ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.859.2006.1
sp. zn. 33 Odo 859/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. T. , zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. arch. M. S. , zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 458.756,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 295/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 62 C 300/2005-317, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. srpna 2003 č. j. 11 C 295/94-246, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č. j. 11 C 295/94-303, a ve znění opravného usnesení ze dne 6. dubna 2005, č. j. 11 C 295-94-308, mimo jiné uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 458.756,50 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 7. 10. 1994 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení další částky 31.875,- Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky 490.631,50 Kč od 25. 8. 1994 do 6. 10. 1994 a z částky 31.875,- Kč od 7. 10. 1994 do zaplacení (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení těchto účastníků a státu (výroky V., VII. a VIII.)
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o věci samé, jakož i ve výrocích VII. a VIII. o nákladech řízení vzniklých státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl ke shodnému závěru, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil užíváním jeho domu č. p. 837 v období od 2. 10. 1992 do 4. 3. 1994. Výše bezdůvodného obohacení - jak byla zjištěna znaleckým posudkem Ing. K. – odpovídá ekvivalentu nájemného, který mohl žalobce v daném období získat, pokud by sporný dům, tj. obytný dům s nebytovými prostorami pronajal.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. namítá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud totiž nesprávně vyčíslil výši bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.), nesprávně posoudil stavební charakter předmětného objektu a pominul, že způsob užívání prostor odporuje stavebnímu zákonu. Znalec, z jehož posudku oba soudy vycházely, chybně uvažoval, že „celý rozsah prostor předmětného domu jsou nebytové prostory“, a podle toho vypočetl výši sporného nároku. Předmětný dům však nebyl nikdy kolaudován jako nebytový objekt, a nebytové místnosti se nacházely jen v jeho přízemí. Žalovaný odvolacímu soudu dále vytýká, že toleroval procesní postup soudu prvního stupně, který neprovedl jím navržený důkaz nájemní smlouvou se společností P. s. r. o. k otázce výše běžného nájemného a spokojil se jen se závěry znaleckého posudku; tím mu oba soudy odňaly právo na spravedlivý proces. Žalovaný má zato, že prokázal obytný charakter předmětného domu. Naopak žalobce neunesl důkazní břemeno vztahující se k výši bezdůvodného obohacení vycházejícího z povahy sporného domu jako nebytového objektu. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný dovoláním nezpochybňuje právní závěr, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, nesouhlasí výhradně s vyčíslením tohoto obohacení. I když argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti skutkovým zjištěním, která byla čerpána ze znaleckého posudku, případně odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu jím tvrzené skutečnosti, tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním soud prvního stupně, vycházel. Podstatou dovolacích námitek jsou výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Žalovaný dovozuje, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalovaného neobsahuje. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, ovšem dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovoláním je napadán výslovně i rozsudečný výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nezbylo, než zvažovat jeho přípustnost rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu