ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.965.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 965/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2008 o dovolání, které podal obviněný P. O., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 526/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 162/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 5 T 162/2005, byl obviněný P. O. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodech 1) až 4)] pokračujícím trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pokračujícím trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1) v přesně nezjištěné době od roku 1995 do roku 1998 v svém bytě v Ch., A. S.,celkem ve čtyřech případech osahával tehdy nezletilou M. L., na přirození a na prsou, a zaváděl jí prst do pochvy, aby sám sebe pohlavně vzrušil, a tohoto jednání se dopouštěl přesto, že znal její věk, a v době, kdy nezletilá byla se svolením svých rodičů na prázdninách v jeho rodině a on nad ní vykonával péči a dohled,
2) v přesně nezjištěných dobách v době letních prázdnin od roku 2002 do roku 2004, ve svých bytech v Ch., A. S., a od léta 2004 v A., K., okres Ch., po dobu minimálně měsíčních pobytů nezletilé L. B., téměř denně opakovaně osahával nezletilou na nahém těle na přirození a na prsou přes podprsenku a lízal jí přirození, a v 1 případě, poté, co jí pustil videokazetu s pornofilmem na 1 – 2 minuty, přiměl jí k tomu, aby mu rukou stimulovala jeho pohlavní úd, a poté jí svůj pohlavní úd zasunul do konečníku, to vše za účelem vlastního pohlavního vzrušení, a tohoto jednání se dopouštěl přesto, že znal její věk, a v době, kdy nezletilá byla se svolením svých rodičů na prázdninách v jeho rodině a on nad ní vykonával péči a dohled,
3) v blíže neurčeném dni o letních prázdninách, zřejmě roku 2002, ve svém bytě v Ch., A. S., v 1 případě ve večerních hodinách vybídl nezletilou H. R., aby si lehla k němu do postele, a zde jí osahával na břiše, stehnech a přirození na nahém těle a prst jí strčil do přirození, a dále v blíže neustanovený den o letních prázdninách roku 2004 ve svém bytě v A., K., v 1 případě si před nezletilou obnažil své přirození, to vše za účelem vlastního pohlavního vzrušení, a těchto jednání se dopouštěl přesto, že znal její věk, a v době, kdy nezletilá byla se svolením svých rodičů na prázdninách v jeho rodině a on nad ní vykonával péči a dohled,
4) v blíže neurčeném dni o letních prázdninách roku 1998 ve večerních hodinách ve svém bytě v Ch., A. S., v 1 případě osahával na přirození a na prsou, břiše a zadečku nezletilou L. R., a strkal jí prsty do pochvy, to vše za účelem vlastního pohlavního vzrušení, a tohoto jednání se dopustil přesto, že znal její věk, a v době, kdy nezletilá byla se svolením svých rodičů na prázdninách v jeho rodině a on nad ní vykonával péči a dohled“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti vykonávat zaměstnání, jehož náplní je práce s nezletilci, v trvání sedmi let. Podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu bylo uloženo ústavní ochranné sexuologické léčení.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 526/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), j) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., uvedl, že byl trestně stíhán pro pokračující trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., za který lze uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let, a trestný čin ohrožování mravnosti podle §205 odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž zdůraznil, že podle §202 tr. ř. nelze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného, jestliže jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Dále uvedl, že podle §204 odst. 1, odst. 2 tr. ř. může předseda senátu osoby, které ruší pořádek, z jednací síně vykázat, obžalovaného však pouze po předchozí výstraze a jen na dobu nezbytně nutnou, a podle §209 odst. 1 tr. ř. smí předseda senátu obžalovaného vykázat z jednací síně také v případě, že je obava, že svědek v jeho přítomnosti nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Poté konstatoval, že v hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Chebu dne 12. 10. 2006 byly slyšeny svědkyně L. R. a H. R. a dne 24. 5. 2007 svědkyně L. B. a Z. B., a v souvislosti s tím namítl, že před výslechem těchto svědkyň byl vykázán z jednací síně, ačkoliv nebyly splněny podmínky uvedené v §204 odst. 2 tr. ř., ani podmínky uvedené v §209 odst. 1 tr. ř., čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný připomněl, že mu vedle trestu bylo podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. uloženo ústavní ochranné sexuologické léčení. Konstatoval, že uložení ochranného léčení je podmíněno spácháním trestného činu ve stavu vyvolaném duševní poruchou a nebezpečností pobytu obviněného na svobodě. Poznamenal, že byl vyšetřen MUDr. V. Š., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, a že ze znaleckého posudku, který tento znalec podal písemně a následně stvrdil v hlavním líčení, vyplývá, že u něho (obviněného) nebyla zjištěna duševní choroba. Znalec údajně u jeho osoby zjistil poruchu sexuální preference – heterosexuální pedofilii a hebefilii. Přesto z falografického vyšetření provedeného znalcem žádná jeho (obviněného) sexuální odchylka nevyplynula a podle závěrů znaleckého posudku byla křivka zcela oploštělá. Pomocným vyšetřením bylo sice zjištěno silné rozrušení jeho osoby, to však mohlo být vyvoláno celkovým stresem z vyšetření, který zmiňoval i znalec v hlavním líčení. Následně obviněný označil závěry znalce a soudu o tom, že je u něj dána duševní porucha, za předčasné a vyjádřil přesvědčení, že k takovým závěrům nelze dojít bez toho, aby bylo opakováno falografické vyšetření. Přitom upozornil, že doplnění znaleckého posudku v tomto smyslu opakovaně navrhoval, ovšem soud jeho návrhu nevyhověl. Dále prohlásil, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, a argumentoval tím, že je stíhán od 14. 6. 2005 a po celou dobu trestního stíhání, tj. bezmála po tři roky, prokázal, že je schopen své jednání ovládat. Dodal, že nebylo prokázáno, že by vyhledával dospívající dívky. Podle jeho slov se tak nepotvrdila prognóza znalce, že bude vzrůstat riziko jeho recidivy. Seznal, že i tento závěr znalce mohl být vyvolán jeho nedostatečným vyšetřením, když nebylo opakováno falografické vyšetření. Uzavřel pak, že u něho nebyla bezpečně prokázána duševní porucha a jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, a proto podmínky pro uložení ochranného sexuálního léčení podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. splněny nebyly.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „zrušil napadené usnesení a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný uplatnil s poukazem na to, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Následně upozornil, že v posuzovaném případě podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný, a to v rozsahu odpovídajícím toliko (a výlučně) výroku o vině a trestu napadeného rozsudku. Shledal pak, že právě rozsah a důvody zmíněného odvolání vymezily ve vztahu k obviněnému podmínky odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Bylo tomu tak proto, že odvolací řízení spočívá podle §254 odst. 1 tr. ř. na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. To znamená, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami uvedenými v §254 odst. 2, odst. 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat. Přitom současně platí, že podle §254 odst. 2 tr. ř. jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se však v posuzované věci podle mínění státního zástupce nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením §254 odst. 3 tr. ř. V návaznosti na to státní zástupce zdůraznil, že zmíněné zásady pro rozhodovací činnost odvolacího soudu jsou významné i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť dovolatel může napadat dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, a to z hlediska ustanovení §254 odst. 1 až odst. 3 tr. ř. V tomto rozsahu se totiž jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, odst. 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (obdobně např. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že pokud by obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel pouze o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., bylo by nutné takové dovolání odmítnout z důvodů uvedených v ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy proto, že dovolání obviněného je nepřípustné.
Dále státní zástupce poznamenal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Konstatoval přitom, že situace předpokládaná ustanovením §204 odst. 2 tr. ř. v daném případě nenastala, neboť předseda senátu z jednací síně obviněného nevykázal proto, že by rušil. Námitku obviněného, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením §209 odst. 1 tr. ř., neboť mu neumožnil zúčastnit se dne 12. 10. 2006 výslechu poškozených L. a H. R., resp. dne 24. 5. 2007 výslechu poškozených L. a Z. B. již pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. subsumovat lze. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. V této souvislosti státní zástupce připomněl ustanovení §209 odst. 1 tr. ř., podle něhož mimo jiné platí, že existuje-li obava, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu vykáže obviněného po dobu výslechu takového svědka z jednací místnosti. Následně seznal, že ze skutkových závěrů učiněných soudy činnými dříve ve věci, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, je zřejmé, že obviněný opakovaně pohlavně zneužíval mimo jiné též L. B. (narozenou, k pohlavnímu zneužívání opakovaně došlo vždy v době školních prázdnin v mezidobí od roku 2002 do roku 2004), H. R. (narozenou, k pohlavnímu zneužívání došlo v době letních prázdnin v roce 2002) a L. R. (narozenou, k pohlavnímu zneužívání došlo o letních prázdninách v roce 1998). O pohlavním zneužívání měla vypovídat jako svědkyně i Z. R. (ročník narození). Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že soud prvního stupně k opatření podle §209 odst. 1 tr. ř. přistoupil poté, kdy shledal, že výpovědi nezletilých poškozených z přípravného řízení jsou procesně nepoužitelné, a kdy např. svědkyně L. R. a H. R. uvedly, že v přítomnosti obviněného P. O., který je jejich strýcem, by nedokázaly souvisle vypovídat, a kdy svědkyně L. R. v průběhu hlavního líčení vypověděla, že když obviněného náhodou potká, „klepou se jí kolena“. Státní zástupce také poukázal na skutečnost, že obviněný se zvoleným postupem podle §209 odst. 1 tr. ř. alespoň v případě svědkyň – poškozených L. a H. R. souhlasil, a dodal, že z obsahu spisového materiálu (z poznámek intervenujícího státního zástupce; protokol o hlavním líčení nemá Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici) rovněž vyplývá, že svědkyně L. a Z. B. soud požádaly, aby obviněný nebyl přítomen jejich výslechu v hlavním líčení. Uzavřel, že za uvedených okolností se Nejvyšší státní zastupitelství ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, podle něhož zde byla reálná obava, že svědkyně v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu nebo nebudou schopny vůbec vypovídat. Navíc k postupu podle §209 odst. 1 tr. ř. postačuje toliko obava z výše popsaných následků ve formě nevypovědění pravdy svědkem, přičemž v dané věci vzhledem k projevům obviněného lze konstatovat spíše než pouhou obavu již reálný předpoklad negativního ovlivnění výpovědi především poškozených přítomností obviněného. K otázce zachování procesních práv obviněného doplnil, že i v průběhu výslechu všech jmenovaných svědkyň byl u hlavního líčení přítomen obhájce obviněného, který také některým z nich (konkrétně pak L. R.) položil otázky, přičemž po provedení výslechu a po svém návratu do jednací síně byl obviněný řádně seznámen s obsahem všech výpovědí a bylo mu umožněno, aby se dostatečně vyjádřil k výpovědím svědkyň. Postupu podle §209 odst. 1 tr. ř. tedy bylo užito správně a v souladu se zákonem.
Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Upozornil přitom na skutečnost, že toto rozhodnutí může Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkoumání napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 526/2007, je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, na nichž je předmětné dovolání založeno, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolatel je totiž v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Toto ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna a zajištěna. Tím byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu namítl, že při hlavním líčení u soudu prvního stupně byl před výslechem svědkyň vykázán z jednací síně, ačkoliv nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §204 odst. 2 tr. ř., ani důvody uvedené v ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejprve je třeba zdůraznit, že argumentace obviněného, týkající se aplikace ustanovení §204 tr. ř. [podle něhož osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat (odst. 1), obžalovaný může být vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou (odst. 2)], je zcela nepřípadná, neboť toto ustanovení v posuzované věci použito nebylo (soud prvního stupně z jednací síně obviněného nevykázal proto, že by rušil). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně aplikovala ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s opatřením, podle něhož byl výslech svědkyň L. R., H. R., L. B. a Z. B. veden v nepřítomnosti obviněného, sice ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. výslovně necitovala, šlo však pouze o ryze formální nedostatek, který neměl vliv na správnost prováděného úkonu.
Ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. (ve znění nálezu Ústavního soudu č. 214/1994 Sb. a novely trestního řádu č. 152/1995 Sb.) upravuje postup soudu při provádění důkazu výslechem (výpovědí) svědka v hlavním líčení (v návaznosti na obecná ustanovení §97 až §104 tr. ř.) takto: „Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědí svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.“
Citované ustanovení se týká zejména svědka, u něhož je obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, svědka, jehož totožnost má být utajena, a svědka, kterému nebo osobě jemu blízké hrozí v důsledku podané výpovědi vážné nebezpečí. Druhá věta ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. se uplatní tehdy, jestliže by mohlo nastat nežádoucí ovlivnění výpovědi svědka (a její důkazní hodnoty) především osobou obviněného.
K námitce obviněného, že nebyly splněny podmínky pro postup podle §209 odst. 1 tr. ř., je pak na místě v prvé řadě uvést, že otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud (předseda senátu) samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Zda u svědka je taková obava, je nutné posoudit z hlediska okolností charakterizujících posuzovaný případ, zejména s přihlédnutím k povaze trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004).
V návaznosti na uvedená teoretická východiska je třeba zejména zdůraznit, že obviněný byl stíhán (a odsouzen) pro závažnou sexuálně motivovanou trestnou činnost spáchanou právě na poškozených L. B., L. R. a H. R., přičemž je též třeba mít na zřeteli, že podle zjištění soudů šlo o osoby, které byly, přinejmenším v době činu, ve vztahu závislosti na obviněném. Nutno mít dále na zřeteli věk těchto poškozených a skutečnost, že jejich výpovědi se týkaly velmi citlivých otázek intimní sféry života, kterou obviněný v jejich případě velice hrubě narušil. Rovněž ve vztahu ke svědkyni Z. B. je třeba akcentovat její nízký věk (nar. - ze svědkyň, jejichž výslechu se námitky obviněného týkají, je nejmladší) a skutečnost, že i její výslech byl zaměřen v naznačeném směru. V souvislosti s tím je třeba zohlednit skutečnost, že podle protokolu o hlavním líčení před Okresním soudem v Chebu konaném dne 12. 10. 2006 z přednesu svědkyň L. R. a H. R. vyplynulo, že mají obavu vypovídat v přítomnosti obviněného s tím, že kdyby byl obviněný u výslechu, nedokázaly by souvisle vypovídat, a podle protokolu o hlavním líčení konaném před jmenovaným soudem dne 24. 5. 2007 svědkyně L. a Z. B. soud požádaly z důvodu obav (strachu), aby obviněný nebyl přítomen jejich výslechu v hlavním líčení. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze předsedkyni senátu soudu prvního stupně vytýkat, jestliže rozhodla, že výslech jmenovaných svědkyň bude proveden v nepřítomnosti obviněného, neboť rozvedené skutečnosti založily existenci důvodné obavy, že tyto svědkyně v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu (nebo nebudou schopny vypovídat). Takový postup tedy odpovídal citovanému zákonnému ustanovení §209 odst. 1 tr. ř.
Není přitom od věci připomenout, že sám obviněný se k postupu podle §209 odst. 1 tr. ř. alespoň v případě výslechu svědkyň L. a H. R. vyjádřil tak, že proti němu nemá námitek.
K uvedeným skutečnostem je na místě ještě dodat, že ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. zajišťuje rovněž právo obviněného, jenž byl po dobu výslechu svědka vykázán z jednací síně, na obhajobu. To je zaručeno tím, že po návratu do jednací síně musí být obviněný seznámen s obsahem výpovědi svědka vyslýchaného v jeho nepřítomnosti, má právo se k výpovědi svědka vyjádřit a může takovému svědku klást otázky. Obviněný byl v daném případě ještě před výslechem dotyčných svědkyň náležitě poučen o těchto svých právech, která pak mu také bylo umožněno realizovat. Navíc během výslechu svědkyň byl v jednací síni přítomen jeho obhájce, který jim rovněž mohl klást otázky (a tohoto práva využil).
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud nemohl přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Jednotlivé druhy ochranných opatření jsou taxativně uvedeny v ustanovení §71 odst. 1 tr. zák. (ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná výchova a zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty).
Podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. soud může uložit ochranné léčení i tehdy, „jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.“
Pro uložení ochranného léčení podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. tedy musí být současně dány následující zákonné podmínky. Pachatel se dopustil trestného činu za situace, kdy byl stižen duševní poruchou a současně je dána nebezpečnost pobytu takového pachatele na svobodě.
Ve výše uvedeném hmotně právním smyslu je dovolání z uvedeného dovolacího důvodu určeno k nápravě vad rozhodnutí ve věci samé, které spočívají v nesprávném právním posouzení skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů podle norem hmotného práva (v daném případě §72 tr. zák.), nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkového stavu věci, na němž je napadené rozhodnutí (výrok o uložení ochranného opatření) založeno (toto konstatování platí i pro další dovolací důvody). Skutkový stav může být v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze v tom směru, zda byl správně posouzen z hlediska podmínek stanovených zákonem pro uložení ochranného opatření. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. tedy jsou skutková zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné dokazování (viz výhrady, že nebylo opakováno jeho falografické vyšetření) a vadné skutkové závěry (zejména závěr, že trpí a v době činu trpěl duševní poruchou), přičemž současně činí vlastní (od zjištění soudů zcela odlišné) skutkové závěry, že u něho nebyla prokázána duševní porucha a jeho pobyt na svobodě není nebezpečný. Až v návaznosti na tyto procesní (skutkové) námitky a na základě vlastních skutkových tvrzení (sekundárně) dovozuje, že mu bylo uloženo ochranné opatření, aniž byly splněny podmínky ustanovení §72 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Obviněný tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takovou argumentaci z důvodů shora vyložených pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat následující skutečnosti. V prvé řadě je třeba připomenout skutkové závěry soudů učiněné na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, vypracovaného znalcem MUDr. V. Š., podle nichž u obviněného nebyla v minulosti ani v současné době zjištěna duševní choroba v pravém slova smyslu, ovšem byla zjištěna heterosexualita s rozšířeným spektrem apetovaných sexuálních objektů z hlediska věku, kdy již byla diagnostikována porucha sexuální preference - heterosexuální pedofilie a hebefilie. Tato deviace měla podstatný vliv na ovládací schopnosti obviněného, které byly podstatně snížené, a to více než o polovinu. Rozpoznávací schopnosti obviněného pak byly k předmětné trestné činnosti snížené, ale nepodstatnou měrou. Přitom obviněný prokázal, že si uvědomuje a uvědomoval trestnost svého jednání, avšak opakovaně se jej nedokázal zdržet. Soudy rovněž na základě předmětného znaleckého posudku dospěly k závěru, že riziko recidivy sexuálně motivovaného, patologického chování u této poruchy s věkem vzrůstá.
Se zřetelem k těmto skutkovým zjištěním a skutkovým zjištěním vyjádřeným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že uložení ústavního ochranného sexuologického léčení obviněnému je v souladu s ustanovením §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. Stručně shrnuto, obviněný trpí poruchou sexuální preference - heterosexuální pedofílií a hebefilíí, tj. duševní poruchou [v této souvislosti je namístě ozřejmit, že pojem „duševní choroba“ (u obviněného nebyla zjištěna duševní choroba v pravém slova smyslu) je pojmem s užším významem než pojem „duševní porucha“], a předmětné trestné činy spáchal právě ve stavu touto duševní poruchou vyvolaném. Správným je přitom i závěr soudů v tom smyslu, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný – to je zřejmé z kontextu zjištění o závažnosti, rozsahu a délce páchání trestné činnosti, závažnosti jeho duševní poruchy (zejména z hlediska dopadu na ovládací schopnosti) a zjištění o vzrůstajícím riziku recidivy.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. O. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý