Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2008, sp. zn. 33 Odo 915/2006 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.915.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.915.2006.1
sp. zn. 33 Odo 915/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. d. V. T. v l., proti žalovanému E. H., , zastoupenému JUDr. P. E., advokátem, o zaplacení částky 25.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 288/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. února 2006, č. j. 12 Co 432/2005-351, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne ze dne 3. prosince 2004, č. j. 10 C 288/92-324, (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 25.400,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1991 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 100,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1991 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vzal za prokázané, že účastníci dne 22. 5. 1991 uzavřeli smlouvu o přenechání nemovitostí k dočasnému užívání (dále jen „smlouva o užívání“ nebo „smlouva“), kterou žalobce přenechal žalovanému stavební objekt - stáj pro koně ve středisku živočišné výroby na pozemku a dále pozemek o výměře 2.700 m2, na dobu od 1. 6. 1991 do 30. 11. 1991 za měsíční úhradu 5.000,- Kč. Úmyslem smluvních stran bylo pronajmout celou budovu stáje, vybudovanou v roce 1961 a sloužící jako odchovna telat, a nikoliv jen jednotlivé místnosti. Z celkové plochy předmětné stáje žalovaný užíval 271,6 m2 (kromě plochy tzv. sedlovny, šatny a WC), přičemž sjednanou úplatu žalobci neposkytoval. Smlouvu o užívání shledal soud prvního stupně neplatnou, a proto žalovaný nárok posoudil podle §451, §452 a §457 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 (dále jen opět „obč. zák.“). Při určení výše neoprávněného majetkového prospěchu vyšel ze znaleckého posudku Ing. B. Š. ze dne 22. 10. 2003, podle něhož cena obvyklá odpovídající nabídce a poptávce nájmu obdobného objektu v daném místě a čase představovala částku 240,- Kč za 1 m2 ročně. Jako nedůvodnou shledal výhradu o nepřiměřené výši neoprávněného majetkového prospěchu s odkazem na vyhlášku č. 585/1990 Sb. Předmětem neplatné smlouvy bylo totiž užívání celého stavebního objektu a nikoliv jen jeho jednotlivých místností. Protože žalovaný není schopen vrátit spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívat cizí věc, je povinen nahradit žalobci neoprávněný majetkový prospěch v penězích. Jeho výše odpovídá roční částce 65.184,- Kč, což za období 1. 6. 1991 až 30. 11. 1991 představuje 32.592,- Kč. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce započtení vznesené v rozsahu částky 100.000,- Kč představující ušlý zisk žalovaného. Jako předběžnou si vyřešil otázku předpokladu vzniku práva na náhradu škody spočívající v porušení právní povinnosti. Dospěl přitom k závěru, že žalovanému nemohl vzniknout nárok na náhradu škody, když protiprávní úkon žalobce má spočívat v porušení povinnosti (umožnit užívání části stavebního objektu stáje) podle neplatné smlouvy; je-li smlouva neplatná nelze se dovolávat plnění dohodnutých povinností a porušení „neplatné“ povinnosti nemůže zakládat nárok na náhradu škody. S tímto závěrem soud prvního stupně, vázán žalobním žádáním, vyhověl žalobě v rozsahu částky 25.400,- Kč s příslušenstvím, představující neoprávněný majetkový prospěch vzniklý užíváním stavebního objektu stáje. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, jakož i ve výrocích o nákladech řízení (výrok III. a IV.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně, přičemž z důvodu stručnosti odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), žalovaný (dále jen „dovolatel“) namítá nesprávné právní posouzení věci a neúplné zjištění skutkového stavu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázky, zda v případě neplatnosti smlouvy o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání podle §397 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 je výše neoprávněného majetkového prospěchu získaného plněním z neplatné smlouvy limitována zákonem č. 116/1990 Sb. a vyhláškou č. 585/1990 Sb. Dovolatel není srozuměn se závěrem o nedůvodnosti jeho kompenzační námitky opírající se o nárok na náhradu škody vzniklý porušením (neplatné) smlouvy ze dne 22. 5. 1991. Za nesprávné právní posouzení věci považuje závěr odvolacího soudu, že je-li smlouva neplatná, nemohl žalobce porušit žádnou v ní sjednanou povinnost, se kterou by se spojovalo právo na náhradu škody. Žalovaný vznáší zásadní výhrady vůči procesnímu postupu soudu prvního stupně, který projednal neúplnou žalobu. Směřovala-li žaloba k zaplacení úhrady za užívání stáje a pozemku, žalobce nikdy neupřesnil, jakou část z žalované částky představuje úhrada za užívání stáje a jakou úhrada za užívání přilehlého pozemku. Tuto neurčitost neodstranil a soud prvního stupně o žalobě rozhodl, přičemž na základě vlastní úvahy nárok žalobce rozčlenil. Odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl procesní pochybení soudu prvního stupně, který neprovedl jím navržený důkaz revizním znaleckým posudkem a neopatřil si tak dostatečné podklady pro zjištění správné výše neoprávněného majetkového prospěchu. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písm. b) se nejedná, neboť přestože napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí již druhý rozsudek soudu prvního stupně, v rozsahu částky 25.400,- Kč s příslušenstvím rozhodl soud prvního stupně shodně jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 2. června 1994, č. j. 10 C 288/92-51. Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v dané věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatele, že odvolací soud nesprávně zjistil výši neoprávněného majetkového prospěchu a neprovedl jím navržený důkaz. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Charakter skutkové námitky má rovněž zpochybnění závěru odvolacího soudu o předmětu neplatné smlouvy. Žalovaný dovozuje, že neplatnou smlouvou mu byla dána do užívání nemovitost, vnitřně členěná na jednotlivé nebytové prostory, a má proto zato, že výše neoprávněného majetkového prospěchu mohla představovat maximálně částku 165 Kč za 1 m2 ročně a nikoliv 240,- Kč za 1 m2 ročně, jak dovodily soudy obou stupňů. Argumentace žalovaného je tak založena výlučně na tom, že formuluje vlastní skutková zjištění, z nichž pak činí vlastní skutkového závěry a teprve jejich prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce výše neoprávněného majetkového prospěchu. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, že pronajatá nemovitost je tvořena nebytovými prostorami, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tedy že výše neoprávněného majetkového prospěchu je limitována předpisem o cenové regulaci. I když žalovaný avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. výhradou, že soud prvního stupně projednal neurčitou žalobu, vymezil obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř. ) rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož nejde o otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006); nelze přehlédnout, že posouzení otázky určitosti žaloby postrádá i potřebný judikatorní přesah. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 700/2004, usnesení 2 Cdon 808/97 ze dne 27. května 1999 uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, a např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 18. října 2007, sp. zn. II.ÚS 2531/07 ). Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno v otázce důvodnosti kompenzační námitky na závěru, že nebyla prokázána existence protiprávního úkonu jako předpokladu odpovědnosti za škodu, že pohledávka z titulu náhrady škody nevznikla a jejím započtením tak nemohl zaniknout závazek žalovaného k vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Tím, že žalovaný zpochybnil (mimo skutkového závěru o neprokázání protiprávního úkonu) pouze závěr o nedůvodnosti uplatněné námitky započtení a již nikoliv otázku neexistence pohledávky z titulu náhrady škody, přezkum závěru o platném započtení by pro něj nemohl přivodit příznivější rozhodnutí a podmínka zásadního právního významu tak není naplněna. Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. července 2008 JUDr. Václav D u d a předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2008
Spisová značka:33 Odo 915/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.915.2006.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-02