ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.389.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 389/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce O. C., zastoupeného Mgr. G. N.advokátkou, proti žalovanému Ing. A. R.CSc., zastoupenému JUDr. P. S., advokátem, o 134.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 481/1993, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2007, č.j. 5 Cmo 83/2007-301, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2007, č.j. 5 Cmo 83/2007-301, ve druhém, třetím, čtvrtém a pátém výroku a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. září 2006, č.j. 12 Cm 481/1993-255, v prvním, třetím a čtvrtém odstavci výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobci 102.954,- Kč s 18% úrokem z prodlení z této částky od 31. ledna 1993 do zaplacení (první odstavec výroku) a zamítl žalobu v rozsahu částky 31.446,- Kč s 18% úrokem z prodlení z této částky (druhý odstavec výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (třetí odstavec výroku) a o povinnosti žalovaného uhradit náklady řízení České republice (čtvrtý odstavec výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. prosince 2003, č.j. 5 Cmo 230/2003-132 (poté, co Nejvyšší soud České republiky zrušil jeho rozsudek ze dne 11. června 2001, č.j. 7 Cmo 57/99-100, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) zrušil rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 30. září 1998, č.j. 12 Cm 481/93-63, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že písemná smlouva o dílo ze dne 21. září 1992 (podle posouzení soudu uzavřená mezi žalobcem jako subdodavatelem a Ing. H.), o níž žalobce opíral žalobní nárok na zaplacení ceny díla, je neplatná pro neurčitost označení předmětu díla, přičemž žalobci se nepodařilo prokázat ani uzavření ústní smlouvy o dílo se žalovaným. V návaznosti na závěr, že na úkor žalobce se někdo obohatil tím, že žalobcem zhotovené dílo bylo zabudováno do nemovitosti, odvolací soud uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou, kdo se na úkor žalobce obohatil a v jaké výši bezdůvodné obohacení vzniklo. Soud prvního stupně doplnil dokazování v intencích pokynu odvolacího soudu a na základě jeho výsledku dospěl k závěru, že na úkor žalobce se obohatil žalovaný, neboť plnění žalobce bylo realizováno na nemovitosti, která je ve vlastnictví žalovaného. Podle posouzení soudu obohacení žalovaného spočívalo v tom, že si nechal na svém majetku provést žalobcem výkony (stavební a zámečnické práce), za jejichž provedení žalobci nezaplatil, a proto má žalobce právo na poskytnutí peněžité náhrady ve výši hodnoty těchto výkonů. Pokud jde o hodnotu výkonů provedených žalobcem, určil ji soud prvního stupně na základě znaleckého posudku ve výši 162.954,- Kč. Pakliže žalovaný již žalobci uhradil částku 60.000,- Kč, přiznal žalobci právo na úhradu zbývající výše hodnoty jeho výkonů, t.j. 102.954,- Kč.
K odvolání žalovaného směřujícího do vyhovující části rozsudku soudu prvního stupně a do výroků o nákladech řízení Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v prvním odstavci výroku tak, že zamítl žalobu na zaplacení 1% úroku z prodlení z částky 102.954,- Kč od 31. ledna 1993 do zaplacení (první výrok) a potvrdil ho ve zbývající části prvního odstavce výroku (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (třetí a pátý výrok) a o povinnosti obou účastníků uhradit náklady řízení České republice (čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s právními závěry, které soud prvního stupně z takto zjištěného stavu, doplněného v intencích pokynu odvolacího soudu, dovodil. Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel na základě výsledků doplněného dokazování ze zjištění, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví žalovaného a že dílo zhotovené žalobcem bylo zabudováno do této nemovitosti. Pakliže k uzavření platné smlouvy o dílo mezi účastníky řízení nedošlo, dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Vzhledem však k tomu, že získané plnění vydat nelze, je třeba bezdůvodné obohacení vydat v penězích. Pokud by však byla výše bezdůvodného obohacení odvozována pouze ze zhodnocení nemovitosti (rozdílu její hodnoty před a po investici), šlo by dle znalce o 5.420,- Kč, tedy o částku, která podle odvolacího soudu naprosto neodpovídá hodnotě vložené žalobcem, ani hodnotě získané žalovaným. Odvolací soud proto shodně se závěrem soudu prvního stupně vyšel z věcné hodnoty díla, která byla určena znalcem dle ceníků stavebních prací a kterou považuje, byť s přepočtem na dobu provedení díla, za obvyklou a objektivní. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, s výjimkou jeho změny spočívající v tom, že žalobci přiznal úrok z prodlení pouze ve výši 17 %.
Rozsudek odvolacího soudu, vyjma jeho prvního výroku, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatel má za to, že odvolací soud postupoval při určení výše bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §458 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), přičemž rovněž pochybil i závěrem, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil žalovaný.
Dovolatel, poukazující i na konkrétní soudní judikaturu, zastává názor, že při určení výše bezdůvodného obohacení nelze použít jako kritérium hodnotu provedených prací, jak nesprávně učinily soudy obou stupňů, nýbrž za bezdůvodné obohacení je třeba považovat to, oč se nemovitost provedenými pracemi zhodnotila.
Za zásadní však dovolatel považuje v posuzované věci tu skutečnost, že se na úkor žalobce neobohatil on, neboť neměl se žalobcem uzavřenou žádnou smlouvu ani žádný jiný vztah, nýbrž Ing. H. pro něhož bylo dílo žalobcem jako subdodavatelem prováděno a mezi nimiž byla smlouva o dílo, byť podle posouzení odvolacího soudu neplatně, uzavřena.
V doplnění dovolání dovolatel rozšířil jím uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Její naplnění spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Zastává názor, že věcně příslušný byl okresní soud, neboť v posuzované věci jde o občanskoprávní spor, jehož předmětem je nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu mezi účastníky, mezi nimiž nebyla uzavřena žádná smlouva.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce zcela ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů, podle nichž se bezdůvodně obohatil žalovaný jako vlastník nemovitosti a to v rozsahu rovnajícím se hodnotě prací vykonaných žalobcem. Podle názoru žalobce žalovaný opomíjí tu skutečnost, že smlouva o dílo s Ing. H. nebyla nikdy realizována a že jejím předmětem bylo dílo zcela jiné. Proto nemůže být ve věci pasivně legitimován Ing. H. jak nesprávně dovozuje dovolatel, nýbrž žalovaný, který se po celou dobu provádění díla choval jako objednatel, podle jehož požadavků a pokynů bylo dílo prováděno a který také na zhotovení díla poskytl zálohu. Podle názoru žalobce se odvolací soud nedopustil ani tvrzeného pochybení při určení rozsahu bezdůvodného obohacení, přičemž dovolatelem citovaná judikatura na daný případ nedopadá. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl s tím, že mu přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalobce, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl v rozsahu částky 102.954,- Kč s příslušenstvím oběma rozsudky – v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. září 1998 a v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. září 2006 – stejně – žalobě vyhověl). Bylo však shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), který spatřuje dovolací soud v otázce rozsahu a výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovolací soud z obsahu spisu neshledal, byť dovolatel tvrdil, že řízení bylo vadou (nedostatek věcné příslušnosti soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni) zatíženo.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Námitky dovolatele lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem, když napadené rozhodnutí přezkoumal z pohledu dovolacích námitek, že se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil žalovaný, jak dovodil odvolací soud, a dále zda výše peněžité náhrady určená odvolacím soudem je v souladu s ustanovením §458 odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí založil odvolací soud závěr o tom, kdo se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil na zjištění, že dílo bylo žalobcem zabudováno do nemovitosti, která je ve vlastnictví žalovaného, aniž mezi účastníky došlo k uzavření platné smlouvy o dílo.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Bezdůvodným obohacením je podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch (tj. to, oč se bezdůvodně obohatil) vydat tomu, na jehož úkor k obohacení došlo. Tomu odpovídá právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil.
Zabudoval-li proto žalobce dílo do nemovitosti, která je ve vlastnictví žalovaného, aniž mezi nimi došlo k uzavření platné smlouvy o dílo, je zcela nepochybné, že přijetím tohoto plnění bez právního důvodu získal žalovaný na úkor žalobce majetkový prospěch. Skutečnost namítaná dovolatelem, že práce byly prováděny pro jinou osobu, je zcela bez významu, neboť pro určení osoby, která se na úkor žalobce bez právního důvodu bezdůvodně obohatila, je rozhodující, kdo je vlastníkem předmětné nemovitosti. A tím je podle zjištění soudu žalovaný, který to ostatně ani nepopírá. Nejvyšší soud proto neshledal, že by odvolací soud řešil otázku osoby, která se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, v rozporu s hmotným právem a proto v řešení této otázky nedospěl ani k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud má však dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 pís. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. (a potud i za důvodné) v otázce rozsahu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou soudů, když za majetkový prospěch žalovaného získaný plněním přijatým bez právního důvodu považoval hodnotu nákladů vynaložených žalobcem na zhotovení díla, a nikoli částku, o kterou se věc (nemovitost) žalovaného přijetím tohoto plnění zhodnotila.
Rozsah vydání bezdůvodného obohacení stanoví §458 obč. zák., podle jehož prvního odstavce musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Z posléze citovaného ustanovení vyplývá, že zákon preferuje na prvním místě vydání bezdůvodného obohacení „in natura“. Pouze v případě, kdy tento způsob vydání bezdůvodného obohacení není možný, nastupuje místo toho povinnost poskytnout peněžitou náhradu ve výši protihodnoty toho, co nelze vydat, a to podle hodnoty plnění v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Vycházeje ze zjištěného skutkového stavu a zejména ze skutečnosti, že předmět bezdůvodného obohacení v předmětné věci nelze vydat v důsledku zabudování díla do nemovitosti, v důsledku čehož přichází v úvahu poskytnutí peněžité náhrady, dovolací soud přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí z pohledu dovolací námitky, že výše peněžité náhrady určená odvolacím soudem neodpovídá ustanovení §458 odst. 1 obč. zák.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného odvolací soud neodvozoval ze zhodnocení nemovitosti (z rozdílu její hodnoty před a po investici), nýbrž že (stejně jako soud prvního stupně) vyšel z věcné hodnoty díla, která byla určena znalcem dle ceníku stavebních prací, s přepočtem na dobu provedení díla. Takový postup v souladu s §458 odst. 1 obč. zák. není.
Vzhledem k tomu, že obohacení žalovaného spočívalo ve výkonech, které žalobce zabudoval do nemovitosti, která je ve vlastnictví žalovaného, není v posuzované věci dobře možné, aby žalovaný vydal žalobci to, co nabyl bezdůvodným obohacením. Proto je na místě postup podle ustanovení §458 odst. 1, věty druhé, obč. zák., tj. poskytnutí peněžité náhrady. Potud postupoval odvolací soud správně, pochybení se však dopustil při stanovení výše a rozsahu bezdůvodného obohacení.
V případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté (srov. též zpráva o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. března 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikovaná pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno (srov. Švestka J., Jehlička O., Škárová M., Spáčil J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C.H.Beck 2006, strana 824).
Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 20. října 1988, sp. zn. Cpj 39/88, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 12/1989 (a dále například v rozsudku ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo v rozsudku ze dne 10. června 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006), od jehož právních závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v posuzované věci, vysvětlil, že majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka – objednatele díla.
Z uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že rozsah bezdůvodného obohacení není v případě úpravy věci vymezen náklady, které vynaložil ten, kdo opravu věci provedl (v posuzovaném případě žalobce), jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž částkou, o kterou se věc (nemovitost) zhodnotila a kterou nabyl bezdůvodně obohacený (v předmětné věci žalovaný), protože podle §458 odst. 1, věty první, obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo neoprávněně získáno.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení právně pochybil, neboť postupoval v rozporu s ustanovením §458 odst. 1 obč. zák., a proto byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn.
Dovolací soud se však již neztotožnil s názorem dovolatele, namítal-li, že řízení bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že ve věci rozhodoval v prvním stupni věcně nepříslušný soud.
Podle ustanovení §103 o. s. ř. platí, že kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Ustanovení §104a odst. 1 o. s. ř. určuje, že věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení. Přitom pro určení věcné i místní příslušnosti soudu jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (§11 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Z bodu 2., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dále podává, že pro určení věcné a místní příslušnosti v řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001), se použijí dosavadní právní předpisy.
Podle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř. v rozhodném znění, tedy ve znění účinném ke dni 4. května 1993, kdy byla podána žaloba, jsou k řízení v prvním stupni zásadně příslušné okresní soudy.
Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) o. s. ř. v rozhodném znění, krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti,
aa) jsou-li oba účastníci zapsáni v obchodním rejstříku; pro tyto účely mají banky postavení podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku,
bb) je-li navrhovatel podnikatelem, který není zapsán v obchodním rejstříku, a odpůrce je podnikatelem, který v obchodním rejstříku je zapsán, přičemž částka požadovaná navrhovatelem převyšuje 50.000,- Kč.
V posuzované věci je zcela nepochybné, že jde o obchodní spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (spor o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 134.400,- Kč s příslušenstvím, které na straně žalovaného vzniklo tím, že žalobce bez uzavřené smlouvy mezi účastníky zhotovil dílo na nemovitosti ve vlastnictví žalovaného), přičemž z výpisu z obchodního rejstříku dovolací soud zjistil, že žalovaný je v této evidenci zapsán od 3. května 1990, nyní u Krajského soudu v Ostravě – oddíl A, vložka 5.
Lze tedy uzavřít, že podmínky pro věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně vymezené v ustanovení §9 odst. 3 písm. a) bod bb) o. s. ř. v rozhodném znění byly v posuzované věci naplněny. Rozhodoval-li proto ve věci v prvním stupni Krajský soud v Ostravě (a předtím Krajský obchodní soud v Ostravě), dovolatelem tvrzenou vadou řízení zatíženo nebylo a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
S ohledem na naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu