ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.739.2006.1
sp. zn. 32 Odo 739/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně H./Č.p., s. r. o., (dříve Č. P., s.r.o.), zastoupené JUDr. P. P., advokátem, , proti žalované W. N. a. s.r.o., , zastoupené JUDr. P. Š., advokátem, , o zaplacení částky 86.490,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 124/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2005 č. j. 30 Co 337/2005-143, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2005 č. j. 30 Co 337/2005-143 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. dubna 2005 (v písemném vyhotovení rozsudku nesprávně uveden rok 2004) č. j. 7 C 124/2003- 115 zamítl žalobu o zaplacení částky 86 490 Kč s 3,5% úrokem z prodlení ročně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 12. 2002 smlouvu o vystoupení č. 402.079, kterou se žalovaná zavázala zajistit pro žalobkyni provedení vystoupení skupiny N. G. K. dne 14. 12. 2002 v N. v D. F. za sjednanou odměnu ve výši 23.510,- Kč. Dále vyšel ze zjištění, že sjednané vystoupení nebylo žalovanou zajištěno z důvodu onemocnění jedné ze členek skupiny – B. P., což posoudil jako porušení smluvních povinností žalovanou, v jehož důsledku vznikla žalobkyni škoda ve výši 86.490,- Kč představovaná rozdílem mezi původně sjednanou odměnou a částkou 110.000,- Kč, kterou žalobkyně zaplatila za náhradní vystoupení J.K. ve sjednaný den představení. Soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou uzavřenou podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a uvedený rozdíl cen obou vystoupení jako škodu podle §380 ObchZ s tím, že tato škoda je v příčinné souvislosti s porušením smlouvy žalovanou. K onemocnění B.P. zjistil, že dne 14. 12. 2002 již od rána trpěla zdravotními problémy, které se během dne zhoršily a jejich rozsah ji donutil vyhledal lékařské ošetření a bránil jí v realizaci vystoupení. Toto onemocnění posoudil soud prvního stupně jako překážku vylučující odpovědnost žalované ve smyslu §374 odst. 1 ObchZ (tzv. liberační důvod), resp. důvod „vyšší moci“, který podle článku VIII.1 uzavřené smlouvy zprošťuje žalovanou povinnosti k úhradě vzniklé škody. Dospěl i k závěru, že žalovaná neporušila svoji oznamovací povinnost stanovenou v §377 odst. 1 ObchZ jako povinnost oznámit vzniklou překážku druhé straně bez zbytečného odkladu poté, kdy se o překážce dozvěděla nebo mohla dozvědět. Ohledně tvrzení žalobkyně o porušení článku VI předmětné smlouvy žalovanou tím, že sjednala pro členky skupiny N. G. K. program vystoupení v takovém rozsahu, který pro ně představoval nadměrné zatížení a tím ohrozila, resp. znemožnila provedení smlouvou sjednaného vystoupení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tomu tak není. Ze seznamu předloženého žalovanou zjistil, že dne 13. 12. 2002 skupina realizovala 4 vystoupení, 14. 12. 2002 ještě 2 vystoupení, zatímco v předchozích dnech skupina vystupovala vždy jen jednou. Vystoupení byla vždy na playback v rozsahu 20 minut a dívky byly převáženy z jednoho místa vystoupení na druhé automobilem se stálým řidičem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. října 2005 č. j. 30 Co 337/2005-143 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 86 490 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 21. 12. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná, dokazování provedené v potřebném rozsahu a důkazy hodnocené v souladu s §132 občanského soudního řádu (dál jen „o. s. ř.“) každý zvlášť a v jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně ohledně četnosti vystoupení, jejich délky provedení a převozu umělců i o tom, kdy byla žalovaná zpravena o onemocnění B. P.a kdy o této překážce informovala žalobkyni. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná sjednáváním vystoupení v rozsahu, jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, dívky přetížila. U B. P. pak došlo ke zhroucení a následné nemožnosti vystoupit. Protože důvody, které vedly k nesplnění smlouvou sjednané povinnosti zajistit vystoupení skupiny, tedy onemocnění B. P., byly způsobeny jednáním žalované, není možné aplikovat ustanovení §374 odst. 1 ObchZ o okolnostech vylučujících odpovědnost za škodu. Navíc z výkladu ustanovení §386 ObchZ je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že „nelze sjednat jiné liberační důvody, nýbrž lze sjednat pouze rozsah škody“. Žalobkyně se nemohla platně předem vzdát svých práv z odpovědnosti za škodu před případným porušením povinností ze strany žalované, z něhož mohla vzniknout škoda. Protože odpovědnost žalované není možno v daném případě liberovat, není významné, zda žalovaná splnila povinnost sdělit překážku bránící splnění povinnosti žalobkyni včas či nikoli, ani to, zda již v době vzniku závazku věděla o těchto sjednaných vystoupeních a porušila tak článek VI smlouvy. Odpovědnost žalované za škodu žalobkyně je podle názoru odvolacího soudu plně v souladu s §373 a §379 ObchZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.)], že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.]. Za nesprávný právní závěr označila žalovaná závěr odvolacího soudu, že „žalovaná sjednáváním vystoupení v rozsahu, jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, dívky přetížila, v důsledku čehož se B. P. zhroutila, což jí následně znemožnilo vystoupit“. Toto právní posouzení je nepřezkoumatelné a nepochopitelné, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl jediný důvod, proč a z jakých důvodů a z jakých provedených důkazů k tomuto právnímu závěru dospěl; již tato skutečnost sama o sobě je porušením ustanovení §157 odst. 2 ve spojení s §211 o. s. ř. Odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení žádný důkaz. Z provedeného důkazu písemnou zprávou žalované ze dne 6. 12. 2004 o vystoupeních skupiny N. G. K. v době od 8. do 14. 12. 2002 přitom vyplynulo, že členky skupiny nebyly přetěžovány, neboť všechna jejich vystoupení byla prováděna na playback a trvala nejdéle hodinu, členky skupiny byly převáženy automobilem s vlastním řidičem, takže v průběhu cesty měly možnost odpočívat. Z výpovědi svědka H. dále vyplynulo, že osobnosti showbusinessu jsou při předvánočních turné vždy využívány ve větší míře, což je v oboru běžnou praxí. Žalovaná zdůraznila, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by eventuální koncertní program členek skupiny byl příčinou onemocnění B.P.. Žalovaná také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož není odpovědnost za škodu žalované vyloučena ustanovením §374 odst. 1 ObchZ. Zdůraznila, že v době uzavření smlouvy žalovaná překážku spočívající v onemocnění P. nemohla předvídat a nebylo lze u ní rozumně předpokládat, že by její onemocnění mohla odvrátit. V daném případě však bylo v článku VIII odst. 1 a 3 smlouvy ujednáno, že se za vyšší moc považuje onemocnění umělce s tím, že neuskuteční-li se vystoupení v důsledku vyšší moci, nemá žádná ze smluvních stran právo na náhradu škody. Jedná se tedy o smluvně dohodnutou speciální skutkovou podstatu okolnosti vylučující odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení §263 odst. 1, §373 a §374 ObchZ; ustanovení §374 je dispozitivní a umožňuje sjednání další okolnosti vylučující odpovědnost za škodu. Nemá žádné právní důsledky, zda toto ujednání bude posouzeno jako speciální skutková podstata okolnosti vylučující odpovědnost za škodu, nebo jako smluvní limitace náhrady škody. Tímto smluvním ujednáním není dotčeno ustanovení §386 ObchZ, neboť taková limitace náhrady škody je právně přípustná a není tedy neplatná, jak dovozuje odvolací soud. Chybně byla stanovena také výše škody, kterou nelze odvozovat od ceny vystoupení zpěváka Kalouska, jehož obvyklé honoráře jsou mnohonásobně vyšší než u skupiny N. G. K.. Odvolací soud se také nevypořádal s poukazem žalované na článek VI.3 smlouvy, podle něhož a z titulu §545 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni jen smluvní pokutu ve výši 17 000 Kč. Poslední pochybení v právním hodnocení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaná v aplikaci obchodního zákoníku na vztah účastníků; předmětem tohoto vztahu je autorské dílo (koncertní vystoupení umělců), a proto se musí podle názoru žalované řídit zákoníkem občanským.
Postup odvolacího soudu, který dospěl ke skutkovému závěru, že „dne 13. 12. 2002 absolvovaly dívky 4 vystoupení, poslední bylo na noční diskotéce, na hotel se dostaly mezi 4. – 5. hodinou ranní“, označila žalovaná za porušení §213 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud zaujal jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, na nichž své rozhodnutí opřel, a neprovedl přitom žádné dokazování k těmto novým skutkovým závěrům (jedná se tudíž současně i o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.). Tato vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je současně porušením §213b odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud za této situace nepoučil žalovanou o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní s ohledem na změnu právního i skutkového závěru odvolacího soudu. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Konstatovala, že otázka přetížení B. P., jejího zhroucení a znemožnění vystoupení, je skutkovým zjištěním, nikoliv právním posouzením, a toto bylo prokázáno především výslechem B. P.. Značný časový tlak a přetěžování potvrdila i svědkyně Š. N.. Onemocnění B. P. proto nemělo charakter vyšší moci, ale bylo způsobeno jejím nadměrným zatěžováním žalovanou. Žalobkyně se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že odpovědnost žalované za škodu není vyloučena ustanovením §374 ObchZ, neboť není pro daný případ použitelné. Žalovaná jako agentura zabývající se uměleckou činností musí předvídat, že sjednání čtyř vystoupení hudební skupiny za den, když na spánek zbývají cca 3 hodiny, není obvyklé a může vyvolat stresovou reakci osoby vystavené takovému zatížení. Ke zhroucení B.P. tedy došlo na základě jednání žalované a ta měla takovou překážku předvídat, a to tím spíš, pokud v článku VI.1 smlouvy prohlásila, že v době uzavření smlouvy neměla skupina N. G. K.žádné závazky, které by jí bránily v řádném a včasném provedení umělecké činnosti podle smlouvy. Odvolací soud také nepochybil při posouzení vztahu účastníků podle obchodního zákoníku; občanským zákoníkem by se smlouva mohla řídit pouze tehdy, pokud by byly jejími účastníky přímo výkonné umělkyně. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Po podání dovolání došlo ke změně obchodní firmy žalobkyně na H./Č.produkce, s. r. o.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka napadla závěr odvolacího soudu, že žalovaná sjednáváním vystoupení v rozsahu, jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, dívky přetížila. Tento závěr však není závěrem právním, jak nesprávně dovodil odvolací soud, ale skutkovým zjištěním. Odvolací soud v souvislosti s tímto skutkovým zjištěním zatížil řízení následujícími vadami:
- v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, ač soud prvního stupně dospěl k opačnému skutkovému zjištění;
- předmětné skutkové zjištění závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Soud tudíž tyto skutečnosti nemohl posoudit sám, ale k posouzení těchto skutečností měl podle ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř. ustanovit znalce. Tyto vady však nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť předmětné skutkové zjištění nebylo pro posouzení dané věci rozhodné, a to z níže uvedených důvodů.
Pokud žalovaná namítá, že vztah účastníků se neřídí obchodním, nýbrž občanským zákoníkem, neboť jeho předmětem je autorské dílo (koncert umělců), je toto tvrzení žalované opodstatněné pouze zčásti, a to z jiných důvodů, než uvádí žalovaná. Podle obsahu smlouvy o vystoupení č. 402.079 ze dne 12. 12. 2002, uzavřené mezi účastnicemi, nejde o smlouvu, jež by se řídila autorským zákonem; jde však o smlouvu, jež se řídí občanským zákoníkem, neboť jde o smlouvu o obstarání věci podle ustanovení §733 a násl. ObčZ. Podle ustanovení §733 ObčZ se smlouvou o obstarání věci obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu. V daném případě se žalovaná zavázala obstarat žalobkyni vystoupení skupiny N. G. K. dne 14. 12. 2002 v N. v v D. F., a žalobkyně se zavázala zaplatit žalované sjednanou odměnu. Oběma stranami smlouvy jsou však podnikatelky, přičemž s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo při vzniku závazku zřejmé, že se závazkový vztah týká podnikatelské činnosti stran. Mezi účastníky jde tedy o obchodní závazkový vztah, přičemž jde o vztah upravený ustanovením §261 odst. 6 ObchZ. Takový vztah se v teorii označuje jako kombinovaný obchodní závazkový vztah (dříve se tento vztah označoval jako „absolutní neobchod“).
Podle ustanovení §261 odst. 6 ObchZ se smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Odpovědnost žalované z daného závazkového vztahu se tedy řídí ustanovením obchodního zákoníku, v tomto rozsahu je tudíž právní posouzení věci odvolacím soudem správné.
Odvolací soud však nesprávně dovodil, že z ustanovení §386 ObchZ vyplývá, že nelze sjednat jiné liberační důvody, než stanovené v §374 odst. 1 ObchZ.
Podle ustanovení §374 odst. 1 ObchZ se za okolnosti vylučující odpovědnost považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.
Podle ustanovení §374 odst. 2 ObchZ odpovědnost nevylučuje překážka, která vznikla teprve v době, kdy povinná strana byla v prodlení s plněním své povinnosti, nebo vznikla z jejích hospodářských poměrů.
Podle ustanovení §263 odst. 1 ObchZ je však ustanovení §374 ObchZ dispozitivní povahy, tudíž strany se mohou od tohoto ustanovení odchýlit, mohou tedy rozšířit i rozsah liberačních důvodů, resp. jiným způsobem než upraveným v §374 odst. 1 a 2 ObchZ sjednat liberační důvody vylučující odpovědnost za škodu. Tak učinily i v daném případě, když v článku VIII bodu 1 smlouvy o vystoupení sjednaly, že liberačním důvodem je i onemocnění umělce. Podle tohoto článku smlouvy nebyl přitom tento liberační důvod vázán na podmínku, že k onemocnění umělce nesmí dojít v důsledku jednání žalované.
Ujednání o jiných liberačních důvodech, než které vyplývají z ustanovení §374 odst. 1 a 2 ObchZ není v rozporu s ustanovením §386 ObchZ, jak dovodil odvolací soud. Podle tohoto ustanovení se totiž nelze vzdát nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Za vzdání se nároku na náhradu škody však nelze považovat dohodu stran o jiném vymezení liberačních důvodů.
Odvolací soud proto nesprávně posuzoval, z jakého důvodu došlo k onemocnění slečny P., neboť to bylo pro posouzení věci irelevantní.
Vzhledem k tomuto závěru se již nebylo nutno zabývat námitkou žalované, že vystoupení zpěváka J. K. nelze považovat za náhradní plnění za skupinu N. G. K., a námitkami žalované, že v článku VI.3 smlouvy bylo dohodnuto, že pokud vystoupení neproběhne, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu, čímž byla ve smyslu ustanovení §545 odst. 1 ObčZ vyloučena povinnost žalované k náhradě škody za neprovedení vystoupení. Nebylo také nutné zabývat se ani námitkou žalované o existenci dalších vad řízení obsaženou v bodu 3 dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu