ECLI:CZ:NS:2008:33.CDO.2230.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. F., , zastoupené Mgr. J. O., advokátem, proti žalovanému J. Z., nar, o zaplacení částky 156.646,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 159/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2007, č. j. 11 Co 561/2007-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. května 2007, č. j. 41 C 159/2006-112, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 156.646,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně dospěl ke správnému skutkovému závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat uzavření smluv o půjčce ani předání částky 100.000,- Kč žalovanému, přičemž ten naopak prokázal, že žalobkyni vrátil 56.646,- Kč, které poukázala na jeho účet.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť zůstala přehlédnuta, že ji soud prvního stupně nepoučil o „rozsahu neprokázaných tvrzení“, nesprávně hodnotil provedené důkazy a v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Žalobkyně má zato, že prokázala, že dne 18. 9. 2003 žalovanému půjčila částku 100.000,- Kč a že na jeho účet převedli částku 56.646,- Kč, kterou jí nevrátil. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Přestože žalobkyně v dovolání, deklaruje uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. b) ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; podstatu jejích dovolacích námitek tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalobkyně tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Namítanou vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívající v nedostatku poučení žalobkyně, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu, jak vyplývá z §242 odst. 3 o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tvrzená vada řízení, i kdyby byla opodstatněná, není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesní povahy, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo; nemůže proto splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. června 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu