ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.558.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 558/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2008 o dovolání, které podal obviněný V. U., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 9 To 140/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 75/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 9 To 140/2007, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 3 T 75/2006.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 3 T 75/2006, byl obviněný V. U. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., který měl podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchat tím, že „od dubna 2002 do března 2006 včetně v P. a následně i v místě svého současného trvalého bydliště v K. Ř. úmyslně se vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti ke své nezletilé dceři B. U., ačkoli mu tato povinnost byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 225/95 ze dne 10. 2. 1998 ve výši 800,- Kč, která byla následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. P 265/2001 ze dne 25. 8. 2005, který doposud nenabyl právní moci, od 1. 9. 2004 zvýšena na částku 2.500,- Kč měsíčně, čímž mu na výživném vůči nezletilé B. U. vznikl dluh v celkové výši 70.700,- Kč, splatný k rukám oprávněné matky A. U.“.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §213 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil doplatil dlužné výživné a řádně platil výživné běžné.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 9 To 140/2007, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., protože „od dubna 2002 do března 2006 včetně v P. a jinde neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři B. U., ačkoli mu tato povinnost byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 24 C 225/95 ze dne 10. 2. 1998, ve výši 800,- Kč, která byla následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. P 265/2001, ze dne 25. 8. 2005,který nabyl právní moci dne 29. 5. 2006, od 1. 9. 2004 zvýšena na částku 2.500,- Kč měsíčně, čímž mu na výživném vůči nezletilé B. U. vznikl dluh v celkové výši 70.700,- Kč, splatný k rukám oprávněné matky A. U.“. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu dále uložil povinnost, aby podle svých sil doplatil dlužné výživné a řádně platil výživné běžné.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí odůvodňují shodně, aniž by se dostatečně vypořádaly s jeho finanční situací a majetkovými poměry, neboť výživné ve výši 2.500,- Kč měsíčně naprosto nedopovídá jeho majetkovým poměrům a nebyl a stále není objektivně schopen ho hradit, když jeho současné příjmy činí 3.126,- Kč měsíčně (dříve 2.400,- Kč měsíčně). Následně rozvedl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 24 C 225/95, bylo rozvedeno jeho manželství s A. U. a byla schválena dohoda o výkonu rodičovské zodpovědnosti, podle níž byla nezl. B. U. svěřena do výchovy matky a jemu byla stanovena povinnost platit nezl. B. výživné ve výši 800,- Kč měsíčně. Další dvě děti, a to nezl. O. a nezl. A. U., byly svěřeny do jeho výchovy a A. U. byla stanovena povinnost platit každému výživné ve výši 400,- Kč měsíčně. Zdůraznil, že s matkou uzavřeli ústní dohodu, podle níž si navzájem nebudou výživné hradit, a že tuto dohodu považoval za platnou i poté, co O. a A. nabyli zletilosti (O. před šesti lety, A. před čtyřmi lety), neboť mu matka nezl. B. nikdy nedala vědět, že by měl výživné začít platit.
Dále připomněl, že v předchozích řízeních bylo prokázáno, že nezl. B. žije se svojí matkou a jejím přítelem v bytě, který je ve vlastnictví rodiny přítelovi matky, že přítel pracuje jako řidič a má jednu vyživovací povinnost k dceři, která studuje, že matka nezl. B. další vyživovací povinnosti nemá, je zaměstnána jako učitelka s průměrným čistým měsíčním příjmem 14.071,- Kč v roce 2003, 14.002,- Kč v roce 2004 a že nezl. B. chodí do 9. třídy základní školy, je zdravá, nosí brýle a má bohaté mimoškolní aktivity. Nezletilá se tedy jeho jednáním nedostala do finanční či jiné tísně. Pokud jde o jeho (obviněného) příjmy, pak v roce 2002 činily částku 156.486,- Kč (výdaje částku 132.886,- Kč), v roce 2003 částku 29.661,- Kč (výdaje částku 22.791,- Kč) a v roce 2004 částku 9.850,- Kč (výdaje částku 7.196,- Kč), průměrný měsíční zisk tedy představoval v roce 2002 částku 1.967,- Kč, v roce 2003 částku 573,- Kč a v roce 2004 částku 222,- Kč. Stran prodeje bytu na B., za který měl získat částku 1.800.000,- Kč a argumentu, že si měl ponechat část finančních prostředků na úhradu potřeb nezl. B., obviněný uvedl, že se zachoval zodpovědně a uhradil z těchto prostředků své dluhy (dlužné nájemné pocházející ještě z doby soužití s matkou nezl. B., dluhy vzniklé díky privatizaci bytu a dále dluhy vůči státu na zdravotním a sociální zabezpečení) a že v této době žádná pohledávka na výživném neexistovala, resp. těžko mohl předvídat, že matka požádá o zvýšení výživného bez jakéhokoliv předchozího pokusu o vyřešení této otázky dohodou a jemu tak vznikne dluh na výživném. Částku 75.000,- Kč, kterou mu dlužila neteř T. B., použil na úhradu dluhů vůči svým dvěma zletilým dětem, které ho několik let finančně podporovaly, např. mu hradily cesty do P., výdaje za léky apod. V případě, že by jim peníze nevrátil, dostaly by se do velkých finančních problémů, což nemohl dopustit. Přitom upozornil, že matka se o tyto dvě děti, jež mu byly svěřeny do péče, nikdy nestarala, mimo soudem určené výživné jim nikdy ničím nepřispěla, nedávala jim žádné dárky, a to ani na Vánoce a narozeniny, navíc brání jemu i A. a O. ve styku s nezl. B., kterou zmanipulovala tak, že ani samotná B. již nechce jeho a sourozence vídat.
Posléze obviněný konstatoval, že již částka 800,- Kč měsíčně pro něho znamenala velké finanční zatížení, neboť jeho příjmy v letech 2002 až 2003 byly minimální, od roku 2004 pobírá pouze dávku sociální péče ve výši 2.360,- Kč, resp. 2.400,- Kč a od 1. 5. 2007 pobírá příspěvek na živobytí ve výši 3.126,- Kč měsíčně. Je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u Ú. p. v J. H., do dubna 2004 pracoval jako O. v oboru výtvarné práce, tuto činnost byl ale nucen ukončit pro nedostatek zakázek. Žádné jiné příjmy nemá. V současné době z důvodu tíživé bytové situace bydlí u svých přátel. Jako epileptik je omezen ve výkonu mnoha zaměstnání, nemůže např. řídit žádný dopravní prostředek, nemůže dělat těžkou manuální práci či pracovat s přístroji apod. Zaměstnání se snaží hledat, ale v okrese J. H. není lehké odpovídající práci najít, když nezaměstnanost zde je velmi vysoká. Přitom podotkl, že přestože jeho příjmy dosahují sotva životního minima, začal zasílat na výživu nezl. B. alespoň částku 50,- Kč měsíčně a že zaslání této částky ho spolu s poštovným a dopravou na poštu vyjde na dalších 50,- Kč, tedy celkem zaplatí 100,- Kč, což představuje peníze na jídlo na jeden den. Také vyjádřil názor, že s ohledem na jeho zdravotní stav a věk není pravděpodobné, že by při současném stavu na trhu práce nějaké zaměstnání našel, a to přesto, že se samozřejmě snaží práci najít a že ani jemu nevyhovuje současný stav nezaměstnanosti. Prohlásil, že neměl nikdy v úmyslu vyhýbat se plnění vyživovací povinnosti, za současné finanční situace však není schopen výživné platit, že o nezl. B. vždy projevoval zájem, neustále vyvíjel snahu o to, aby se s ní mohli stýkat také sourozenci A. a O., za poslední dobu začal matce dobrovolně posílat alespoň minimální částku 50,- Kč, což je maximum, které si může dovolit. Uvedl, že vzhledem k jeho finanční situaci a k tomu, že nezl. B. se nikdy nedostala do finanční tísně způsobené jeho jednáním, má za to, že stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je nepatrný a dodal, že by neměl být souzen za to, že s ohledem na svůj věk a zdravotní stav nemůže najít vhodné zaměstnání. Argumentoval, že si je vědom, že musí plnit vyživovací povinnost na svou dceru, ale nemůže ji plnit ve výši, jaká je po něm požadována, přitom zopakoval, že v kritické době, kdy se měl dopustit trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. disponoval pouze minimálními výdělky, resp. pobíral toliko dávku sociální péče a doplnil, že i nadále hodlá pokračovat v placení výživného v částce nejméně 50,- Kč měsíčně. Na samý závěr zdůraznil, že výživné ve výši 2.500,- Kč sice odpovídá odůvodněným potřebám nezletilé, ale na druhé straně zcela odhlíží od jeho schopností a majetkových poměrů. Výživné v dřívější i současné výši nebyl a není schopen hradit, aniž by výrazně snížil svou životní úroveň.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Městského sodu v Praze ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 9 To 140/2007, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 3 T 75/2006, zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co mj. stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, uvedla, že námitky obviněného spočívající v tom, že soudy obou stupňů jeho vinu nesprávně právně posoudily, neboť nezohlednily skutečnost, v jaké výši byl vůbec výživné schopen hradit a zda vůbec byl schopen v uvedené době výživné hradit, je možné pod jím zvolený dovolací důvod podřadit, neboť se jedná o námitky právní, které souvisí s řešením předběžné otázky, zda-li a v jaké výši byl obviněný v uvedeném období schopen výživné hradit. Připomněla, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Orgány činné v trestním řízení musí otázku, v jaké výši byla povinná osoba schopna platit výživné, posoudit samostatně jako předběžnou otázku, přičemž musí respektovat ustanovení §96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon o rodině“). Nejsou totiž vázány rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla takto povinnost stanovena, včetně rozsahu výživného, neboť se jedná o otázku posouzení viny obviněného. Není vyloučeno, že takto určená výše výživného se bude lišit od výše stanovené občanskoprávním rozsudkem.
Následně státní zástupkyně shledala, že ve vztahu k uvedenému trestnému činu nebyly zkoumány schopnosti a možnosti obviněného a soud je v zásadě vůbec neposuzoval, neboť vycházel při vyčíslení částky, kterou byl obviněný povinen na nezletilou dceru platit, výlučně z rozhodnutí civilního soudu. Takový postup však není možné akceptovat, a to zejména za situace, pokud z pořízených důkazů vyplývají okolnosti, které jsou způsobilé vyvolat pochybnosti o tom, že povinný byl výživné schopen platit právě ve výši určené civilním rozhodnutím. Poté, co shrnula skutková zjištění soudů nižších stupňů, vyjádřila přesvědčení, že za takové důkazní situace nebylo možné v trestním řízení vycházet při řešení otázky o schopnostech a možnostech povinného hradit výživné na nezletilou dceru B. z civilních rozhodnutí. Především mělo být diferencovaně přistupováno ke schopnostem a možnostem obviněného plnit výživné v době od dubna 2002 do dubna 2004, kdy určitých příjmů dosahoval a pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná. Dále mělo být objasněno, zda skutečně podnikání ukončil pro pokles zakázek nebo v zásadě bezdůvodně. Podrobněji mělo být zjišťováno, jak se obviněný od května 2004 živil a co bylo zdrojem jeho příjmů. Přitom podotkla, že není ani směrodatné, že na úřadě práce je veden až od 14. 4. 2005, ale podstatné je, zda měl možnost zaměstnání získat, a v případě, že evidován nebyl, zda bylo reálné v případě zaevidování získat zaměstnání a jakého výdělku by mohl dosahovat, přičemž by bylo nutné důsledně přihlížet k jeho zdravotnímu omezení. Rovněž bylo třeba věnovat zvýšenou pozornost tomu, jakým způsobem obviněný naložil s částkou 1.800.000,- Kč a s částkou 75.000,- Kč, a mělo být zohledněno, že minimálně v době, kdy inkasoval 1.800.000,- Kč za prodej bytu, žil v přesvědčení, že nemusí výživné na dceru B. platit. Také bylo nezbytné prověřit, zda se bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání nebo nějakého majetkového prospěchu a zda skutečně částku 75.000,- Kč investoval do svých již zletilých dětí. Měly tedy být důsledně prověřeny důvody, pro které se obviněný dostal do situace, jež mu fakticky znemožňuje platit výživné, aniž by se tím sám vystavil nebezpečí nouze. Skutečnost, že obviněný je v současné době bez zaměstnání a pobírá jen příslušný příspěvek od státu, je rozhodně otázkou, která musí být přezkoumána, neboť i když tato skutečnost obviněného nezbavuje povinnosti vyživovací povinnost plnit, může mít podstatný význam pro řešení otázky jeho trestní odpovědnost, např. při posuzování materiální stránky.
Státní zástupkyně proto uzavřela, že z uvedeného je zřejmé, že ve výsledcích dokazování, jak bylo provedeno, ani v obsahu napadených rozhodnutí nejsou uvedeny spolehlivé podklady pro vyřešení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., jaké výživné měl obviněný platit se zřetelem k zákonným hlediskům uvedeným v §96 odst. 1 zákona o rodině. Přitom bylo nezbytné, aby se soud jako předběžnou otázkou zabýval a zkoumal, v jaké výši byl obviněný schopen vyživovací povinnost plnit. Teprve na základě všech zjištěných a posouzených okolností mohl také spolehlivě určit, o jakou formu zavinění se vzhledem k neplacení výživného jednalo, neboť i okolnosti majetkových poměrů jsou významné pro posouzení formy zavinění ve smyslu subjektivního hlediska jako spoluurčujícího faktoru při posuzování trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin, který je mu kladen za vinu. Jestliže tyto skutečnosti byly pominuty a orgány činné v trestním řízení bez opodstatnění automaticky při posuzování schopností a možností obviněného hradit výživné vycházely z civilních rozhodnutí, jsou napadená rozhodnutí nesprávná.
Nad rámec v dovolání namítaných skutečností státní zástupkyně uvedla, že nebyla věnována dostatečná pozornost ani materiální stránce trestného činu, když z dovoláním napadených rozhodnutí není možné zjistit žádné úvahy, z nichž by vyplývalo, na základě čeho byl určen vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného. Zdůraznila, že při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, avšak charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost (viz rozhodnutí č. 13/1973 Sb. rozh. tr.). Poté seznala, že v daném případě nejde o typický trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák., neboť obviněný sám výživné vůči dětem, které měl svěřeny v péči, plnil a má zájem o zabezpečení kvality jejich života po finanční stránce i poté, co dosáhly zletilosti. Podstatná je rovněž zdravotní indispozice obviněného, která mu zřejmě také brání najít si vhodné zaměstnání. K tíži obviněného nelze podle jejího mínění klást ani to, že z inkasovaných částek za prodej bytu neuhradil přednostně pohledávku na výživném na nezletilou B., neboť není vyloučeno, že se mohl domnívat, že výživné platit nemusí. Důležité rovněž je, jakým způsobem naložil s uvedenými částkami, pokud jsou pravdivá jeho tvrzení, že částky použil na umoření svých dluhů vzniklých z období, kdy nebyl schopen uživit ani sám sebe.
Protože dospěla k závěru, že se soudy obou stupňů náležitým způsobem nevypořádaly se všemi zákonnými kritérii pro určení všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák., státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 9 To 140/2007, je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
Obviněný z hlediska podstaty jeho dovolání namítl, že soudy nesprávně právně posoudily jeho vinu, neboť jimi určená výše výživného neodpovídá jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům, čímž, byť to výslovně nezmiňuje, namítl, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině (jiné nesprávné hmotně právní posouzení), a dále že stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je nepatrný. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud, který neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., provedl přezkum věci ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině. Toto ustanovení se totiž vztahuje na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se tedy odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zmíněného zákona. Neplněním povinnosti vyživovat jiného se rozumí neplacení výživného v penězích nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě (tedy že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti). Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být trestný čin podle §213 tr. zák. spáchán úmyslně i z nedbalosti. Zavinění se musí vztahovat i na normativní znak skutkové podstaty, kterým je zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§5 písm. a) tr. zák.], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. a) tr. zák.].
Při rozhodování o vině posuzuje soud rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., přičemž není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním (opatrovnickém) řízení byla tato povinnost (včetně rozsahu výživného) stanovena. Může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním (opatrovnickým) rozhodnutím. Při řešení otázky, v jaké výši byla povinná osoba schopna v konkrétní době platit výživné a v jakém rozsahu tedy svoji povinnost vyživovat jiného v této době zaviněně neplnila, musí respektovat (jak již výše naznačeno) ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, v němž jsou upravena obecná základní kriteria. Podle tohoto zákonného ustanovení při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Jak vyplývá z věty první uvedeného zákonného ustanovení, rozsah vyživovací povinnosti je dán zásadně poměrem reálných možností, schopností a majetkových poměrů povinného k odůvodněným potřebám oprávněného. Především je nutné vycházet z možností a schopností povinného. Možnosti jsou chápány jako objektivní kategorie, schopnosti jako subjektivní kategorie. Konkrétně je nutné zohlednit věk, zdravotní stav, vzdělání (R 27/1980), manuální zručnost, pracovní návyky a pracovní zkušenosti (R 5/1969), flexibilitu, adaptibilnost, sociální (ne)zralost povinného, nepříznivou situaci na trhu práce, vysokou nezaměstnanost v regionu apod. (viz Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. 417, 418 s.)
Ustanovení věty druhé citovaného zákonného ustanovení umožňuje soudu vycházet nikoli pouze z fakticity příjmů povinného, resp. z reálných majetkových poměrů povinného, ale zakotvuje potencionalitu příjmů jako východiska pro stanovování vyživovací povinnosti. Zákon hovoří především o povinnosti soudu zkoumat při hodnocení možností, schopností a majetkových poměrů povinného, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. … Novela provedená zákonem č. 91/1998 Sb. dále doplnila text o povinnost soudu popřípadě zkoumat, zda povinný nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Rizikem se rozumí nebezpečí, vysoká míra pravděpodobnosti nezdaru, ztráty. Podstupováním nepřiměřeného majetkového rizika se rozumí taková činnost povinného subjektu, která ohrožuje dosažení zisku, popř. uchování hodnot, a tím také možnost poskytování výživného. (viz Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. 421 s.)
V návaznosti na rozvedená teoretická východiska je zapotřebí v prvé řadě zdůraznit, že soudy obou stupňů bylo zjištěno, že obviněný v kritickém období měl (a také v současnosti stále má) vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři B. U., kterou neplnil. Stejně tak z dosud učiněných skutkových zjištění spolehlivě vyplývá, že obviněný si byl této skutečnosti vědom. Nemůže přitom obstát jeho obhajoba, že i poté, co děti O. a A. U. nabyly zletilosti považoval za situace, kdy mu matka nezletilé B. U. nikdy nedala vědět, že by měl výživné začít platit, za platnou dohodu uzavřenou (poté, co rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 24 C 225/95, bylo rozvedeno jeho manželství s A. U. a byla schválena dohoda o výkonu rodičovské zodpovědnosti, podle níž byla nezl. B. U. svěřena do výchovy matky a jemu byla stanovena povinnost platit nezletilé B. výživné ve výši 800,- Kč měsíčně a další dvě děti, a to nezletilý O. a nezletilá A. U., byly svěřeny do jeho výchovy a A. U. byla stanovena povinnost platit každému výživné ve výši 400,- Kč měsíčně) s matkou, že si navzájem nebudou výživné hradit (čímž namítá, že se domníval, že nemusí výživné platit).
Je notorietou, že rodiče jsou povinni vyživovat své děti, a to do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, přičemž v posuzovaném případě byla dokonce tato povinnost obviněnému konkretizována soudním rozhodnutím, jímž byla schválena dohoda rodičů nezletilých dětí upravující jejich poměry včetně rozsahu vyživovací povinnosti obou rodičů. Pokud existovala neformální dohoda mezi obviněným a A. U. o tom, že si navzájem nebudou výživné na nezletilé děti zasílat, pak z logiky věci, která nutně musela být zřejmá i obviněnému, vyplynulo, že tato dohoda pozbyla svého opodstatnění a tím i platnosti nejpozději v okamžiku, kdy povinnost A. U. vyživovat obě starší děti zanikla - podle skutečností vyplývajících z rozsudku soudu prvního stupně zmíněná dohoda trvala do dubna 2002. Za tohoto stavu muselo být obviněnému zřejmé i to, že již musí na nezletilou B. výživné platit, aniž by k tomu musel být vyzýván její matkou. Přitom je na místě konstatovat, že nelze činit závěr, že by obviněný v kritickém období vůbec nebyl schopen jakoukoli částkou na výživné nezletilé přispívat. Je proto třeba dovodit, že obviněný neplnil vyživovací povinnost ke svojí nezletilé dceři B. U. zaviněně.
Navazující otázkou pak bylo, v jaké výši měl obviněný výživné hradit. V tomto směru již nemohl Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu akceptovat.
Nelze totiž mít za to, že by závěr odvolacího soudu, podle něhož obviněný zaviněně neplnil svoji vyživovací povinnost právě v rozsahu uvedeném ve výroku napadeného rozhodnutí, byl z hlediska kriterií vymezených v ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině patřičně skutkově podložený. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že prakticky bez vlastních hodnotících úvah převzal názor nalézacího soudu, který však přes zřejmou snahu nepostupoval dostatečně důsledně, patřičně neobjasnil schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného, přičemž z těchto hledisek ani dostatečně nerozlišil jednotlivá období v průběhu celé doby, po kterou obviněný výživné neplnil, a v podstatě vyšel co do určení rozsahu vyživovací povinnosti obviněného pouze z rozhodnutí civilního soudu. Odvolací soud se přitom spokojil toliko se zmínkou zjištění, že obviněný na přelomu roku 2003 – 2004 prodal byt, za který mu byla vyplacena částka 1.800.000,- Kč, přičemž z tohoto obnosu výživné na nezletilou dceru neuhradil, a dodal, že na uhrazení dlužného výživného obviněný nepoužil nic ani z částky ve výši 75.000,- Kč, kterou získal dne 14. 8. 2006 (tedy po spáchání skutku) od svědkyně T. B.
V daných souvislostech je třeba (v zásadě ve shodě se státní zástupkyní) zdůraznit, že měly být (dosud se tak nestalo) důsledně objasněny a v návaznosti na to diferencovaně posuzovány schopnosti a možnosti obviněného ve vztahu k rozsahu jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři B. U. v jednotlivých fázích kritické doby. V prvé řadě to platí ve vztahu k době od dubna 2002 do počátku roku 2004, kdy pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná a dosahoval určitých příjmů, jejichž výše měla být náležitě zjištěna (verifikována). Dále mělo být objasněno, z jakých důvodů ukončil podnikání nebo zda tak učinil bezdůvodně. Podrobněji mělo být zjišťováno, jak se obviněný od ukončení podnikání živil, co bylo zdrojem jeho příjmů, zda měl možnost zaměstnání získat, a v případě, že evidován nebyl, zda bylo reálné (i v případě zaevidování) získat zaměstnání a jakého výdělku by mohl dosahovat, přičemž bylo nutné přihlížet k jeho zdravotnímu omezení. Také bylo nezbytné prověřit, zda se bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání nebo nějakého majetkového prospěchu. Důsledněji měly být objasněny též jeho majetkové poměry v celém kritickém období. V daných souvislostech pak bylo třeba věnovat pozornost rovněž tomu, jakým způsobem obviněný naložil s částkou 1.800.000,- Kč, kterou získal prodejem bytu. K tomu lze poznamenat, že argument soudů vztahující se k této záležitosti, podle něhož výživné je přednostní pohledávkou, platí pro exekuční řízení - přednostní pohledávka je institutem exekučního řízení. Nelze ovšem zpochybňovat skutečnost, že prvořadou povinností rodiče je vyživovat své děti do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, a úměrně tomu přizpůsobit nakládání s majetkovými hodnotami včetně peněžních prostředků. S tím souvisí i případná potřeba zjištění, zda obviněný nepodstupoval nepřiměřená majetková rizika.
Vzhledem k uvedenému nelze dovodit, že by v napadených rozhodnutích byly obsaženy spolehlivé podklady pro vyřešení předběžné otázky rozsahu vyživovací povinnosti obviněného k nezletilé dceři B. U. se zřetelem k zákonným hlediskům uvedeným v §96 odst. 1 zákona o rodině. Jinak řečeno, skutková zjištění soudů neposkytují dostatečný základ pro právní závěr o výši výživného, které obviněný zaviněně nehradil. V tomto smyslu rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z těchto důvodů, aniž by bylo třeba zabývat se i materiální stránkou předmětného skutku, nemohl napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu (ten i se zřetelem k důvodům, pro které byl zrušen rozhodnutím soudu druhého stupně) obstát.
Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 9 To 140/2007, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 3 T 75/2006, zrušil, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení musí jmenovaný soud znovu rozhodnout o vině obviněného. Přitom musí pozornost soustředit na důsledné objasnění a určení rozsahu jeho vyživovací povinnosti v kritickém období, tak aby v tomto směru již nové rozhodnutí odpovídalo shora vyloženému ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý