ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.618.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce D. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. H. a 2) V. H., zastoupeným advokátem, o 705.000, Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 9 C 26/2002, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 6. září 2005, č. j. 30 Co 84/2005-130, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro P. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. července 2004, č. j. 9 C 26/2002-81, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 605.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 4. 5. 1999 do zaplacení (výrok I.), dále jim uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč (výrok II.), co do zbytku smluvní pokuty ve výši 891.000,- Kč žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 22. 3. 1999 uzavřeli platnou smlouvu, podle níž žalobce žalovaným půjčil 600.000,- Kč, se splatností dne 3. 5. 1999. Žalovaní dosud půjčku nevrátili. Kromě jistiny přiznal soud prvního stupně žalobci rovněž částku 100.000,- Kč z titulu smluvní pokuty zajišťující vrácení půjčených peněz. S odkazem na §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) žalobu na zaplacení další smluvní pokuty ve výši 891.000,- Kč zamítl.
K odvolání žalovaných Městský soud v P. rozsudkem ze dne 6. září 2005, č. j. 30 Co 84/2005-130, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích změnil tak, že žalobu ohledně částky 355.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z částky 255.000,- Kč zamítl a ohledně částky 350.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 4. 5. 1999 do zaplacení jej potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že podle smlouvy o půjčce obsažené v listině ze dne 22. 3. 1999 předal žalovaným 600.000,- Kč. Naproti tomu z nesporných tvrzení účastníků řízení vyplývá, že si žalovaní půjčili od žalobce v prosinci 1998 částku 350.000,- Kč splatnou do konce února 1999, kterou nevrátili. V rozsahu této částky s příslušenstvím proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ve výroku o zaplacení částky 355.000,- Kč s příslušenstvím, představující 250.000,- Kč z titulu půjčky, 100.000,- Kč jako nezaplacenou smluvní pokutu a 5.000,- Kč reprezentující odměnu za půjčení peněz, jej změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 355.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech, podal žalobce dovolání, jež neobsahovalo žádné dovolací důvody (tzv. blanketní dovolání).
Proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části přiznávající žalobci částku 350.00,- Kč s příslušenstvím, podali dovolání žalovaní. Přípustnost dovolání opírají o §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítají, že dovoláním dotčený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Mají zato, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o půjčce, která byla dne 22. 3. 1999 uzavřena v tísni a nesvobodně. Na rozdíl od odvolacího soudu považují žalobou uplatněný nárok za promlčený. Připomínají, že žalobce požadoval zaplacení částky 600.000,- Kč podle smlouvy ze dne 22. 3. 1999 a nikoliv podle smlouvy o půjčce z prosince 1998; nárok na vrácení této půjčky podle skutkových okolností vylíčených v žalobě dosud neuplatnil. Dovolávajíce se §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. mají žalovaní zato, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedl jimi navrhované důkazy a v rozporu s hmotněprávní úpravou smluvní pokuty akceptoval závěr soudu prvního stupně, který výši smluvní pokuty z důvodu rozporu s dobrými mravy moderoval na částku 100.000,- Kč. Rozporným shledávají samotný výrok rozsudku odvolacího soudu, který „přiznal“ žalobci chybně částku 350.000,- Kč s příslušenstvím a co do částky 355.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení žalobu zamítl, ačkoliv měl žalobě vyhovět jen v rozsahu částky 250.000,- Kč s požadovaným úrokem z prodlení. S tímto odůvodněním dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. může být dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne 23. března 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2005, dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty. Lhůta určená v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou propadnou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Dovolací soud, který k pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet z úřední povinnosti, musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout, a to za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2, věty první o. s. ř.
Ve shodě s podaným výkladem podle §241b odst. 3 a §43 odst. 2 o. s. ř. proto Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. Do konce dovolací lhůty (do pondělí 16. 1. 2006) totiž žalobce vady svého dovolání neodstranil, tj. neuvedl z jakých důvodů dovolání podává (§241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.).
Ani dovolání žalovaných není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). Nelze přisvědčit žalovaným, že jejich dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Podle obou rozsudků je ukládáno totéž, tedy aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobci 350.000,- Kč a blíže uvedené úroky z prodlení; práva a povinnosti účastníků v nich nejsou stanovena odlišně. Z pohledu shora uvedené judikatury je proto rozsudek odvolacího soudu, jehož důsledkem je vyhovění žalobě o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím rozsudkem ve skutečnosti potvrzujícím. (shodně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované pod R 52/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. sešitu 9/1999).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak nemůže být dána.
Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl tedy „potvrzen“ prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, lze přípustnost dovolání žalovaných zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bez významu jsou tudíž výhrady žalovaných, že odvolací soud neprovedl jimi navrhované důkazy a že výrok rozsudku odvolacího soudu je logicky rozporný. Jde totiž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaní předestřeli dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právních závěrů odvolacího soudu o platnosti smlouvy o půjčce a o moderaci smluvní pokuty z důvodu rozporu s dobrými mravy v právních vztazích upravených občanským zákoníkem.
Vzhledem k tomu, že v této věci odvolací soud zvažoval platnost zcela konkrétního a nezaměnitelného právního úkonu (smlouvy o půjčce ze dne 22. 3. 1999), nemůže mít posouzení této právní otázky obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů (posuzování platnosti konkrétního právního úkonu mající význam právě a jen pro projednávanou věc) a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Přezkum výše uvedeného závěru tedy postrádá potřebný judikatorní přesah.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.
Moderaci práva na zaplacení smluvní pokuty v občanskoprávních (nikoliv obchodněprávních) vztazích odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil. O smluvní pokutě rozhodl výrokem, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 355.000,- Kč s příslušenstvím zamítl; proti tomuto výroku dovolání žalovaných nesměřuje (ostatně nebylo by ani subjektivně přípustné).
Z toho, co bylo shora řečeno, je zřejmé, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než je podle §243b odst. 5, věty prvé, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce i žalovaných byla odmítnuta.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu