ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.1727.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1727/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce S. d. i. V. zastoupeného advokátem , proti žalované Z. K., zastoupené advokátem o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1626/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004, č. j. 24 Co 404/2004-146, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha–západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2004, č. j. 7 C 1626/99-109, určil, že „kupní smlouva ze dne 7. 4. 1999, podle které žalobce převáděl žalované vlastnické právo k pozemku par. č. 644/358 o plošné výměře 95 m2, zapsanému na LV č. v k. ú. V., která byla připojena k návrhu na vklad vlastnictví podanému dne 17. 6. 1999 ke K. ú. P.-z. a tam vedená po sp. zn. V 11-2523/99, je neplatná.“ Poté, co dospěl k závěru, že žalobce má ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, žalobu věcně projednal a zcela jí vyhověl. Naléhavý právní zájem spatřoval v nejistém postavení účastníků kupní smlouvy i v situaci, kdy sporná nemovitost byla v rámci nedobrovolné dražby prodána třetí osobě. V řízení nešlo totiž o určení vlastnictví k nemovitosti, ale o určení neplatnosti kupní smlouvy. K věcněprávním účinkům kupní smlouvy v důsledku dražby již sice nemohlo dojít (žalovaná se vlastnicí nestane), avšak určení neplatnosti smlouvy může mít vliv na případné vydání bezdůvodného obohacení nebo na nárok z titulu tzv. lepšího práva.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č. j. 24 Co 404/2004-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že soud prvního stupně při hodnocení otázky naléhavosti právního zájmu nepřihlédl k tomu, že příklepem uděleným dne 4. 3. 2004 soudním exekutorem (viz usnesení ze dne 4. 3. 2004, č. j. Ex 214/03-53) se stal vlastníkem sporné nemovitosti M. M.. Za tohoto stavu nemůže mít proto žalobce vůči žalované naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jeho právní postavení nemůže být nejisté v otázce, zda má žalovaná vůči němu nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu neplatné smlouvy, jelikož nabytím vlastnictví ke sporné nemovitosti třetí osobou žalované vzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení ať již jako plnění z neplatného právního úkonu nebo plnění z právního důvodu, který odpadl. Oprávněnou odvolací soud neshledal výhradu, že nebylo potřeba prokazovat existenci naléhavého právního zájmu, neboť žalobce podal žalobu na základě pokynu katastrálního úřadu; naléhavost právního zájmu totiž nevyplývá ze zákona.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (důvodnost tudíž opírá o §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Ztotožňuje se s rozhodnutím soudu prvního stupně v závěru, že je dán naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnictví ke sporné nemovitosti. S ohledem na vydražení sporné nemovitosti v rámci exekuce dovozuje, že má nadále naléhavý právní zájem i na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 7. 4. 1999, jelikož bez požadovaného určení by vydražitel nemohl spornou nemovitost nabýt a „žalobce by byl ve vztahu k oprávněnému zavázán k vyšší částce než v případě platného příklepu“. Domnívá se, že byl-li katastrálním úřadem vyzván k podání určovací žaloby (jinak by došlo ke vkladu do katastru nemovitostí), nemusí naléhavý právní zájem prokazovat. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Výhrady žalobce k právnímu posouzení věci se týkají závěru odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy podle §80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru, podle něhož udělením příklepu pozbyl žalobce vlastnické právo ke sporné nemovitosti a určení neplatnosti předchozí kupní smlouvy nemůže ničeho změnit na jeho právním postavení.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Žaloba o určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Nejvyšší soud tak ve svém rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001, uzavřel, že jestliže právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (např. vlastnictví), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu; jinými slovy lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích rozhodl obdobně a jeho rozhodovací praxe se v tomto směru ustálila (srovnej např. rozsudek ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, a rozsudky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 24 Cdo 1042/98, ze dne 2. června 2000, sp. zn. 30 Cdo 1674/99, ze dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 1705/2002, ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, nebo rozsudek ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 2/2004).
Žalobce se žalobou domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy, tedy vydání rozhodnutí o předběžné otázce ve vztahu k otázce vlastnictví sporné nemovitosti. Určení neplatnosti kupní smlouvy navíc nemůže posílit či upevnit právní postavení žalobce v situaci, kdy vlastnictví ke spornému pozemku nabyl v dražbě třetí subjekt. Žalobce se mýlí, dovozuje-li, že nemusí tvrdit ani prokazovat naléhavý právní zájem, jelikož byl Katastrálním úřadem Praha-západ vyzván, aby se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy před soudem; jen v případě žalob na určení právní skutečnosti, kdy naléhavý právní zájem vyplývá přímo z právního předpisu (např. §175k odst. 2 o. s. ř.), nemusí žalobce prokazovat existenci naléhavého právního zájmu. Dovolává-li se žalobce v této souvislosti §10 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění účinném k datu podání žaloby (tj. k 1. 9. 1999), proto, že na základě jeho podnětu katastrální úřad neodmítl provést změny v katastru nemovitostí podle listin předložených žalovanou, nejde o zákonné ustanovení, které by zakládalo možnost podat žalobu na určení právní skutečnosti nevyžadující průkaz existence naléhavého právního zájmu.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího je správné (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) a dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. července 2008
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu