ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1408.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1408/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. B. H. bytem v , správce konkursní postaty úpadkyně D.., se sídlem v, zastoupeného Mgr. J. P., advokátem, se sídlem v , proti žalovanému R. P., bytem v , zastoupenému N. T., advokátem, se sídlem v , o zaplacení 74.359,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 133/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. prosince 2007, č.j. 35 Co 638/2007-126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným (v pořadí druhým) rozsudkem změnil rozsudek (v pořadí druhý) Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. dubna 2007, č.j. 10 C 133/96-111, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 74.359,50 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 4. prosince 1992 do zaplacení zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a o vrácení soudního poplatku z odvolání žalovanému (výrok IV.). Ve výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu 2 % úroku z prodlení z částky 74.359,50 Kč od 4. prosince 1992 do zaplacení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláním žalovaného napaden (výrok II.).
Odvolací soud po zopakování dokazování smlouvou ze dne 13. a 26. července 1992 uzavřenou mezi shora označenou úpadkyní jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, kterou (stejně jako soud prvního stupně) kvalifikoval jako kupní smlouvu podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), se s právním závěrem soudu prvního stupně o vzniku nároku žalobce na úhradu 74.359,50 Kč s příslušenstvím jako částky rovnající se dani z obratu, neztotožnil.
Podle zjištění odvolacího soudu si smluvní strany v kupní smlouvě dohodly kupní cenu ve výši 577.438,- Kč, která byla žalovanému vyúčtována fakturou č. 44592. Smlouva obsahuje rovněž platební podmínky, jejichž součástí je i vedlejší ujednání o daňovém režimu znějící takto: “bez daně z obratu – kupující prohlašuje, že zboží bude sloužit pro jeho vlastní potřebu a že je zapsán v podnikovém, resp. obchodním rejstříku a předá prodávajícímu do doby odeslání zboží kopii výpisu z podnikového, resp. obchodního rejstříku“. Odvolací soud uvedl, že podle zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, v rozhodném znění, který upravoval vztah mezi státem jako příjemcem daně z obratu na straně jedné a plátci daně na straně druhé, podléhal dani z obratu obrat z prodeje zboží vlastní výroby nebo vlastního nákupu a zboží z dovozu, přičemž obrat téhož zboží se zdaňoval pouze jednou. Pakliže předmětem sporu není nárok státu vůči žalovanému na zaplacení daně z obratu, tedy nárok plynoucí z veřejnoprávního předpisu, ale nárok žalobce (prodávajícího) vůči žalovanému (kupujícímu), tedy nárok plynoucí ze soukromoprávního předpisu, konstatoval, že soudu nepřísluší řešit, který z účastníků předmětné kupní smlouvy byl plátcem daně z obratu, nýbrž pouze to, jaká finanční plnění měl žalovaný žalobci na základě uzavřené smlouvy poskytnout.
Byla-li mezi účastníky uzavřena smlouva kupní, jejíž podstatnou náležitostí je dohoda o ceně, bylo podle odvolacího soudu na žalobci, aby prokázal, že částka rovnající se dani z obratu za žalobcem prodané a žalovaným koupené zboží byla součástí dohodnuté kupní ceny, tedy že žalovaný je povinen ji podle smlouvy zaplatit. Z výslovného ujednání účastníků v kupní smlouvě, že kupní cena je bez daně z obratu, dovodil, že účastníci daň z obratu součástí kupní ceny neučinili. Prohlásil-li v ní pak dále kupující, že zboží bude sloužit pro jeho vlastní potřebu a že je zapsán v podnikovém, resp. obchodním rejstříku a předá prodávajícímu do doby odeslání zboží kopii výpisu z podnikového, resp. obchodního rejstříku, nelze toto jeho prohlášení podle odvolacího soudu vyložit jako jeho závazek zaplatit v opačném případě prodávajícímu nad rámec dohodnuté kupní ceny částku ve výši rovnající se dani z obratu. Aby byla uzavřená kupní smlouva platná, musí být ujednání o kupní ceně určité. Tento zákonný požadavek byl podle posouzení odvolacího soudu naplněn, když kupní cena včetně rabatu byla sjednána ve výši 577.438,- Kč a z vedlejšího ujednání o daňovém režimu naopak nelze ani výkladem dovodit, že součástí kupní ceny bude při nesplnění určité a konkrétní podmínky nějaká další částka. Podléhal-li dani z obratu obrat téhož zboží pouze jednou a deklaroval-li kupující výslovně ve smlouvě, že zboží bude sloužit pro jeho vlastní potřebu, tedy že toto zboží bude užívat jako nepodnikající fyzická osoba a zboží nebude předmětem dalšího obchodu (obratu), nemohl se podle posouzení odvolacího soudu stát plátcem daně kupující, a to nezávisle na tom, zda žalobci předložil či nepředložil výpis z podnikového rejstříku a dále nezávisle na tom, zda byl v této evidenci zapsán v okamžiku prodeje zboží. Pakliže žalobce jako plátce daně z obratu sjednal ve smlouvě kupní cenu pevnou částkou, odvolací soud uzavřel, že se žalobce nemůže po uzavření kupní smlouvy domáhat navýšení kupní ceny o částku, která podle žalobce odpovídá výši daně z obratu.
Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobce, že částečným plněním žalovaného nastaly účinky uznání zbytku dluhu podle §407 odst. 3 obch. zák. Toto posouzení založil na úvaze, že účinky uznání zbytku dluhu mohou nastat jen tehdy, existuje-li závazek, z něhož dluh plyne. Tak tomu však v předmětné věci nebylo, neboť dospěl k závěru, že závazek žalovaného zaplatit daň z obratu jako součást kupní ceny nevznikl.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a třetího výroku napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že mu proti žalovanému nárok na zaplacení částky rovnající se dani z obratu prodaného zboží nevznikl. Opačný názor staví na argumentaci, že režim daně z obratu nebyl a nemohl být předmětem smluvní volnosti účastníků, jelikož daňový režim vzájemného plnění vycházel ze splnění či nesplnění podmínek stanovených příslušným daňovým zákonem. Poukazuje na to, že podle tehdy platné právní úpravy se zboží prodávalo zásadně za ceny s daní s výjimkou případu, kdy na straně kupujícího byly současně splněny dvě podmínky - jednak že je plátcem daně a dále že zboží kupuje pro vlastní použití. Nebyly-li obě podmínky zároveň splněny, nemohla být sjednána platně cena bez daně, přičemž informací o splnění uvedených podmínek bylo pro prodávajícího prohlášení odběratele o daňovém režimu obchodu. Ukázalo-li se posléze (jak tomu bylo i v posuzované věci), že některá z informací uvedených v prohlášení je nepravdivá, nárok na koupi zboží bez daně nebyl osvědčen a zboží musí být prodáno s daní z obratu; dodavatel je pak povinen opravit zdanitelný obrat (a dodatečně odvést daň) a požadovat po odběrateli doplacení části kupní ceny odpovídající dani z obratu. Bylo-li určeno zákonem, kdo je plátcem daně z obratu [mimo jiné to byly fyzické osoby (podnikatelé), které byly zapsány do podnikového rejstříku], dovolatel výkladem a contrario dovozuje, že fyzická osoba (podnikatel) takto nezapsaná není plátcem daně a nemůže tak ani splnit zákonnou podmínku pro prodej zboží bez daně. Dovolatel proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, nepovažoval-li v posuzované věci za podstatné, zda žalovaný byl či nebyl zapsán v podnikovém rejstříku, jelikož tato okolnost měla v daném případě zásadní význam pro určení, zda se jednalo o plnění podléhající dani z obratu či nikoliv.
Dovolatel rovněž oponuje názoru odvolacího soudu, že k uznání dluhu žalovaným nedošlo. Podle přesvědčení dovolatele lze za uznání závazku považovat částečnou platbu žalovaného na fakturu č. 97692, kterou žalovanému částku rovnající se zaplacené dani z obratu vyúčtoval. Dovodil-li odvolací soud, že účinky uznání zbytku dluhu nemohly nastat pro neexistenci závazku, z něhož dluh plyne, podle dovolatele pochybil, jelikož žalovanému závazek nepochybně vznikl a to na základě jeho povinnosti z titulu odběratele zaplatit cenu s daní.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená v předmětné věci přezkoumat důvodnost uplatněných námitek, že žalobci nárok na zaplacení částky rovnající se dani z obratu vznikl na základě tehdy platných daňových předpisů a dále že žalovaný dluh vůči žalobci částečnou platbou faktury uznal.
Podle ustanovení §409 obch. zák. (ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi účastníky, tj. ke dni 26. července 1992), kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu (první odstavec). Ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli ji uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle §448 (druhý odstavec).
Z uvedeného ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že kupní cena je podstatnou částí kupní smlouvy, která je jediným právním důvodem vzniku nároku prodávajícího na zaplacení kupní ceny vůči kupujícímu, jak správně dovodil odvolací soud. Tímto právním důvodem není zákon č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, v rozhodném znění či jeho prováděcí vyhláška č. 560/1990 Sb., a to ani dovolatelem citovaná ustanovení §3 odst. 1 a §9 odst. 6 této vyhlášky, neboť nezakládají přímý nárok prodávajícího proti kupujícímu na doplacení kupní ceny o částku rovnající se dani z obratu ani v případě, že dohodnutá kupní cena daň z obratu nezahrnovala. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že prodávající má právo požadovat zaplacení kupní ceny pouze ve výši, v jaké byla v kupní smlouvě sjednána, je toto jeho právní posouzení správné a žádné právní pochybení mu vytýkat nelze.
Dovolatel se rovněž mýlí, staví-li další argumentaci na názoru, že částečnou úhradou faktury obsahující vyúčtovanou daň z obratu nastaly účinky uznání zbytku dluhu.
Podle §407 odst. 3 obch. zák. platí, že plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Dospěl-li odvolací soud v daném případě k závěru o neexistenci závazku žalovaného doplatit žalobci kupní cenu v částce rovnající se dani z obratu, uplatnilo by se vyvrácení právní domněnky o trvání závazku v době uznání podle §323 odst. 1 obch. zák. i v případě upraveném v §407 odst. 3 obch. zák.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebyl v posuzované věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu