ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.135.2006.1
sp. zn. 33 Odo 135/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalované M. P. R., s.r.o., zastoupené advokátem, o jmenování rozhodce, vedené u Okresního soudu P. – m. pod sp. zn. 13 Nc 448/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 30. srpna 2005, č. j. 11 Co 565/2005-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud P. – m. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2005, č. j. 13 Nc 448/2004-27 zamítl žalobu, aby soud jmenoval pro rozhodčí řízení ve sporu mezi žalobcem a žalovanou o zaplacení částky 8,166.609,- Kč s příslušenstvím jediným rozhodcem JUDr. J. L. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela dne 27. 12. 2001 s J. Š. rozhodčí doložku, v níž se smluvní strany zavázaly řešit případné spory z dohody ze dne 27. 10. 1997 o zapůjčení částky 500.000 DM nebo spory s tím související podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“); jediným rozhodcem určily Ing. J. B. bytem v R. J. Š. svou pohledávku za žalovanou ve výši 500.000 DM postoupil smlouvou ze dne 15. 10. 2002 R. R., který ji dále dne 22. 1. 2004 postoupil žalobci. Dopisem ze dne 15. 6. 2004 se Ing. J. B. vzdal funkce rozhodce ve věci žalobce a žalované. Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že není oprávněn jmenovat rozhodce podle §9 odst. 1 či §9 odst. 2 ZRŘ v situaci, kdy smluvními stranami jediný určený rozhodce podle §7 odst. 1 ZRŘ se v jejich případě funkce rozhodce vzdal. Tak je tomu proto, že je třeba respektovat smluvní volnost účastníků smlouvy, přičemž strany v rozhodčí smlouvě dohodou určily jen jediného rozhodce.
Krajský soud v P. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 11 Co 565/2005-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že v souzené věci nelze aplikovat §7 odst. 2 ZRŘ, neboť rozhodčí smlouva obsahuje dohodu o počtu i o osobě rozhodce (§7 odst. 1 ZRŘ). Uzavřel, že podle §9 odst. 2 ZRŘ by soud mohl jmenovat nového rozhodce jen v případě rozhodce jmenovaného podle §7 odst. 2 ZRŘ a nikoliv rozhodce určeného podle §7 odst. 1 ZRŘ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že soud nemůže jmenovat nového rozhodce v situaci, kdy jediný dohodou smluvních stran určený rozhodce z této funkce v průběhu rozhodčího řízení odstoupí. Nadále tvrdí, že byla-li platně sjednána rozhodčí doložka a jediný v ní určený rozhodce z této funkce odstoupil, může soud analogicky podle §9 odst. 2 ZRŘ jmenovat nového rozhodce, jestliže druhá strana při jmenování dalšího rozhodce neposkytla součinnost. V opačném případě by mu byla odepřena soudní ochrana, jelikož obecný soud nemůže spor o zaplacení částky 8,166.609,- Kč s odkazem na §106 o. s. ř. projednat a rozhodnout a rozhodčí řízení nemůže být zahájeno pro absenci rozhodce. S tímto odůvodněním žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soud vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pro výklad ustanovení §9 odst. 2 ZRŘ ve vztahu k řešení otázky, zda po odstoupení jediného určeného rozhodce a nedostatku součinnosti žalované při určení rozhodce nového může soud jmenovat jediného nového rozhodce; tato otázka se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím vyskytuje jen ojediněle a pro její řešení má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. však dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově vymezil.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Závěr odvolacího soudu, že vzdá-li se funkce dohodou smluvních stran určený jediný rozhodce, nemůže soud analogicky podle §9 odst. 2 ZRŘ jmenovat na jeho místo nového (jediného) rozhodce, je správný.
Podle §9 odst. 2 ZRŘ nedohodly-li se strany jinak, jmenuje soud na návrh kterékoli strany nebo rozhodce nového rozhodce, jestliže jmenovaný rozhodce se vzdá funkce rozhodce nebo nemůže činnost rozhodce vykonávat.
Rozhodčí řízení podle zákona č. 216/1994 Sb. umožňuje smluvním stranám, aby určité druhy sporů vyňaly z pravomoci soudů a podrobily je zvláštnímu řízení, v němž o nich budou rozhodovat soukromé osoby – rozhodci. Prostředkem k dosažení tohoto účelu je smluvní volnost, v jejímž rámci strany vymezí, jaké druhy sporů podrobí pravomoci rozhodců a dohodnou se na tom, zda je bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí soud (§2 odst. 1 ZRŘ). Shodným projevem vůle mohou smluvní strany v rozhodčí smlouvě určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak budou určeny. Nedošlo-li však k dohodě o počtu a osobách rozhodců, nastupuje pravidlo zakotvené v §7 odst. 2 ZRŘ, podle něhož každá ze stran jmenuje jednoho rozhodce a tito rozhodci zvolí předsedajícího rozhodce.
V posuzovaném případě byl v rozhodčí doložce ze dne 27. 12. 2001 smluvními stranami určen jediným rozhodcem Ing. J. B., který se, po zahájení rozhodčího řízení o zaplacení částky 8,166.609,- Kč s příslušenstvím žalobou ze dne 2. 2. 2004 a písemném přijetí funkce rozhodce dne 4. 2. 2004, dopisem ze dne 15. 6. 2004, z důvodu pochybností o jeho nepodjatosti funkce rozhodce vzdal. Sjednaná rozhodčí doložka postup v případě, že určený rozhodce tuto funkci odmítne přijmout nebo na ni v průběhu rozhodčího řízení rezignuje, neupravuje.
Jestliže rozhodčí smlouvou se jediný určený rozhodce v průběhu rozhodčího řízení vzdá funkce rozhodce, potom platně sjednaná rozhodčí doložka pozbývá účinnosti (zaniká) a je vyloučeno, aby soud analogicky podle §9 odst. 2 ZRŘ jmenoval na místo odstoupivšího rozhodce nového žalobcem označeného rozhodce. Citované ustanovení totiž dopadá pouze na případy, kdy jmenovaný rozhodce podle §7 odst. 2 ZRŘ se vzdá funkce nebo ji nemůže vykonávat a nikoliv na situaci, kdy jediný smluvními stranami určený rozhodce podle §7 odst. 1 ZRŘ v průběhu rozhodčího řízení na funkci rozhodce abdikuje. Jde o logický důsledek toho, že na rozdíl od rozhodce jmenovaného jednou stranou byl rozhodce určený vybrán za souhlasu obou smluvních stran. Jestliže se smluvní strany dohodly, že jejich případné spory bude rozhodovat jediný blíže konkretizovaný rozhodce, daly tím najevo, že jsou ochotny podrobit se rozhodnutí jen této jediné osoby. Tím se ovšem vystavily riziku, že nepřijme-li tato osoba funkci rozhodce, funkce se vzdá nebo ji nebude moci vykonávat, nebude tu podle rozhodčí doložky nikdo, kdo by jejich spor v rámci rozhodčího řízení projednal a rozhodl. Za takového stavu se platně sjednaná rozhodčí smlouva stává obsolentní a zaniká. Nic pak nebrání tomu, aby věc byla projednána před obecným soudem.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu