mohl v té době využít pojištění zajištěné prvním žalobcem, neboť se jednalo o mezinárodní přepravu zboží, tedy nikoliv pouze o pojištění majetku
na území České republiky, ale o pojištění majetku v mezinárodně-právním měřítku (tzv.“majetek na cestě“). Jednalo se tedy o pojištění zásilky při mezinárodní přepravě, na které nedopadá omezení v §2 odst. 3 zák. č. 185/1991 Sb. Dovolatelé proto navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřil žalovaný, který považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Poukazuje na skutečnost, že žalobci nikdy neprokázali, že žalovaný s nimi skutečně uzavřel smlouvu o pojištění, a dále na to, že vzhledem k nedostatku povolení uděleného dozorčím orgánem u obou žalobců by i v případě uzavření pojistné smlouvy tato byla neplatná pro rozpor se zákonem. Navrhuje proto, aby dovolání bylo zamítnuto a bylo jim uloženo nahradit mu náklady dovolacího řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo
ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání prvního žalobce se opírá o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolání druhého žalobce však přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodováno ve věci samé, se týká pouze vztahu prvního žalobce (žalobce a/) a žalovaného. Druhý žalobce (žalobce b/) proto není
ve smyslu ustanovení §240 o.s.ř. legitimován k dovolání proti tomuto výroku. Jestliže pak odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení, není proti výrokům tohoto druhu dovolání přípustné, neboť tuto možnost nelze vyvodit z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. Dovolání druhého žalobce (žalobce b/) proto bylo jako podané někým, kdo k dovolání není oprávněn, resp. současně jako směřující proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, odmítnuto (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b/ a c/ téhož zákona).
Dovolací soud poté napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku
ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný
(§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání.
Podle ustanovení §39 o.z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. O rozpor
se zákonem jde zejména tehdy, kdy určité chování je zákonem výslovně zakázáno. Rozpor se zákonem však může být i obsahový, není formulován výslovně, ale vyplývá
z obsahu ustanovení. Právní úkon obchází zákon, jestliže neporušuje přímo zákaz daný zákonem, ale je v rozporu s cíli určitého ustanovení zákona. Rozpor s dobrými mravy znamená, že předmět úkonu není v přímém rozporu se zákonem, ani jej neobchází, ale je porušeno společenské určení úkonu, příp. vztahu, který z něj má vzniknout. Následkem nedovolenosti je absolutní neplatnost právního úkonu.
Podle §5 zákona č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (účinném před 1.4.2000) zahraniční pojišťovny mohly na území České republiky podnikat v pojišťovnictví jen prostřednictvím svého obchodního zastupitelství se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice za podmínek stanovených tímto zákonem
a zvláštním předpisem.
Podle §2 odst. 3 tohoto zákona, životní pojištění osob majících trvalé bydliště
v České republice, pojištění majetku na území České republiky a odpovědnosti za škodu vyplývající z činnosti fyzických a právnických osob na území České republiky, lze uskutečnit pouze u pojišťovny podnikající v souladu s tímto zákonem na území České republiky.
Dovolací soud dospěl (stejně jako soudy obou stupňů) k závěru, že v případě sporné pojistné smlouvy šlo o pojištění zásilky během přepravy do ciziny. Jak vyplývá ze shora uvedených ustanovení v rozhodné době platného zákona o pojišťovnictví, jeho účelem bylo upravit podmínky podnikání v pojišťovnictví a státní dozor
nad pojišťovnictvím (§1 zákona). Předpis směřoval k tomu, aby v České republice
v této oblasti podnikaly jen subjekty splňující předepsané podmínky, tedy aby
u životního pojištění osob majících trvalé bydliště v České republice, u pojištění majetku na území České republiky a v případě odpovědnosti za škodu vyplývající
z činnosti fyzických a právnických osob na území České republiky, uzavíraly pojistné smlouvy pouze pojišťovny vyhovující zákonem stanoveným požadavkům.
S přihlédnutím k tehdejší právní úpravě je proto nutno dát za pravdu námitce,
že ustanovení předmětného zákona se nevztahovala na pojištění v mezinárodní přepravě. Nelze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti pojistné smlouvy, protože v řízení fakticky nebyly shledány podklady pro závěr, že tato pojistná smlouva odporovala zákonu svým obsahem nebo účelem nebo obcházela zákon, resp. se příčila dobrým mravům.
Z uvedeného vyplývá, že při vázanosti důvody podaného dovolání nelze napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc tomuto soudu k dalším u řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobce b) a žalovaným je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání tohoto žalobce bylo odmítnuto. Podané vyjádření žalovaného se však nikterak nezabývalo důvody, pro něž bylo třeba toto dovolání odmítnout, takže náklady spojené s tímto vyjádřením nelze pokládat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve vztahu mezi těmito účastníky.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu