ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.143.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. D., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) E. Z., zastoupené opatrovníkem městem D. K. n. L., a 2) J. K., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti směnné smlouvy, vedené u Okresního soudu v T. pod sp. zn. 9 C 169/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v H. K. ze dne 8. září 2005, č. j. 26 Co 245/2005-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi prvou žalovanou a žalobkyní nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v T. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. února 2005, č. j. 9 C 169/2004-52, zamítl žalobu na určení neplatnosti směnné smlouvy ze dne 9. 12. 2003 uzavřené mezi žalovanými a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v H. K. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 2005, č. j. 26 Co 245/2005-87, odmítl odvolání první žalované (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a prvou žalovanou (výrok II.) a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok III.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně shodně s ním dovodil, že žalobkyně má ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Vzal za prokázané, že žalobkyně má vůči prvé žalované pohledávku ve výši 386.166,- Kč s příslušenstvím, která jí byla přiznána rozsudkem Okresního soudu v T. ze dne 31. ledna 2002, č. j. 8 C 280/2001-53, a že dne 9. 12. 2003 žalované uzavřely smlouvu, jíž prvá žalovaná směnila svůj dům na stavební parcele č. 1065 a stavební parcelu č. 1065 zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 184, k. ú. D. K. n. L., za bytovou jednotku druhé žalované včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem domu ve výši 10585/138118, k nebytovým prostorům č. 221/901 a ke stavební parcele č. 1499, zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 6421 a LV č. 5353, k. ú. T. Směnná smlouva byla za první žalovanou, která je osobou částečně omezenou ve způsobilosti k právním úkonům (viz rozsudek Okresního soudu v T. ze dne 9. dubna 1985, č. j. 10 Nc 259/84-25), schválena rozsudkem Okresního soudu v T. ze dne 8. března 2004, č. j. 12 P 147/85-444. Odvolací soud převzal právní závěr soudu prvního stupně, že směnná smlouva zakládá závazkový vztah, v němž směňované věci nemusí mít stejnou hodnotu, a proto ji nelze jen z tohoto důvodu považovat za neplatnou. K výtce nevýhodnosti směnné smlouvy pro prvou žalovanou dodal, že tento právní úkon podléhal schválení opatrovnického soudu podle §28 zákona č. 94/1963 Sb. (zákon o rodině). S odkazem na §159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. uzavřel, že byla-li smlouva schválena soudem, nelze správnost takového rozhodnutí přezkoumávat v jiném soudním řízení. Nepřisvědčil žalobkyni, která spojuje neplatnost směnné smlouvy s okolností, že věc získaná prvou žalovanou má menší hodnotu, než věc získaná druhou žalovanou a je podle žalobkyně hůře zpeněžitelná, což znamená zkrácení jejích práv jako věřitele. Odvolací soud má zato, že úmysl jedné ze smluvních stran zkrátit svého věřitele nezpůsobuje neplatnost právního úkonu podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nýbrž je důvodem odporovatelnosti právního úkonu podle §42a obč. zák.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v prvé řadě namítá, že se nemůže ztotožnit se závěrem o platnosti směnné smlouvy, který vede k nevymahatelnosti její pohledávky za první žalovanou. Odvolací soud pochybil, když nepřihlédl ke skutečnosti, že na základě rozsudku Okresního soudu v T. ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 11 C 63/2001-61, byla před podáním návrhu na změnu vlastnického práva v důsledku směnné smlouvy ze dne 9. 12. 2003, jako vlastník nemovitostí opětovně zapsána prvá žalovaná. Žalobkyně nesouhlasí ani s právním závěrem, že je-li úmysl dlužníka zkrátit věřitele zákonným předpokladem odporovatelnosti právního úkonu podle §42a obč. zák., nemůže zároveň vést k závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu. I když nelze přezkoumávat správnost rozhodnutí opatrovnického soudu, kterým byla za prvou žalovanou schválena směnná smlouva, měl odvolací soud zohlednit skutečnost, že směnná smlouva uzavřená jejím opatrovníkem odporuje ze shora uvedených důvodů zákonu. Navrhla proto rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení.
Obě žalované navrhly dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítnout, neboť napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bez významu je tudíž výhrada dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl k žalobkyni tvrzené skutečnosti; nejde totiž o námitku zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř.; ten ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.].
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka předestřela dovolacímu přezkumu otázku platnosti směnné smlouvy. Řešení této otázky však nemá judikatorní (zobecňující) přesah, neboť jde o výklad konkrétního právního úkonu (mající jedinečný charakter), je významné právě a jen pro projednávanou věc, a nikoli pro celou řadu případů stejného druhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. ledna 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71). Navíc odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s hmotným právem.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Náklady řízení druhé žalované představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle §5 písm. b), §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 2.500,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve shora citovaném znění ve výši 75,- Kč, zvýšené o sazbu daně ve výši 19 %. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř. Prvé žalované v tomto řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu